No tak snad ti to nedělá problém, ne? Vždyť je to jen na tři dny. Markétka má opravdu neodkladnou situaci, last minute zájezd do Turecka, chudák nebyla na dovolené snad sto let. A já Jenom si to představ, tělo bolí, záda mě sekla na chalupě a tlak mám takový, že se sotva narovnám. Ale Radek je přece děda. To je povinnost.
Hlas v telefonu byl tak pronikavý, že Radek ani nemusel dávat hovor na hlasitý odposlech. Alena, která stála u sporáku a zamíchávala zeleninové lečo, slyšela každé slovo zcela jasně. To vibrato, výšší poloha a jemně dotčený tón by poznala mezi tisíci. Tamara. První a, bohužel, nezapomenutelná žena jejího muže.
Radek se provinile koutkem oka podíval na Alenu, telefon držel u ucha a při tom, dost extravagantně, krájel chleba a krajíčky byly čím dál tím křivější.
Tama, počkej chvilku, snažil se Radek vklínit do hovoru. Co má Markétina dovolená společného s námi? My jsme s Alenou měli na víkend své plány…
Ježiši, jaké vy můžete mít plány? přerušila jej bývalá manželka se svým typickým šarmem slona v porcelánu. Budeš plet záhony? Půjdete do muzea? Radku, jde o tvé vnuky! O Filípka a Kubíčka. Kluci potřebují mužský vzor a ne nějaké tetelivé pofňukávání. Mimochodem, už jsi je měsíc neviděl. To nemáš svědomí? Nebo ti už tvoje nová milostná avantýra úplně zavřela přívod kyslíku?
Alena položila vařečku opatrně na podložku a vypnula plyn. Nová milostná avantýra. S Radkem byli manželé už osm let. Osm naprosto pohodových let, tedy až na občasné přívaly hurikánu Tamary do jejich klidné domácnosti. Nejdřív nároky na zvýšení alimentů na už dávno dospělou Markétu, pak nekonečné žádosti o zaplacení opravy auta, léčby zubů, koupě nových žaluzií atd. Radek, měkkosrdcatý a pořádný člověk, platil, sám nevěděl proč snad výčitky svědomí, že rodinu opustil. Přitom odešel až dávno poté, co už byla Markéta dospělá a s Tamarou se už roky v bytě spíš míjeli.
Tamaro, prosím tě, nemluv o Aleně tímhle tónem, Radkův hlas zesílil, ale pořád v něm byl trochu stín školáka při přistižení. Nejde o ni, spíš o to, že jste nám vůbec nedali vědět. Klukům je šest, to už nestačí je posadit k pohádce, s nimi musí být někdo pořád. A my už nejsme nejmladší…
No právě! Tamara spokojeně triumfovala. Stáří není pro slabochy, pohyb je život, Radku! Pobíháním za klukama si zlepšíš kondici, třeba ti to ubere i v pase. Takže: Markéta je přiveze zítra v deset dopoledne. Já nemůžu, vždyť víš záda. A žádné řeči, prostě rodina je rodina.
Radek s povzdechem položil telefon na stůl. Chvíli se díval na zeď, pak na křivě nakrájené krajíce a nakonec si oddychl, jakoby mu někdo vzal kámen ze srdce i s chlebem najednou.
V kuchyni nastalo hrobové ticho, jen hodinový tikot a šum pražského paneláku za oknem, z něhož se ozýval letní déšť. Alena přistoupila ke stolu a smetla neexistující drobky z ubrusu.
Takže v deset? zeptala se naprosto klidně.
Radek k ní konečně zvedl pohled. V očích mu bylo znát tiché odpusť.
Alenko, omlouvám se. Slyšela jsi to sama Tamara je jako parní válec. Markétka prý musí nutně odletět, Tamara neschopná, chudinka, záda Oni vážně nemají kde brát. To jsou přece vnoučata.
Radku, Alena se posadila naproti němu, ruce zapletené v klíně. Tvoje vnoučata, ne moje. Mám ty kluky ráda, ale upřímně? Ani mě neosloví jménem, pro ně jsem pořád ta teta, jak je učí babička Tamara. A při každé návštěvě to tady vypadá jako po výbuchu v hračkářství, protože Markéta je názoru, že dětem se vlastně nemá nic zakazovat.
Já s nimi budu! zapřísahal se Radek. Ty si dej nohy na stůl. Já je vezmu na hřiště, na zmrzlinu, do kina. Ty jen uvař nějakou polívčičku nebo řízek, víš, že tvoje jídlo mají rádi, i když to nepřiznají.
Alena se ironicky pousmála. Oba moc dobře věděli, jak to bude: Radek vydrží dvě hodiny, pak si půjde na pět minut lehnout a zakáže klukům dělat kravál, protože ho začaly bolet uši a hrozí, že mu vylítne tlak. Zbytek programů, včetně šílenství s pohádkami, rozházeného Lego a občerstvení typu A maminka vaří líp, připadne samozřejmě na ni.
V sobotu jsme měli lístky do Národního na Hrdého Budžese, připomněla suše. A ještě jsme chtěli na zahrádku, připravit růže na podzim.
No tak do divadla půjdem jindy, lístky vyměníme… A růže holt ještě počkají. Pomoz mi, naposledy, Alenko. S Markétou promluvím, už to fakt nebude pořád dokola.
Naposledy. Tuhle větu slyšela tolikrát, že už by za ni mohla vybírat poplatky v českých korunách. A vždycky ustoupila, protože vlastně Radka litovala. Jenže tentokrát jí jaksi došlo, že Tamara ani nezavolá prostě jen poručí a člověk má držet hubu a krok.
Ne, Radku, řekla Alena tiše.
Radkovi cukly obočí.
Cože?
Nevezmeme kluky. Ne tentokrát. Nebudu rušit vlastní plány, vracet lístky, stát tři dny u plotny kvůli dětem, které mi minule řekly, že má polívka smrdí a že jejich máma vaří lépe.
Ale to jsou děti! Markéta je v úzkých, zaskučel Radek.
To je Markétin problém. Je dospělá, má manžela, tchýni i dostupné hlídání. Proč se to vždycky řeší na můj účet?
No na náš, zkusil Radek.
Ale kdeže. Uklízím já, vařím já, peru já, pro kluky jsem tetka, ty uděláš dědu na dvě hodiny a pak zalehneš na gauč. O tvé vnoučata se nestarám. Nejsem povinná být zdarma paní na hlídání dětem ženy, která mě nejen nerespektuje, ale v podstatě pohrdá.
Radek se zamračil takhle ráznou Alenu neznal, obvykle byla ztělesněná trpělivost.
Tak co chceš, abych Tamare zavolal, že ne? Ta mi dá… To bude ostuda na celou Prahu!
Nevolej. Alena vstala, přešla k oknu. Klidně je přivezte.
Takže souhlasíš? Radekovi zajiskřily oči nadějí.
Ne. Až je přivezou, uvidíme.
V sobotu ráno bylo slunečno, ale atmosféra v bytě houstla. Radek pobíhal po obýváku, rovnal polštáře, kontroloval hodiny. Alena v klidu posnídala, oblékla si svoje oblíbené lněné šaty, nalíčila se a začala balit malou kabelku.
Ty někam vyrážíš? Radek vykoukl, když viděl její výbavu.
Nezapomněl jsi, že máme divadlo v sedm? A do té doby si skočím na manikúru a projít se podél Vltavy. Potřebuju čerstvý vzduch.
Ale Leni! Za čtvrt hodiny jsou tady! Co si počnu? Nevím, kde mají věci, co jedí…
Zvládneš to. Jsi přece děda, ne? Mužský vzor, jak řekla Tamara.
Zazvonil zvonek až do morku kostí. Radek běžel otevírat a Alena si ve vedlejším pokoji chystala sandály.
V předsíni to bouchalo a šumělo.
Sláva, v Praze nejsou zácpy! to byla Markéta. Tati, tady máš bojovníky. Taška s věcmi tady, tablet nabitý, kdyby něco, volej. Já mizím, čeká taxi!
Markéto, co režim, co jídlo?
Jaký režim, vždyť jsou přece prázdniny! Do hrnce hodíš knedlíky. Čau, kluci poslouchejte dědu!
Práskly dveře. A do toho tupotu dvou párů nohou a klasický pokřik: Útok!
Alena vyšla na chodbu. Scéna skoro groteskní: dva udatní chlapci se už snažili vyšplhat na botník, aby stáhli Radkovu klobouk z věšáku. Radek nešťastně držel sportovní tašku a vypadal jako někdo, komu právě došel chleba, pivo a i poslední trpělivost. Ale to nebylo vše. Ve dveřích, které se nestihly dovřít, stála Tamara osobně.
Prý záda stávkují, ale vypadala svěže: natupírované vlasy, rudá rtěnka, velké zlaté náušnice.
Á, ty už jsi taky tady, Tamara se na Alenu podívala, jako by se vedle lednice objevila švába. Doufám, že jsi připravená. Kluci nesmí smažený, Kubík má alergii na pomeranče, Filip zas nesnáší cibuli. Polévka musí být z čerstvé zeleniny z dnešního dne, a dávej pozor, ať nesedí u mobilu víc než hodinu.
Mluvila tónem majitelky statku k nádeníkovi.
Alena v klidu přišla k zrcadlu, upravila si culík, vzala kabelku.
Dobré ráno, Tamaro. Dobré ráno, kluci.
Chvíli na ni zírali, pak pokračovali v boji o klobouk.
Děkuji za instrukce, Alena se pousmála. Všechno řekněte Radkovi. Dnes má službu on.
Cože? Kam se vlečeš?
Mám volno. Svoje plány, návštěvu kadeřnictví a odpoledne divadlo. Vrátím se večer, možná ráno.
Tamara zrudla jak červená řepa a postavila se Aleně do cesty.
Jsi normální? Jaké plány? Máš doma moje vnoučata! Je to tvá povinnost…
Já mám povinnosti jen těm, kterým jsem slíbila. Vašim vnoučatům jsem nikdy slib hlídání nedala. Neřekla jsem, že chci být chůvou, neporodila jsem je a nevychovávala, mají matku, otce, dvě babičky a jednoho dědu. Vy, Tamaro, pokud vím, jste v důchodu.
Bolí mě záda!
A mě život. A nehodlám ho trávit jako obsluha, zvlášť když se mnou jednáte jako s povětrnou služkou.
Radku! Slyšíš ji?! Udělej s ní pořádek, přikaz jí!
Radek přešlapoval, výraz mu osciloval mezi strachem a smířením.
Tama Alena mě varovala, že má dnes svoje. Myslel jsem, že to zvládnu, ale
Zvládneš? Zas lehneš, já to znám! Kdo bude vařit, mýt, převlíkat děti? Podívej se na ni do divadla si jde! Famílie v nouzi ji prostě nezajímá!
Rodina? zamrazilo Aleně v očích. Tamaro, ujasněme si pojmy: já a Radek jsme rodina. Vy, Markéta a vnuci jste Radkovi příbuzní rozhodně ne moji. Snášela jsem vaše noční telefonáty a urážky věčně za mými zády dost dlouho. Ale proměnit svůj byt v pionýrský tábor a sebe v otroka, na to fakt nejsem ochotná.
Ty mrcho! Tobě je to jedno! Já to všem řeknu!
Prosím, pokrčila Alena rameny. Klidně.
Otevřela dveře a vkročila na chodbu.
Radku, máš klíče. Když něco, zavolej. Vrátím se, až to tu bude klidné.
Dveře výtahu se zavřely, radikálně utnuly scénu v předsíni. Alena venku na Praze 6 hluboce dýchala vlhký vzduch. Trochu se jí třásly ruce, ale uvnitř jí bylo krásně lehko. Právě řekla ne.
Ten den si užila jak už dlouho ne. Nakoupila růžové sadby, dala si kávu u Svatojánů a potloukala se parkem bez spěchu. Mobil byl vypnutý.
Večer po představení ho zapnula: deset zmeškaných hovorů, jedna zpráva od Radka: *Tamara děti odvezla k sobě. Jsem doma. Promiň.*
Alena dorazila domů kolem jedenácté. Bylo ticho a pořádek. Radek seděl nad studeným čajem, ale nějak podezřele klidný.
A kluci? zeptala se.
Tamara si je odvezla. Řvala, vyhrožovala. Markétě volala, aby okamžitě zrušila ten zájezd a vrátila se. Doma dělala doslova revoluci.
A ty?
Radek jí kouknul do očí.
Po letech jsem jí řekl, ať už přestane. Jestli o tobě řekne ještě jediné sprosté slovo a jestli bude dál vyžadovat cokoliv navíc, nedostane ani korunu navrch ke všemu, co jsem jí už zaplatil. Že už podnájem skončil.
Alena k němu přešla a objala ho kolem ramen. Skoro jako by ho chtěla pochválit, že poprvé v životě neodnesl smetí.
Kluci odjeli, bouchla dveřma, jakoby chtěla prolomit panelák. Markéta volala z letiště, brečela. Musel jsem jí poslat pár tisíc na au-pairku v Turecku, rozhodla se, že vezme kluky s sebou. Tamara odmítla hlídat, prý jí radikulitida vzplála ze stresu.
Vidíš? Řešení se našlo. Markéta je máma, ať si dovolenou užije s dětmi. Nic divného.
Aleno, Radek ji pohladil po ruce. Děkuju.
Za co? Že jsem tě hodila do jámy lvové?
Že jsi mě poprvé v životě donutila nebýt poskokem jedné otravné ex, ale chlapem. Dlouho jsem měl pocit viny Teď vím: dlužím jednu jedinou věc tobě. Ty jsi moje rodina.
To ráda slyším, Alena se usmála. Uděláme čaj s koláčem? Koupila jsem tvoji oblíbenou višňovou bábovku.
Druhý den byl klid. Tamara nevolala, Markéta jen poslala zprávu, že doletěli fajn. Jako by z jejich bytu vyvětral načichlý duch cizího rozčilování a starých výčitek.
O týden později kopali spolu na zahrádce záhony pod růže.
Hádej, kdo včera volal? řekl Radek, když si otíral lopatu.
Tamara? zamračila se Alena.
Prý podražily prášky, potřebovala by půjčit.
Cos jí odpověděl?
Že máme rozpočet pevně nastavený. Rekonstrukce koupelny, plánuju ti koupit novou zimní bundu Prostě sorry.
Alena vyprskla smíchy.
Bundu? Jsi romantik! Ale dobrý výmluva.
Zavěsila. A víš co? Nebe nespadlo.
Nespadlo, kývla Alena. Je nějak větší a jasnější.
To fiasko s vnuky se stalo zlomovým bodem jejich manželství. Alena si konečně uvědomila, že zachovat si tvář se dá klidně, bez křiku, stačí říct jedno rozhodné ne ve správný čas. A Radek pochopil, že respekt od současné manželky je k nezaplacení a klid za to rozhodně stojí.
Vnuci k nim občas přijeli, ale nikdy bez předchozí domluvy a Tamara už nikdy nepřekročila jejich práh. Radek se naučil sám kluky brát na výlety a pak je vracet včas i s batůžkem. A světe div se, dělal to rád, a všichni byli mnohem spokojenější. Děti měly skutečného dědu, Alena svůj klid a Radek poprvé pocit, že si domov zasloužil.
Když pak večer seděli na verandě u západu slunce, Alena si občas vzpomněla na ten jediný den, kdy vzala kabelku a šla si po svém ten nejlepší divadelní zážitek svého života. Hlavní drama totiž měla za sebou, a finále mělo happyend.
Pokud vám tahle story o vymezování hranic přišla povědomá, nechte like, odběr a hoďte komentář, jak byste se v podobné situaci zachovali vy.
