Všichni pomáhají, jen ty jsi u nás nějaká speciální
Hele, Veru, nepřišli byste dneska ke mně? s nadějí se zeptala sestra. Petr je na služebce, už mě nebaví být tu s dětma sama.
Veronika si promnula kořen nosu. V hlavě se jí převalovaly výmluvy, jedna trapnější než druhá. Práce? Haha, tomu by Alča neuvěřila ani omylem, je sobota. Unavená? To by přišla kázání, rady, otázky, jak to zvládá normální máma. Veronika si skousla ret a zhluboka vydechla, než konečně odpověděla.
Alčo, dneska to fakt nedám, snažila se Veronika napodobit hlasem aspoň špetku lítosti. Eliška trochu marodí, sedíme doma, nikam nechodíme.
Na druhém konci ticho, pak těžké povzdechnutí.
To je teda smůla, zachrčela Alena. Tak ráda bych si pokecala, zatímco by děti lítaly někde po bytě…
Veronika protočila oči s úlevou, že je její sestra právě teď nevidí. Jasně, děti by si hrály spolu. Tak určitě! Ve skutečnosti by Eliška běhala kolem mladších jak fretka a dospělé by drbaly v kuchyni u čaje.
Taky mě to mrzí, kývla Veronika. Ale až bude líp, ozvem se.
Alča si ještě trochu postýskala, popřála Elišce brzké uzdravení a zavěsila. Verča sklonila mobil a zadívala se na displej s určitým pobavením. Ten rozhovor trval přesně čtyři minuty. Sestra se ani jednou nezeptala, jak se vlastně má Veronika. Nezajímalo ji zdraví, práce, nálada. Jediné, co chtěla vědět: přijdou, nebo ne? Jasně, šlo o bezplatnou chůvu a tím to haslo.
Ve dveřích pokoje se objevila Eliška. Holčička si mámu pozorně prohlédla.
Zase volala teta Alča? zeptala se Eliška.
Verča přikývla a položila mobil na stoleček vedle gauče. Dcera přišla blíž, posadila se vedle, nohy pod sebe. V obličeji něco mezi naštváním a úlevou.
Mami, už nechci k ní na návštěvu, spustila Eliška rozhodně.
Veronika zvedla obočí a čekala vysvětlení. Eliška našpulila rty, chvíli váhala, a pak to ze sebe vysypala.
Pořád mě nutí hlídat mladší, běhat za nima, bavit je, hrát si s nima. Tomášovi je pět! Já nejsem jejich chůva, mami.
Verča se podívala na svou devítiletou dceru a mimoděk se pousmála. Eliška uměla jasně říct, co jí vadí. Dokázala se ozvat, neváhala říct svůj názor nahlas. Veronika pocítila takový malý hrdý šimránek u srdce.
Neboj, pohladila Elišku po vlasech, tohle už si nezopakuješ.
Eliška se zazubila a odběhla do svého pokoje.
Veronika chvíli zírala do stropu a nechala myšlenky volně proudit. Zajímavé, jak to v jejich rodině dopadlo. Alena byla o čtyři roky mladší, ale má už čtyři děti. Čtyři! Veronika se v duchu otřásla. Ona má jen Elišku a ta má do dospělosti ještě daleko. Kolik času, sil a lásky ji ještě čeká investovat. A najednou má člověk v domě čtyři kousky.
Promnula si spánky a zavřela oči. Alča vždycky měla jasno v tom, že výchova jejích dětí je společná povinnost všech v okruhu pěti kilometrů. Rodiče, Libuše a Jaroslav, byli draftováni první. Potom rodiče švagra, sousedé, známí, vzdálení bratranci. Prostě celá široká rodina makala pro blaho Alenčiných dětí. Všichni kromě Aleny.
Veronika se při té představě ušklíbla. Ona sama byla v tomhle jiná. Na mámu Petržílkovu se obracela jen v nouzi nejvyšší. Když byla nemocná, když v práci hořelo, když to fakt nešlo skloubit. Jinak vždycky zvládala sama. Bylo to těžké, hlavně první roky. Ale přežila. A co? Eliška je napsoto v pohodě. Samostatná, chytrá, ví, co chce.
Alena na druhé straně byla každým rokem o něco vynalézavější v přesouvání odpovědnosti na své okolí.
Veronika vyhnala z hlavy těžké myšlenky a zvedla se z gauče. Pro dnešek měla od sestry klid to už je slušné vítězství. Čekala ji sobotní rutina, kterou nelze odkládat. Odsvištěla do kuchyně vyklidit myčku.
Dny letěly v klasickém rytmu domov/práce/domov. Pátek navečer, mobil zavibroval. Na displeji svítila Alena. Veronika si vzdychla a hovor přijala.
Veru, co vaše Eliška? Už fit? hlas Aleny přezlasklý starostlivostí.
Už je to v pohodě, Verča se opřela o zeď. Lítá jak šílená.
Paráda! Alena nabrala na obrátkách. Takže musíte přijet na víkend, i s přespáním!
Veronika obrátila oči v sloup. Znovu, jede další kolo vyjednávání.
Hele, spaní u vás nedávám, zavrtěla hlavou. Ale v sobotu dopoledne bych mohla na chvilku přijet.
Chvíli v telefonu dusno. Alča sice doufala v noční směnu chůvy, ale když na ni Veronika byla tvrdá, nakonec svolila aspoň na návštěvu přes den.
Sobotní ráno bylo pošmourné a sychravé. Veronika nahodila bundu a vyrazila sama. Autobusem na sídliště, deset minut pěšky a byla u sestry.
Alena otevřela dveře a okamžitě vyšpulila krk, jako by chtěla spočítat příchozí.
Kde máš Elišku? zamračila se.
Eliška má plnou hlavu povinností. Kontrolka ve škole, maká doma.
Alena se zatvářila, jako by jí někdo naservíroval okurku v čokoládě. Mladší sestra hrubě bouchla dveřmi.
Ta tvoje malá je nějaká protivná, založila ruce na prsa. Nechodí k nám, ani se neozve.
Veronika odložila bundu na věšák a na chodbě to dunělo jako v Žižkovské nádražce v pátek v noci. Došla blíž, podívala se sestře do očí.
Už ji nebaví u vás dělat chůvu, poznamenala naprosto klidně.
Alena vzplála jak suchý chrastí po vypití dvojité kávy. Zčervenala, oči se jí zúžily.
To je normální! zvýšila hlas. Starší mají pomáhat s mladšíma!
Ale ne s cizíma dětma, stála si Verča na svém.
Co cizíma? rozhořčeně rozhodila rukama Alena. Jsou to její sestřenice a bratranci!
Elišce je deset, Aleno, je to dítě, ne personál pro vaši domácnost!
Alena přišla blíž, až Veronika ucítila její dech. Z dětského pokoje se ozýval řev, ale Alča to neřešila.
Aspoň se aspoň naučí, jak na děti! šermovala ukazováčkem.
O to naše dcera nestojí. Žádné sourozence nemá a tohle školení nepotřebuje, Veronika jí skočila do řeči.
Právě proto! Ať to zkusí s těma mýma!
Veronika odstoupila, nechápavě vrtěla hlavou. Aspoň už bylo jasno, co po ní Alena skutečně chce.
Uvědomuješ si vůbec, o co ti jde? zvedla obočí. Prostě potřebuješ zadarmo chůvu.
A proč ne? Já to sama nezvládám!
Tak sis neměla pořizovat čtyři děti, vyletělo z Verči dřív, než to stihla zastavit.
Alenin obličej byl jako signalizační zařízení u přejezdu naprosto rudý, žíly na krku pulzovaly.
Tvoje holka je skoro velká! přešla do jekotu. Může tady být po škole každý druhý den!
Tohle byla poslední kapka. Veronice něco prasklo.
Ty jsi prostě líná, procedila, a zvykla sis, že ti celý svět dluží chůvování.
Já jenom prosím o pomoc!
Kdepak, ty už to bereš jako povinnost ostatních, odsekla a chňapla po bundě.
Všichni mi pomáhají! Máma s tátou, tchyně! Jen ty děláš drahoty!
Naši už nejsou nejmladší, chtějí mít taky klid, přetáhla si Veronika rukáv přes ruku.
Oni jsou šťastní, že s nima děti jsou! chytila ji Alena za rukáv.
Veronika ji setřásla a couvala ke dveřím. Alena zuřila v chodbě.
Už sem s Eliškou nepřijdeme, otevřela Veronika dveře. Najdi si jinou chůvu.
Vyrazila ven. Za zády slyšela Alenyčino ječení a dveře bouchly řádně natvrdo.
Téhož večera volala máma. Veronika zvedla mobil a jen se mírně soustředila.
Veroniko, cos to provedla? rozčilovala se Libuše. Alča je na dně, úplně hotová! Úplně jsi ji vydeptala!
Mami, řekla jsem jí pravdu, odpověděla klidně.
Jakou pravdu? Že odmítáš pomoct vlastní sestře?
Pomáhat a být otrokem je rozdíl, semkla prsty kolem telefonu.
Ona je na čtyři děti sama! Petr pořád pryč! Je to těžký!
Ale to je její, ne můj ani Eliščin problém.
Eliška přeci může občas děti pohlídat! máma neustávala. Všichni Alče pomáhají, jen ty jsi nějaká speciální!
Ne, rázně Veronika přerušila proud výčitek. Moje dcera nebude chůva pro cizí děti.
Nejsou cizí, jsou rodina! téměř zaječela Libuše.
Veronika se zvedla, přešla k oknu. Venku se stmívalo, rozsvěcovaly se lampy.
Mami, pokud tě dělá šťastnou obětovat život pro Alenčiny děti, jen do toho, řekla naprosto vážně. Já tuhle smlouvu nikdy nepodepsala.
Ty jsi sobec! vyjela máma.
Já mám vlastní rodinu, odpověděla Veronika pevně. Manžela, dceru. Kvůli sestře měnit život nebudu.
Stiskla ukončit hovor, aniž by čekala na mámino finále. Položila mobil na gauč a schovala obličej do dlaní.
Zezadu ji objaly ochranitelské, dětské ruce. Eliška ji pevně stiskla a položila hlavu na maminino rameno.
Mami, všechno jsem slyšela, zašeptala.
Veronika se otočila a svírala Elišku v náručí. Nasávala vůni jejího šamponu, byla dětská a laskavá.
Dělala jsem to všechno pro tebe, hladila ji po vlasech. A dělat to nikdy nepřestanu.
Eliška zvedla oči, usmála se. Tolik vděčnosti v jednom dětském pohledu!
Vím, mami, sevřela máminu ruku, děkuju.
Stály u okna, objaté, a dívaly se na rozsvěcující se Prahu. Několik kilometrů dál Alena nejspíš brečí u tchyně a máma prozvání příbuzné, že ta naše Veronika je bez srdce. Ale tady v té garsonce bylo teplo a klid.
Veronika si stála za svým. Klidně i za cenu narušených vztahů. Eliška je víc. Její dětství, její svoboda, její právo být prostě dítě.
