Pojď dál, mami, čekali jsme na tebe, promluvil syn Jan a snacha zabírala bundu, podávala své tchyni bačkory. Najednou se její úsměv proměnil v obavu.
Bohumila vešla do pokoje mezi hosty a Lenka kývla směrem k podlaze. Jan si všiml toho, co ona mokré šlápoty na parketách. Pohlédli na sebe s tichým porozuměním, ale rozhodli se zatím to neřešit.
Jan a Lenka měli slavný důvod k radosti nedávno se jim narodila dvojčata, nyní už trochu povyrostla, a tak si pozvali své nejbližší, aby tu událost společně oslavili.
Bohumila, která je už nějaký čas v důchodu, přinesla dětem nádherné ručně pletené svetříky. Sama je upletla, protože na nové zboží v obchodě neměla peníze. I proto původně nechtěla přijít, přesvědčovala syna, ať ji nechají přijít jindy, ale Jan s Lenkou trvali na tom, že v takový den má být máma s nimi.
Chlapce pojmenovali Petr a Matěj. Bohumila měla velikou radost z těchto jmen její zesnulý manžel byl Matěj a otec Petr, takže syn zachoval rodinnou tradici, což ji dojalo.
Tenhle je celá ty, Lenko, a tenhle zase táta Vlastně už se v tom ztrácím, podobají se jako vejce vejci, smála se Bohumila a běhala kolem postýlky. Oba kluci byli skutečně na pohled k nerozeznání.
Jan a Lenka se na babiččinu rozjařenost i nervozitu jen mile smáli, až celým bytem zněl příjemný smích.
Hosté se rozešli a i Bohumila se začala balit domů. Lenka se podívala na manžela a Jan navrhl:
Mami, nezůstaneš přes noc? Je už pozdě, možná ti večer nic nejede. A taky bys Lence pomohla s klukama dneska je potřeba je vykoupat a uložit.
Když si to přeješ, Jeníčku, ráda zůstanu, souhlasila Bohumila.
Pomohla snachě sklidit stůl, umýt nádobí a vše krásně uklidila. Pak společně koupali miminka. V očích babičky byla ta nejčistší radost. Lenka podala Bohumile jednoho chlapečka do náruče, ta si ho nejistě přitiskla a zašeptala, že má strach, aby jí nevypadl je prý moc malý.
Maminko, vždyť jsi vychovala Honzu, nikdy ti nevypadl, smála se Lenka.
To už je let úplně jsem zapomněla, jak se takové miminko vůbec drží, povzdychla si Bohumila.
Lenka předala Bohumile Matěje; klučina okamžitě v její náruči usnul, jako by cítil domovské teplo a bezpečí. Druhého synka si Lenka opatrně kolíbala na rukou sama.
Na noc připravili Bohumile vlastní pokoj, aby si mohla odpočinout, ale spánek jí nešel na oči. Naslouchala, zda náhodou Petr nebo Matěj nepláče. Starost ji vyčerpala, až těsně nad ránem konečně usnula.
Když se probudila, snacha už měla hotovou snídani a miminka ještě spala.
A kde je Honzík? zeptala se Bohumila překvapeně, když v kuchyni spatřila jen Lenku.
Sedněte si, maminko, Jan přijde každou chvíli, uklidňovala ji Lenka.
Za pár minut Jan vtrhl domů s velikou krabicí v rukou.
Mami, to je pro tebe. Otevři to, povídal a v očích mu svítilo.
Bohumila opatrně otevřela krabici a zůstala beze slov uvnitř byly nádherné nové zimní boty.
Děti, to jste neměli! Je to moc drahé, nemůžu od vás nic takového vzít, zašeptala Bohumila dojatě a na krajíčku měla slzy.
Není to dražší než ty, mami, usmál se mile Jan. Obleč si je a ať ti slouží.
Když si Bohumila boty nazula, nemohla uvěřit přesně věděli, že jí schází nové, protože staré už byla dávno po smrti a na nové už nemyslela, kde by vzala tři tisíce korun.
Ozval se pláč jednoho z chlapců. A tak babička v nových botách utíkala za vnoučaty.
Jsi úžasná, děkuju ti, zašeptal Jan své ženě, když se jí vděčně podíval do očí. Bez tebe by mě to nenapadlo.
To nebylo těžké. Včera přišla maminka, měla úplně promáčené nohy, hned jsem zahlédla ty stopy na podlaze i její rozpadající se boty. Tři tisíce je pro nás dost, ale ještě si vyděláme. Pro tvoji mámu je to nedosažitelné. Tak ať má radost, objala ho Lenka něžně.
A Bohumile bylo v tu chvíli krásně teplo ani nevěděla, jestli z nových bot, nebo z pocitu, že je pro své děti opravdu důležitá.
