Všichni brali bratra jako oběť, ale podvedeně jsem se vždy cítil já
Noční ticho propsal zvuk vyzvánějícího telefonu.
Dceruško, hoříme! Máme požár! zněl zmatek a zoufalství v hlase mé matky, mezi vzlyky byl slyšet praskot ohně, hluk a výkřiky lidí.
Spánek byl ten tam. Matčin dům stojí asi patnáct kilometrů za Brnem, velký, ale už dávno ne nový. Město se rozrůstá, vesnice se tlačí k němu. Přepočítával jsem v duchu, kolik tomu domu vlastně bylo let… Byl to kdysi pořádný kus práce.
Stavět jej začal pradědeček mého otce, jeho děda přistavěl letní patro, později přešlo v obyvatelné zimní podkroví. Časem se půdorys ještě rozšířil a z boku přibyla veranda. Zvenku vypadalo všechno bytelně, ale uvnitř v zimě táhlo, v létě bylo vlhko.
Dům tiše, ale jistě chátral. To všichni věděli. Měl se zbourat, ale máma si prosadila rekonstrukci. Byla hospodyně, táta už tu nebyl rozhodovala jedině ona.
Peníze mám akorát na opravy, ne na nový dům.
Mami, na co potřebuješ takový barák? Za ty peníze by ti teď stačil menší dům, projekt na dvoupatrový seženeš za rozumný peníz. A zůstane ti místo i na tvé kytky, přemlouvala sestra Lída.
Ty tomu nerozumíš, Lištičko, vmísil se hned brácha Vojta, je to náš rodinný dům, rodinné sídlo, tradice. Musí se to opečovávat, stačí pořádná rekonstrukce a bude jako nový.
Vojta byl vždycky s mámou za jedno. A máma zase držela jeho stranu. Moje rady lidi štvaly, ač byly ze všech řešení nejlepší.
Už jsem si na to zvykl. Když další bratrův projekt, včetně maminčiny podpory, selhal, jen jsem pokrčil rameny jejich volba.
Chcete opravovat? Tak opravujte.
Ale, dcerko, budeš taky muset přispět. Jen trochu, kdyby nám to nestačilo. Peníze mám prodala jsem byt, co jsme měli po tvojí tetě. K čemu nám v Praze je?
Prodala jsi půl bytu v Praze? Kvůli opravě toho domu? Za to bys koupila dva domky!
Byla moje jen polovina bytu. Tu druhou dostal její syn.
Takže jsi ho přinutila prodat, vystrnadila synovce.
Nevystrnadila, odkoupil si moji půlku. Pravda, šla jsem nízko s cenou, víc si nemohl dovolit.
Mami! Ty přece nic nepotřebuješ, stejně jako my mohla jsi tu půlku
Darovat? Já mám taky svoji rodinu.
Asi máš pravdu. Dělejte, jak myslíte. Pokud nic nepotřebujete, jedu domů.
Uběhl měsíc. V noci opět zvonil telefon. Dům shořel. S Ludmilou jsme už jen dorazili na ohořelou ruinu. Zachránit nebylo co.
Lído, mohli bychom maminku ubytovat v naší jednopokojové garsonce v centru Brna. Ostatní právě odešli.
Přemýšlela jsem o tom, ale byt je přece tvůj.
Liduško, naše byty jsou společné. Tvoje máma potřebuje pomoc. Přijdeme o příjem z pronájmu jednoho bytu, ale zůstanou nám ještě dva a ve třetím bydlíme.
Ale tenhle je přece tvůj.
Neřeš to, je společný. Mamka tam může žít. Nábytek i výbava tam jsou. Pomůžeme dokoupit, co chybí.
Matku jsme přestěhovali, potřebné koupili. Jednou jsem ji navštívil bez ohlášení, s nákupem a chutí si popovídat. V obýváku běžel televizor, který tu předtím nebyl ten, co jsme mámě koupili k narozeninám. Kuchyní voněla káva.
Ty jsi říkala, že všechno shořelo. Ale tohle je přece ten televizor, co jsme ti dávali k narozeninám. A ta káva to je snad pořád ta tvoje kávovar?
Podle tebe jsem to ukradla? Všechno jsme vystěhovali před rekonstrukcí. Byly tam jen holé stěny. Pojištění bylo, tak jsem to tak řekla. Co ti je? Nábytek má teď Vojta.
Ale on má nový byt a nestačil koupit nábytek, tak vzal ten tvůj? A tvoje věci už máš zase zpátky?
Ano, už jsem si je přivezla od něj. Moje staré prostěradla jim k ničemu nebyla.
Vojta koupil byt? Za co proboha?
Nevím, koupil a hotovo, neptala jsem se.
Bylo jasné, že něco máma nechává pro sebe. Neřekne, ale čas ukáže. Už jsem věděl, že všechno se dělá pro Vojtu.
Vojta byl celoživotní smolař, nikdy mu nic nešlo, pořád ho někdo podváděl. Ale já jsem se vždycky cítil jako ten podvedený. I teď v příběhu něco smrdělo.
Co s rozvalinami? Parcela je pěkná, peníze máš, i pojistku.
Co bych tam dělala, všechno shořelo, parcelu prodám, střechu nad hlavou mám. Dobře mi tak, když mám bohatou dceru. No Vojtík má smůlu, jen dluhy
A nechceš si za to koupit byt, mami?
A co tenhle? Vyženeš matku?
Ten je Ludmilin.
Nepřijdete na buben.
Tak třeba bychom obnovili dům, postavili bychom nový. Všude kolem jsou chalupy jak z reklamy.
Ne, už jsem rozhodla, parcela půjde na prodej. Tak to asi mělo být, dům vždy přecházel na syna, ale Vojta nechce nic raději město než vesnici.
Přece tě nutit nebudu.
Lído, máma prodává parcelu.
Je to její věc, ale na tom místě bych radši postavil dům, vždy se mi tam líbilo. Tvůj táta rád posedával pod tou starou lípou.
Byla mi líto, když uschla, snad to byl pro něj nějaký znamení. A co kdybychom stavěli sami?
Rád bych tam žil, už dlouho jsme spolu toužili po domě. Dětem by se tam líbilo, později by tam přivážely i vnoučata.
Ty jsi ale snílek.
A co je na tom špatné? Ať tam klidně bydlí pak i tvoje máma.
Dům si postavíme sami, ale pozemek je její. Pokud to opravdu chceme, musíme to udělat správně koupit ho.
Je to přece tvoje matka!
O to víc vše poctivě a právně správně, aby pak nebyly hádky. Nezapomeň, mám smolařského bratra.
Já to zařídím. Určitě ho brzy nabídne k prodeji. Nebo se mám zeptat přímo jí?
Ne, bude kličkovat.
Tak to koupíme normálně
Copak jste se mě nechtěli zeptat napřímo?
Mami, potřebuješ peníze. Teď si můžeš koupit opravdový byt.
Mlčela, ale koupi bytu nijak nespěchala.
Postavili jsme s Lídou dům, vrazili do toho veškeré úspory a museli vzít hypotéku. Se splácením nebyl problém platy, příjmy z pronájmů.
Po přestěhování bylo ještě snazší, mohli jsme dále pronajímat náš dřívější byt. Máma si nový byt stejně nekoupila, peníze dala Vojtovi, který znovu nezvládl splácet hypotéku.
Ani pojistku z domu nedostala ukázalo se, že požár nebyla náhoda, věci byly dávno pryč, dům někdo zapálil. Nedostali ani to, co čekali.
Máma občas docházela na návštěvy.
Máte to tu krásné, tolik místa… U Vojty je těsno, děti vyrostly, potřebují každý svůj pokoj. Mají jen dva.
Říkala jsem jim, ale neposlouchali mě. Chtělo to větší byt. A dům to byl krásný, škoda, že jsem nesouhlasila se stavbou.
Mami, nabízeli jsme to už před požárem. Dům mohl být sice jiný, ale hezký a útulný. Pomohli bychom ti.
Nabízeli jste, to ano. Ale já vám radši nabídnu výměnu vy se nastěhujete zpátky do bytu v Brně, já si vezmu tenhle dům. Možná by šel i Vojta bydlet ke mně. Dům se má vracet po mužské linii.
To snad nemyslíš vážně? My stavěli a ty chceš, aby patřil Vojtovi, protože je muž? Kdyby nevyhořel, prodal by ho stejně.
Je to jeho věc. Tak to vždycky bylo.
Vždycky? Dům tu stojí osmdesát let, žádné století!
Nebudeme se hádat. Kdy provedeme výměnu?
Vyhandlování domu za náš byt? O tom ani neuvažuj. Tys byla z technických důvodů zapsaná v bytě, a to je vše. Ani to jsme nemuseli.
Stejně už nic nekoupíš, všechno jsi nacpala Vojtovi. Dům má teď jiné dědice, ne Vojtu.
Máte toho dost, ale Vojtovi se nedaří!
On? Dostaly se k němu peníze z prodeje půlky bytu v Praze, kdyby byla pojistka, tak taky jemu, vše po tátovi taky, úspory i auto. Je nešťastný, a já snad bohatý? My si s Lídou všechno poctivě vydřeli!
On je jen důvěřivý, pořád ho někdo podvede…
Ale já jsem tu byla podvedená vždycky já. Dům i parcela jsou naše, všechno férově koupeno. Vojta tu nebude, a ty, mami, můžeš klidně jezdit na návštěvy.
Jednou přišel na návštěvu náš bratranec Daniel z Prahy.
Chtěl jsem se podívat, jak se mají ti údajně chudí příbuzní. Teta mi říkala, jak se sotva držíte nad vodou, jak vám chybí peníze. A vy taková vila!
Máma tě tím krmila? Jasně
Já na to bral půjčku, teprv ji mám splacenou. Lído, donesl jsem ti náušnice. Máma chtěla, abych ti je odevzdal.
Ostatní Teta řekla už na pohřbu, že veškeré zlato jí prý sestra slíbila. Já tenkrát stihl šperkovnici schovat, ona ji hledala.
Tehdy jsem jí nevěřil, ale teď jsem to přivezl. Tyhle náušnice mám přímo od mámy pro tebe.
Dobře, že ses nenechal zviklat. Jinak by vše zkrouhnul Vojta. Tomu nikdy nic nestačí. My makáme a on dostává od mámy!
Nic jí nevracej, nech si je nebo je prodáš, budeš potřebovat víc. Mamka tenkrát kecala, na sto procent.
To myslíš vážně? Povíš mi víc?
Povím…
Máma dneska už moc nejezdí, bolí ji nohy, jen občas se zastaví. Vojta nemá čas, pořád ho někdo okrade. My s Lídou žijeme klidně a šťastně, děti jsou spokojené. Daniel nás navštěvuje často. Život běží dál a každý si to své štěstí musí vykovat sám.
Moje životní zkušenost: Nemá smysl pořád někoho zachraňovat, pokud o to vlastně nestojí. Důležité je budovat pevné základy pro své děti a nebát se stát si za vlastním rozhodnutím, protože rodina je sice důležitá, ale štěstí musíme hledat hlavně ve svém domě.
