Trápení zrozené z velké lásky, tak velké, že si přeji, abych se nikdy nedotkla jeho srdce. Jen tou láskou trpím dodnes.
Milovala jsem ho od začátku.
Připadal mi nadpozemsky krásný – vysoký, zelenooký a atletický.
Dívky se za ním otáčely, kdekoli se objevil. Lichotilo mi, že si vybral mě.
Také se zamiloval, ale jeho city rychle vyprchaly a začal mě podvádět.
Lhal mi do očí a bezostyšně se vídal s jinými.
Lidé o tom mluvili. A já se za sebe styděla. Styděla jsem se za to, že jsem se nechala deptat.
Neměla jsem sílu říct „ukonči to“ a odejít. Milovala jsem ho divokou spalující vášní. Rozplývala jsem se jen z jeho stínu.
A on se mému utrpení zle smál.
Začal pít, kouřit trávu a brát drogy.
Pak ode mě odešel. A já zůstala čekat na něj.
Nikdy jsem na něj nečekala.
Začala jsem nový život, ale tu lásku jsem dál nosila v srdci.
Plakala jsem do nocí sama a tiše.
Nechtěla jsem dalšího a truchlila jsem.
Všechno jsem mu odpustila, zapomněla na jeho nevěru a modlila se, aby se vrátil.
O několik let později jsem ho viděla…
Čas jako by se zastavil, když jsme si propletli prsty, když se dotkl mých rtů tak, jako kdysi.
Cítila jsem, že ani on na mě nezapomněl, ale jeho zájem byl opět dočasný.
Využil mě jen tak a celé měsíce se neozval.
A já, blázen, jsem na něj myslela každý den.
Po nějaké době se to všechno opakovalo.
Zavolal mi, viděli jsme se, následovala žhavá noc a bylo to.
Telefon byl tichý, ale ani já jsem ho nehledala.
Teď se bojím, že mě bude hledat znovu.
Nevím, jestli najdu sílu říct ne.
Jak mám vůbec pokračovat?
