Trhlina důvěry
Paní Anno Novotná, jste doma? To jsem já, Lída z třetího patra! Mám pro vás ještě teplé koláče a taky trochu novinek, mohly bychom se podělit Otevřete mi, prosím?
Anna Novotná ztuhla u okna s už dávno vystydlým čajem v ruce. Venku skomíral chladný listopadový dvůr mezi paneláky, vítr honil seschlé listí a občas prošel někdo v kabátě, každý spěchal domů. Anna si už zvykla na ticho. Na tikot hodin na stěně, na bzučení ledničky, na praskání parket, když přechází po bytě bosýma nohama. Na to, že nikdo u jejích dveří neklepe.
Aničko, vidím, že se svítí! Nebuďte jako v klášteře, jsem přece kamarádka!
Hlas za dveřmi zněl vesele, naléhavě, s až nakažlivou bodrostí, která těžko snáší odmítnutí. Anna odložila šálek na parapet a unaveně se vydala do předsíně. Podívala se kukátkem. Lída tam stála nadšeně mávající igelitkou, rudé vlasy, shrnuté do rozcuchaného drdolu, jasně růžová rtěnka a fialová prošívaná bunda.
No tak, vážně, jak v pevnosti! Pojďte otevřít, vždyť tu umrzneme, řekla prostě Lída.
Anna sundala řetízek a váhavě otevřela. Lída se vřítila dovnitř, přinesla s sebou závan parfému, chladu a čerstvě upečených koláčů.
Dneska ráno jsem pekla, řekla jsem si, že se podělím. Tady jsou, ještě teplé, s tvarohem, se šunkou, ať neříkáte, že jíte pořád jenom rohlíky, hubená jste jak lunt.
Děkuju, Lído, to jste nemusela
Ale jděte, to je maličkost! Ráda udělám dobrý skutek. Vemte si koláč, uvařte si k tomu silný čaj, jste nějaká bledá.
Jakoby by ten byt patřil jí, prošla Lída přímo do kuchyně, zapnula rychlovarnou konvici a vytáhla ze skříňky dvě hrnky. Anna stála v průchodu s balíčkem v ruce a nevěděla, co si počít. Po té samotě bylo náhlé vniknutí jiného člověka úplně cizí, skoro agresivní.
Sedněte si ke stolu, rozkazovala Lída. Dáme si čaj, poklábosíme. Když je člověk sám… to není dobrý. Vdovec, děti daleko, život mlží. Moje teta po strýčkovi byla taky úplně ztracená.
Anna usedla. Koláče voněly úžasně, sama doma už dávno nepekla, nemělo pro koho. Většinou koupila něco hotového, ohřála v mikrovlnce, snědla bez chuti i radosti.
Nevypadá to, že bych se vnucovala, viďte? Lída srkala čaj a sypala do něj čtyři lžičky cukru. Ale já prostě nemůžu sledovat utrpení druhých. Jsem taková. Můj muž říká: ‘Lído, zachraňuješ celý svět, zapomínáš na sebe.’ No, to je život.
Mluvila rychle, prudce, gestikulovala a smála se. Anna naslouchala a cítila, že cosi uvnitř v ní pomalu taje. Kdy naposledy takhle s někým obyčejně seděla a povídala si u čaje? Syn Aleš volal každý týden, ale rozhovory byly věcné, formální. Jak se máš, mami? Dobře. Máš peníze? Nepotřebuji. Potom zase týden ticho.
Víte, paní Novotná, chtěla jsem vás už dávno pozvat mezi nás, Lída se naklonila blíž, v očích upřímnou starost. Občas se scházíme s děvčaty v kavárně na rohu, v Královně, víte? Malá kavárna, posedíme, pokecáme, rozdělíme drby. Vy byste mohla přijít taky. Zvedne to náladu.
Nevím nikdy jsem Anna hledala vhodnou výmluvu.
Ale prosím vás! Já vás vyzvednu, nejde odmítnout! Něco se aspoň děje, člověk by neměl zůstat sám v čtyřech stěnách. Veškeré nemoci jsou z osamění, věřte mi.
Anna jen přikývla, nevěděla jak odmítnout. Lída dopila čaj, rozhlédla se hospodynsky po kuchyni.
Jé, vy to tady máte parádní! A ten servis! To je určitě starožitnost, ne?
Muž mi ho dal k třicátému výročí svatby, řekla tiše Anna.
Nádhera! Chraňte ho. Tak já běžím, mám toho ještě hodně. Koláče snězte a zítra vás čekám ve tři, domluveno?
Lída zmizela tak rychle, jako se objevila. Anna zůstala sedět v tichu, dívala se na balíček s koláči, na dvě nedopité sklenky, na otisk rtěnky. To ticho bylo najednou jiné. Jako by nebylo tak prázdné.
***
Od té doby to šlo pořád stejně. Každý den Lída. Jednou ráno, jindy navečer. Jednou si přišla pro sůl, podruhé pro radu, někdy prý jen tak popovídat. Tahala Annu ven, do obchodu, na posezení v kavárně, kde posedávaly další ženy, hlučné, bezprostřední. Probíraly ceny, sousedy, seriály.
Anna si mezi nimi zpočátku připadala cizí. Ty ženy byly jiné, přímočařejší, občas hrubé. Smály se věcem, co jí byly cizí, používaly sprostá slova, která ji znepokojovala. Ale Lída ji objala kolem ramen, usadila blíže k sobě a hlasitě oznámila: To je moje kamarádka! Paní Novotná, bývala vychovatelka, pořádná ženská.
Anna si časem zvykla. Začala se na Lídu těšit, chystala se k setkáním, vrátila se do života. Bylo to jiné, než když žil Petr, její manžel, když ještě chodili do divadla, do filharmonie, přijímali hosty. Ale ta doba už byla nenávratně pryč. Kamarádi se rozprchli, někteří do nemocnic, jiní odešli navždy. Zůstala kavárna s čajem v kelímku a prázdnými řečmi. Ale přesto to bylo lepší než ticho.
Jednou Lída, když seděly u čaje a chroupaly máslové sušenky, povídá: Ančo, nemáš tu brož, co jsi minule měla? Takovou krásnou, jantarovou?
Mám. Byla po mamince, řekla Anna.
Mohla bych si ji prohlédnout? Miluji staré věci.
Anna brož vynesla. Lída ji vzala, podržela proti světlu.
Je nádherná! Prosím tě, půjč mi ji na ukázku, ať ji Alenka vidí. Má za měsíc promoci, do ničeho pěkného nemáme, chtěla by si ji vzít, jen ukážu a hned ti ji vrátím, přísahám!
Anna zaváhala. Ta brož byla poslední vzpomínka na matku. Ale Lída se tvářila tak mile, že nešlo odmítnout.
Tak dobře, ale opatrně.
Budu na ni dávat pozor! Jsi anděl!
Týden proběhl, brož nikde. Anna se připomněla, Lída mávla rukou, že Alenka ji má ještě doma, hned vrátí. Další týden zmizela brož nadobro, Lída jen řekla, že se ztratila, ale určitě se najde. Anna měla strach, v noci nemohla spát, obviňovala se, že byla bláhová. Když to chtěla řešit vážněji, Lída se urazila.
Co si to myslíš, že tě podvádím? Já, co se k tobě každodenně chodím? Jestli mi nevěříš, už se nemusíme vídat!
Anna se lekla. Samota si znovu otevřela dveře. A taky nechtěla být znovu sama.
Promiň, Lído, nechci Tohle byla jen vzpomínka.
Neboj, brož se najde, utěšovala ji Lída. Alenka převrací celý byt. To se stane.
A Anna věřila. Nebo spíš chtěla věřit.
Pak Lída potřebovala půjčit pět tisíc do důchodu, že prý syn stoná, až dostane výplatu, samozřejmě vše vrátí.
Anna půjčovala. Lída byla jediný člověk, který projevil zájem, byl s ní. Pět tisíc, sedm, pak zas. Peníze se nevracely a když Anna nesměle připomněla, Lída se tak rozhořčila, že jí bylo líto vůbec se ptát.
Myslela jsem, že jsme kamarádky. Mezi přáteli není dluhů!
***
Ve středu večer zavolal Aleš. Anna se už chystala do postele, svítila si jen lampičkou a na obrazovce pobíhal pořad o opravách chat.
Ahoj, mami, jak se máš? unaveně hlesl Aleš.
Dobře, Aleši. Co ty?
Děsně moc práce. Mami, chtěli jsme s Markétou, abys přijela na víkend, děcka tě chtějí vidět, Markéta touží po tvém boršči.
Nevím, Aleši mám tady povinnosti.
Jaké? nechápal syn. Vždyť jsi doma.
Nejsem, potkávám se s kamarádkou, Lídou ze třetího. Je moc hodná, každý den ke mně chodí, už nejsem tak osamělá.
Aleš dlouho mlčel.
Jsem rád, ale dávej pozor, mami. Ne každý je takový, jak se tváří, řekl tiše. Anna ztuhla.
Co tím myslíš? Lída je jako moje sestra! Nic o ní nevíš!
Jen mám starost Dobrou noc, mami.
Položila mobil. Znovu ji to rozčílilo. Ani vlastní syn se netěší, že našla přítelkyni. Asi jim vadí, že už není potřebná. Žárlí, to je ono.
Další den přišla Lída s nápadem: Ančo, slyšela jsi o Lázních Teplice? Moje kámoška tam dělá, teď jsou akce na pobyty. Pojďme spolu v dubnu, dvě týdny relax, minerálky, procedury!
Anna byla překvapená, ale lákalo ji to. Naposledy byla v lázních s Petrem před lety.
Asi to bude drahé, váhavě.
Ale kdeže, jen dvanáct tisíc na osobu, sleva! Já už polovinu šetřím, udělejte to taky. Do dubna to máte.
Anna měla naspořeno dvě stě tisíc korun na spořícím účtu, co ještě zbyl po Petrovi, na horší časy. Nikdy na něj nesahala. Ale možná je to životní šance.
Dobře, zkusíme, řekla.
Paráda! A zítra pojďte, půjdeme spolu do spořitelny, pomůžu vám vybrat, automaty jsou zrádné!
Druhý den šly do České spořitelny. Lída ji držela za rámě, cestou plánovaly pobyt. Anna vybrala dvanáct tisíc. Peníze dala Lídě, že půjde složit zálohu.
Potvrzení nebylo. Ještě týden. Pak dovolená, pak prý administrativa. Anna měla nervy na pochodu, ale styděla se žádat o víc. Lída pořád nosila koláče, byla laskavá, ale čím dál více měla na srdci prosbu. Ančo, potřebuju na dceru, půjč mi zase tři tisíce, vrátím hned po výplatě.
Anna půjčovala i dál, protože bez Lídiny přítomnosti by byl byt opět hrobově prázdný. Když se jí odvážila připomenout půjčené peníze, Lída se urazila ještě víc.
***
Synova manželka Markéta zavolala za pár týdnů přímo.
Dobrý den, maminko, promiňte, že obtěžuji. Aleš je v práci, chtěla jsem se zeptat Vybrala jste peníze ze spoření?
Anna ztuhla.
Odkud to víte?
Máte, mami, v bance Aleše jako zmocněnce Viděla jsem tam výběr dvanáct tisíc. Za co jste je utratila?
Markéto, to jsou moje peníze! Já vám nic nenakupuju! Co je vám do toho?
Jasně, máte na vše právo, ale my o vás máme strach, když pořád mluvíte o té sousedce. Existují podvody, kdy někdo zneužije samotu starších lidí
Neurážejte mou kamarádku! Vybudovala mi domov, kde jste vy nebyli! Vy na mě nemáte čas!
To není fér, máme děti, práci milujeme vás, ale nelze denně jezdit přes celé Brno
Kdybyste chtěli, našli byste čas! Nevolala byste jednou týdně. Nashledanou, odsekla Anna a zavěsila.
Celý večer měla hučení v hlavě. Cítila, že bylo nespravedlivá. Věděla, jak moc jsou syn i její žena vytížení. Jenže ji všechno bolelo jejich nedůvěra, ta domnělá bezmoc.
Večer Lída přišla jako vždy a byl opět nápad.
Ančo, pojďme koupit dceři keramickou soupravu, teď je v Královně za akci patnáct tisíc, ve dvou to zvládneme, rozdělíme výdaj. Já ti půlku vrátím.
Já teď peníze nemám Dala jsem ti na lázně
Ale máš přece spoření! Nebo vezmeš úvěr beze strachu, teď je to normální!
Anna se pokusila protestovat, ale Lída už domlouvala cestu na další den.
Druhý den šly společně. Lída vybírala ornamenty, Anna se cítila ztraceně. Pak v ruce držela smlouvu o splátkách, podepsala všechno na pokyn prodavačky, aniž by četla. Byla unavená hlukem a lidmi.
U pokladny je zastavila Markéta.
Mami, co tu děláš?!
My s Lídou vybíráme dárek pro Alenku, snažila se Anna nevyhlížet provinile.
Markéta vzala Annu stranou.
Mami, prosím, naslouchej mi O Lídě kolují špatné řeči podvádí staré lidi, vymámí věci, peníze, zmizí. Brož, peníze, servis Nic nevrátí! Víš to.
Lžeš! Jen mi závidíte, že nejsem sama!
V ten moment to bolelo nejvíc. Protože hluboko v sobě Anna věděla, že Markéta má pravdu. Ale říct to nahlas znamenalo přiznat vlastní slabost, naivitu že byla podvedena, že opět zůstává sama.
Obě odešly rozčilené.
***
Další týdny Anna nezvedala telefon, i když Aleš a Markéta volali každý den. Uzavřela se. Lída už chodila jen zřídka, vymlouvala se na svatbu Alenky nebo jiné starosti. Stále slibovala vrátit servis, přinést doklad, ale nikdy nepřinesla nic.
Anna spala špatně, brala léky na tlak, občas jí bývalo na omdlení. Nevolala nikomu. Hrdost jí to nedovolila.
V sobotu ráno zazvonili Aleš s Markétou. Přinesli tašky s jídlem, oběd uvařili společně.
Mami, řekni, dala ti Lída někdy něco zpět? ptal se Aleš tiše.
Anna potřásla hlavou.
Mami… mluvil jsem s policií. Tvoje Lída je notoricky známá podvodnice. Tohle dělala už dřív falešné lásky, půjčky, pak zmizí.
To není možné, zašeptala Anna a poprvé v očích slzy.
Markéta ji objala: Vždyť jsi celý život byla rozumná. Poznáš, že tě zneužili, viď?
Anna vytrhla ruku: Byla to jediná, kdo se mnou trávil čas, vy jste pracovali, o mě se nezajímali
Aleš se zatvářil tvrdě: Pracujeme, abychom uživili rodinu a splatili hypotéku. Ale voláme, nabízíme ti pobyt u nás, záleží nám na tobě! Ty všechno dáváš podvodnici.
Anna je vyhodila. Zůstala sedět na zemi v předsíni, v hrudi bolest, co dusila. Tušila pravdu po celý čas, ale nevěděla, jak s tím žít.
Lída nepřišla několik dní. Pak jednoho večera zazvonila. Byla chladná, podrážděná.
Tady je váš servis, hodila krabici u dveří. Já vás litovala, a vy? Nebuďte naivní, nikomu jinému nebudete chybět.
Zmizela na schodech.
Anna donesla balík do kuchyně. Uvnitř byly střepy. Téměř celý servis roztříštěný, rozbitý, špinavý.
V ruce držela napůl zlomený šálek, lehký jak její život posledních měsíců. Plakala dlouho, hlasitě, celá se otřásala. Plakala bolestí, studem i úlevou.
K večeru zavolala synovi.
Aleši můžeš přijet?
Ihned, mami. Drž se!
Do hodiny byli u ní. Markéta uvařila polévku, Aleš přemýšlel, jak vyměnit zámek a jestli má cenu sepsat oznámení na policii. Anna mlčela, jen cítila, jak v ní pomalu opět vzrůstá život. Bolelo to, ale už nebyla sama.
Než odešli, Markéta vzala rozbitý šálek a řekla: Ten půjde slepit. Bude tam prasklina, ale udrží.
Ano, přikývla Anna. Asi to jde
Zůstala v prázdném bytě, ale bylo to jiné ticho. Už ne tak prázdné. Do ruky vzala lepidlo, přiložila střepy k sobě. Telelefon znovu zazvonil, synův hlas: Přijedeme zítra všichni, děti tě chtějí vidět. Uvaříme ten tvůj vývar společně, platí?
Anna se zadívala na spravený šálek křivý, potrhaný, ale celistvý. Nikdy z něj nebude pít, ale možná bude zase žít.
Ano, Aleši Budu na vás čekat, zašeptala a poprvé po dlouhé době se usmála.
