Dva týdny před pracovní cestou se Václav a Božena Novákovi pohádali. Pořádně. Tak, že kocour Mourek se raději uklidil bůhvíkam, aby nepřišel pod horkou ruku.
Božena chtěla květiny.
– Václave, kup mi květiny. Jen tak. Bez důvodu.
– A důvod? – zeptal se, aniž by vzhlédl od telefonu.
– Já. Já jsem ten důvod.
Václav si pomyslel: „No co, je to racionální.” Šel do obchodu. Vrátil se za dvacet minut s velkou taškou. Božena se usmála, nahlédla dovnitř. Vytáhla hlávku zelí. Čerstvou, pevnou, bílou.
– To jsou květiny? – zeptala se tiše.
– To je zelí. Květiny stojí pět set korun a uvadnou. Zelí stojí osmdesát. Tři dny se z něj dá dělat salát.
– Václave.
– Co?
– Jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Tři dny s ním nemluvila. On nechápal, čím ji urazil. Ona to nevysvětlila. Pak odjel na služebku. Do Ostravy. Řekl:
– Práce, nic osobního.
Božena si pomyslela: „Nic osobního – to jsme my.”
Odjel na čtrnáct dní.
Zůstala se dvěma dětmi, kocourem, nekonečným praním, školou, školkou a věčnými míchanými vajíčky k snídani.
A s WhatsAppem.
Tam si psali.
Den první.
On: „Přijel jsem. Pokoj je ošklivej. Zítra jednání.”
Ona: „Dobře. Mourek sežral granule a hodinu řval, že chce přidat.”
On: „Kdo je dobrej? Já nebo kocour?”
Ona: „Kocour.”
Den druhý.
On: „Fotka snídaně. Fotka hotelu. Fotka kolegy Karla, který chrápe ve vedlejším pokoji.”
Ona: „Krása. Nám teče kohoutek. Voda teče. Zavolala jsem instalatéra. Nepřišel.”
On: „Zavolej správci domu.”
Ona: „Zavolala. Řekli, že pošlou do tří dnů.”
On: „To jsou ale volové.”
Ona: „Volové jsou ti, co odjeli do Ostravy.”
Den třetí.
On: „Jak jsou děti?”
Ona: „Syn přinesl pětku, dcera nechce večeřet. Jsem unavená.”
On: „Drž se.”
Ona: „Díky, nedržím se. Padám.”
Den čtvrtý.
On: „Dnes jsem v obchoďáku viděl obrovského plyšového zajíce. Chtěl jsem ho koupit dceři, ale bál jsem se ho tahat vlakem.”
Ona: „Tys nikdy neměl strach tahat věci vlakem. Měl jsi strach utratit peníze.”
On: „Ty jsi mě prokoukla.”
Ona: „Prokoukla jsem tě už na prvním rande, když sis objednal čaj bez cukru a řekl, že sladké škodí.”
On: „A ty sis tehdy objednala dortík a snědla ho sama, aniž bys mi nabídla.”
Ona: „Protože jsi říkal, že sladké škodí.”
Den pátý.
On: „Dnes jsem usnul při jednání. Vážně. Jen jsem zavřel oči a na vteřinu vypnul. Když jsem je otevřel, všichni se dívali.”
Ona: „Vyhodí tě?”
On: „Doufám. Jsem unavený.”
Ona: „Já taky.”
On: „Pojďme být unavení spolu, ale v různých městech?”
Ona: „Pojďme být unavení spolu, ale doma. Kdy se vrátíš?”
On: „Stýská se mi.”
Ona: „Mně taky.”
Chvíli mlčel. Pak napsal: „Víš, právě jsem si uvědomil, že mi nechybí domov. Chybíš mi ty. To, jak ráno piješ kávu a šklebíš se, protože je horká. To, jak nadáváš kocourovi a pak ho lituješ. To, jak se směješ, když syn vypráví svoje vtipy.”
Neodpověděla. Přečetla si tu zprávu pětkrát. Pak se rozplakala. Protože jí to nikdy nepsal. Za patnáct let manželství ani jednou. Je to pragmatik, materialista, člověk, který řekne „miluju tě” jen k narozeninám, a to ještě po připomenutí. A teď – o kávě, o kocourovi, o vtipech. Jako by mu někdo ukradl telefon. Nebo jako by dostal zjevení.
Den šestý.
Ona: „Byls včera opilý?”
On: „Ne. Střízlivý jako střevíc.”
Ona: „Tak proč takové řeči?”
On: „Protože se mi stýská. To je jako alkohol – mozek se vypne, jazyk se uvolní.”
Ona: „Přirovnal jsi lásku k alkoholu?”
On: „Přirovnal jsem lásku k upřímnosti. Někdy, aby byl člověk upřímný, musí být trochu opilý. Nebo hodně osamělý.”
Ona: „Jsi osamělý? Vždyť tam máš kolegy.”
On: „Kolegové nejsou ty. Nevědí, že se bojím tmy a spím s nočním světlem. Ty to víš. A nikdy ses mi nevysmála.”
Ona: „Smála. Jednou. Když jsi řekl, že se bojíš tmy, protože tam může být Mourek.”
On: „Mourek je zvíře. Kadí do bačkor. To je děsivé.”
Ona: „Jsi idiot.”
On: „Jsem tvůj idiot.”
Den sedmý.
Vzbudila ji zpráva. Napsal ve čtyři ráno: „Nespím. Myslím na tebe. Představuju si, jak se potkáme na nádraží. Budeš v těch modrých šatech, které mám rád. Já budu s kytkou. Obejmeme se a já řeknu: „Promiň, že jsem takovej.” A ty se zeptáš: „Jakej?” A já řeknu: „Mlčivej.” A ty řekneš: „Jsem zvyklá.” A já řeknu: „To je špatně.” A ty řekneš: „To je život.””
Neodpověděla. Jen si vzala modré šaty. I když bylo teprve sedmé ráno a setkání na nádraží mělo být až za týden.
Den osmý.
On: „Dnes jsem byl v zoo. Sám. Díval jsem se na opice. Jsou jako naši kolegové – šklebí se, hážou jídlo, dělají ze sebe šéfy.”
Ona: „Byl jsi v zoo sám? Ve čtyřiceti?”
On: „A co? Mám nárok na dětství. Vždyť mi to dovolíš.”
Ona: „Dovolím. Jen mi posílej fotky.”
Poslal fotku. Opice se šklebila. On taky. Rozesmála se nahlas. Děti přiběhly: „Mami, co je?” Ona: „Táta se blbne.” Děti: „On se vždycky blbne, když tam nejsme.” Ona: „Jo. Škoda, že si toho nevšímáme.”
Den devátý.
On: „Nad tím jsem přemýšlel. Vzpomínáš, jak jsme se poznali? Upustila jsi peněženku v metru, já ji zvedl. Řekla jsi: „Vy jste moc pozorný.” Řekl jsem: „A vy jste moc krásná.” A pak jsme šli na kafe.”
Ona: „Dodnes si pamatuju, že sis objednal čaj bez cukru.”
On: „A ty dortík.”
Ona: „Dodnes si ho pamatuju. Byl výborný. S třešní.”
On: „A já si pamatuju, jak ses na mě dívala. Jako bych nebyl jen chlap v metru, ale celý život.”
Ona: „Byl jsi celý život. Pořád jsi. Jen na to občas zapomínám.”
On: „Já taky zapomínám. Ale teď nezapomínám.”
Den desátý.
Celý den od něj nepřišlo nic. Od rána do večera ticho. Volala mu – nebral to. Psala – neodepisoval. Začala panikařit. Představovala si to nejhorší: upadl, je nemocný, srazilo ho auto. Mourek chodil za ní po bytě a chtěl granule. Děti chtěly pohádky. Myslela na něj.
V jedenáct večer přišla zpráva: „Promiň. Vybil se mi mobil. Zapomněl jsem nabíječku v hotelu. Celý den jsem sháněl novou. Našel jsem u Karla. Dal mi ji, ale musel jsem slíbit, že už neusnu při jednání. Jak se máš?”
Ona: „Bála jsem se. Myslela jsem, že jsi umřel.”
On: „Žiju. Stýská se mi. Brzy se vrátím.”
Ona: „Za tři dny.”
On: „Za tři dny. Přijdeš mě vyzvednout?”
Ona: „V modrých šatech.”
On: „Já s kytkou.”
Ona: „Domluveno.”
Den jedenáctý.
On: „Koupil jsem dárky. Synovi stavebnici, dceři zajíce, tobě šálu.”
Ona: „Neumíš vybírat šály. Minule jsi přivezl růžovou a já růžovou nenosím.”
On: „Není růžová. Je to pudrová růže.”
Ona: „Pudrová růže je růžová.”
On: „Je to barva západu slunce nad Ostravou.”
Ona: „Ty jsi básník?”
On: „Jsem účetní. Ale kvůli tobě můžu být básník.”
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda jako účetního. Máš čitelný rukopis a čísla ti vycházejí.”
Den dvanáctý.
On: „Zítra vyjíždím. Čekej na mě.”
Ona: „Počkám.”
On: „Jsi nervózní?”
Ona: „Ne.”
On: „Já jo. Jako poprvé.”
Ona: „Poprvé jsem se zakuckala dortíkem a tys mě poplácal po zádech. Bylo to trapné.”
On: „Mně to bylo příjemné. Dotkl jsem se tě.”
Den třináctý.
Stála na nádraží. V modrých šatech. S dětmi. Kocoura samozřejmě nevzali – udělal by scénu. Sledovala tabuli příjezdů. Jeho vlak měl zpoždění hodinu. Pila kávu, děti hrály na mobilech. Přemýšlela: „Proč psal o kávě? Proč o opicích? Proč o tom, jak se na mě díval? Nikdy takový nebyl. Možná se fakt znovu zamiloval? Nebo je to jen pracovní cesta – vypnutí od běžného života, od dětí, od připálených vajíček? Možná doma zase zmlkne, zeptá se na zelí a zaleze do notebooku?”
Vyšel z příjezdové haly. S kyticí. Obrovskou. Takovou od něj nikdy neviděla – jen na svatbě, a i tu vybírala tchyně. Přistoupil, objal ji, políbil ji. Řekl:
– Promiň, že jsem takovej.
Ona: „Jakej?”
On: „Mlčivej.”
Ona: „Jsem zvyklá.”
On: „To je špatně.”
Ona: „To je život.”
On: „Ne. To je zvyk. Budu se měnit.”
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda takového. I s tím zelím.”
On: „Koupit zelí byla chyba.”
Ona: „Zelí je minulost. Kytky jsou přítomnost.”
Jeli domů taxíkem. Cestou ji držel za ruku. Děti usnuly. Mourek je přivítal na prahu, očichal květiny, kýchl a odešel do kuchyně.
Dala květiny do vázy. On uklidil notebook do šuplíku. Řekl:
– Dnes nepracuju. Dnes jsem jenom tvůj.
Ona: „A zítra?”
On: „Zítra jsem tvůj s notebookem. Ale dnes – bez.”
Objednali si pizzu, pili víno a dívali se na film. Blbý film o lásce. Ona se smála, on ji objímal. Mourek seděl vedle a chtěl salám.
– Václave, řekla. – Ty se opravdu změníš?
– Nevím. Ale zkusím to.
– A když to nevyjde?
– Tak mi budeš psát, že jsem vůl. A já ti budu psát, že se mi stýská po tvých nohách.
Zasmála se.
– Jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Dopili víno, dojedli pizzu. Uložili děti. Mourek usnul v křesle. Božena se podívala na manžela.
– Víš, mě se taky stýskalo. Ne po tobě – po nás. Po tom, jací jsme byli na začátku. Veselí, blázniví, bez hypotéky a bez zelí.
– Zelí je symbol mojí hlouposti. Už nikdy nekoupím zelí.
– Kup. Ale spolu s květinami.
– Domluveno.
Objali se a usnuli. Na gauči. Protože postel už zabral kocour.
Ráno odešel do práce. S notebookem. Políbil ji, řekl „miluju tě.”
Večer nezapomněl na květiny. Zaskočil do květinářství a poprosil:
– Dejte mi něco levného, ale ať se manželka usměje.
Prodavačka nabídla kopretiny. Vzal je.
Božena je dala do vázy. Mourek si přičichl, kýchl a šel pryč.
A tak to bylo každý den.
A to je celý příběh.
Obyčejný. Prostý. Místy absurdní, až hloupý.
No a co? Láska často zní hloupě. Ale to neznamená, že neexistuje.
