Vendula leží na gauči a zírá do stropu. Úzkostné myšlenky jí nedovolují usnout. Jak by taky mohla, když její malá holčička je nemocná. Proč jsem ji vůbec dávala do školky, říká si, mohla jsem ji ještě pár dnů nechat doma možná by tu nemoc nechytla
Srdce jí svírá a sotva dýchá. Vstane, přejde k oknu. Nad vesnicí visí šedé, zatažené nebe. Už třetí den v kuse padá ten otravný, podzimní, vytrvalý déšť. Vendula povzdechne. V posteli se zavrtí Anička, zašeptá něco ze spaní a rozkašle se. Maminka k ní přispěchá, sáhne jí na rozpálené čelo. I bez teploměru je jasné, že má horečku. Potichu rozsvítí lampičku, vyndá teploměr a dá ho dceři do podpaží.
Čtyřicet! Proboha, co teď?!
Anička otevře oči.
Mami, je mi hrozně vedro…
Už, už, zlatíčko. To jen ten hrozný bacil…
Otevře oči i Matěj, posadí se vedle Aničky. Vendula rychle připraví další dávku sirupu proti horečce. Ale teplota neklesá. Nad ránem osvítí dvůr modré houkačky a sanitka odveze Vendulu s dcerou do nemocnice.
Sestřička pohlédne na bledou a vyplašenou Vendulu, něžně ji pohladí po ruce a rychle, zkušeně zavede Aničce kanylu.
Nebojte, teď už to bude lepší. Všechno bude v pořádku.
Vendula jen smutně vydechne.
Za chvíli se Anička přece jen trochu zlepší. Otevře oči, poprosí o vodu. Vendula se otočí a z vedlejší postele na ni upřeně hledí velké, modré oči drobné holčičky asi tak šesti let. Dlouhé, zmuchlané světlé vlasy na křehkých ramenou, na sobě děravé punčocháče a obnošené tričko. Pod postelí místo pantoflí stojí tenisky v modrých návlecích.
Ahoj.
Dobrý den Vy jste přijeli v noci?
Ano, v noci.
Jak se jmenujete?
Já jsem teta Vendula a tohle je Anička. A ty?
Já jsem Libuška.
Jsi tu dlouho?
Jo. Už mě ale brzy pustí. V pátek.
To je ještě daleko, dneska je teprve pondělí.
A maminka tu s tebou není?
Ne Maminka umřela, když jsem byla malá A tatínek taky umřel, pil moc. Vzali mě pak do dětského domova.
Libuška si starosvětsky povzdechne.
Tam bydlím Ale tady je to hezčí. Dobře tady vaří a nikdo mě neprudí.
Vstane z postele a začne si obouvat tenisky.
Brzy bude snídaně. Mám vám něco donést?
Ne, zlatíčko, já si dojdu sama
Vendula pozoruje odcházející děvčátko a stiskne ji to u srdce. Druhá maminka v pokoji se na Libušku zadívá a tiše řekne: To je hodná holčička. Klidná, vděčná. Neměla v životě štěstí
Vendula nestihne odpovědět začne jí zvonit mobil.
Ano?
Jak to tam vypadá, Vendulko? A Anička?
Mami, jsme v nemocnici.
Ježišmarjá, co se děje?!
Neboj. Aničce vyskočila horečka, už je to lepší, jsme pod dohledem. Asi zánět průdušek. Anička teď spí.
Ach, chudinko moje. V které jste nemocnici? Já za vámi hned přijedu! Co vám mám přivézt?
Mami, zapomněla jsem si bačkory a Aniččinu růžovou pyžamku. A mami Je tu s námi holčička z dětského domova. Mohla bys přivést i šampon, mýdlo? A máš tam ještě Soniny věci?
Jaká holčička, Vendulko?
Povím potom, jen přivez pár triček, župánek, legíny. Hlavně ty bačkory, velikost na šestiletou, ano?
Jasně, všechno přivezu.
Druhý den ráno už je Anička veselejší a hraje si s novou kamarádkou. Vendula vyklouzne na chodbu a zastaví sestřičku.
Promiňte, chodí za Libuškou někdo?
Ne. Až ji pustí, přijedou z domova.
A může se vykoupat?
Sestřička se smutně pousměje: Může a měla by, ale nestíháme.
Večer už je Libuška k nepoznání: vysprchovaná, s rozářenýma očima, krásným pyžámkem a novými růžovými bačkůrkami s vyšitou vtipnou psí tlamičkou. Dárky si ukládá pod polštář, bačkory schová pod matraci.
Libuško, proč to schováváš? diví se Vendula.
Aby mi to neukradli
Vendula si jen smutně povzdechne.
Když večer zhasnou, Libuška zavře oči a začne snít o tom, jak kráčí ve sluncem zalité ulici zelené jako jaro, za ruku drží Aničku a v druhé se jí láskyplně drží teta Vendula. Moc si přeje mít maminku i tatínka, aby ji někdo večer hladil po vlasech, slíbil pohádku na dobrou noc, přikryl do teplé pyžamky, aby ji tatínek vyhazoval do vzduchu a ona se svíjela smíchy. A všichni byli šťastní. Pomáhala by myla nádobí, uklízela, starala se o Aničku, učila se písmenka i čísla Jen kdyby ji někdo měl rád. Prostě aby měla mámu.
Vzdychne. V dětském domově ji sice nebili, ale vychovatelka paní Věra stále křičela, děti nadávaly a často kradly věci i jídlo. Nedávno Libuška omylem rozbila na kuchyni talíř s krupicovou kaší. Za trest ji zavřeli do tmavé, špinavé komory na zámek. Vojta Novák jí zlomek zlým šepotem: Tak co, trubko, teď budeš s krysama! Libuška měla z krys hrůzu bála se, že každou chvíli nějaká vyběhne a skočí po ní. Dlouho plakala, zády ke dveřím, bylo jí chladno a bála se. K večeru, když už neměla sílu, se složila na studenou podlahu. Tam asi ofoukla začala kašlat a skončila v nemocnici.
Ty vzpomínky zatahují dětské oči slzami, až začne potichu vzlykat. Najednou cítí, jak ji někdo pohladí po hlavě. Otevře oči.
Teto Vendulo
Tak, maličká… už neplač. Všechno bude dobrý. To ti slibuji
Vendula ji k sobě přitiskne a Libuška pocítí, jako by ji objímala vlastní maminka.
Teto Vendulo
Copak?
Kéž bys byla moje máma
Vendule se do očí vlévají slzy. Rozhodnutí přichází okamžitě. Ne rozumem, ale srdcem. Teď už zbývá jen promluvit si doma.
Maminka ji pochopí a s radostí podpoří. I tchýně, která také vyrůstala bez rodičů, souhlasí. Zato manžel není nadšený.
Ty ses snad zbláznila! Víš vůbec, co to znamená na celý život?
Vím! A taky vím, že kdybych to neudělala, nikdy bych si to neodpustila!
A tak pokývne.
Chci ji vidět.
Dobře.
Večer jdou do haly spolu. Matěj si vezme Aničku do náruče a políbí ji.
Jsi moje sluníčko. Jak se mi stýskalo!
Vendula se obrátí na muže:
Tak, tohle je Libuška. Tohle je strejda Matěj.
Libuška kývne a zvedne k němu své modré oči.
Dobrý den!
Ahoj! Rád tě poznávám.
Já taky
Něco zabolí Matěje u srdce. Pohledem vyhledá ženu, v očích mu slzy. Přikývne.
Za pár měsíců přijede auto až k bráně dětského domova, kde Libuška bydlí. Z auta vystoupí Vendula a Matěj. Za okny se natlačí ostatní děti.
Libuško, Libuško, pojď, přijeli si pro tebe!
Šťastná Libuška vyběhne naproti svým novým rodičům.
Ahoj, Libuško! Pojď s námi domů?
Srdíčko se jí rozechvěje štěstím: Ano, maminko!!!Vendula jí hrdě podává ruku, Matěj ji vezme za druhou a Anička se zavěsí mezi ně. Společně kráčí k autu, bok po boku v dešti, který jako by už ani nestudil. Dveře auta se za nimi zavřou a v malém prostoru je útulno a bezpečno.
Libuška se na novou rodinu dlouze dívá. Matěj nastartuje, Vendula se otočí: Tak, a teď domů. Anička se natáhne přes sedačku a zašeptá: Libuško, máš mě ráda? Libuška se usměje: Mám. Poprvé bez pochybností.
Když pak večer usíná v teplé postýlce, v pokojíčku s plyšovým medvědem, slyší ševelení hlasů z kuchyně, vůni čaje a štrúdlu, a hřejivý dotek přikrývky to je ta rodina, po které celý život snila. Objímá polštář a v ten okamžik ví, že tentokrát už ji nikdo do tmy nezamkne. Že každý nový den může být lepší než ten předešlý.
A venku se déšť najednou mění v tiché, jemné mrholení jako by celé nebe chtělo dát Libušce novou šanci. A možná opravdu dává.
