— Ty a on se k sobě nehodíte, — řekla Rita své sestře. — Je mladší a více se hodí ke mně. Svatbu musíš zrušit.
Dáša žila v prostorném třípokojovém bytě v dobré čtvrti Prahy. Byt zdědila po své babičce. Blízké příbuzné kromě mladší sestřenice neměla. Ale s Ritou se moc nestýkaly.
Tak se stalo, že ve svých pětatřiceti zůstala sama, ale aspoň měla střechu nad hlavou. Dáša věděla, že se musí spoléhat sama na sebe, proto dobře studovala, absolvovala prestižní vysokou školu a získala dobře placenou práci v jedné velké firmě. Všechno šlo hladce, kromě jedné věci…
— Měla by ses vdát, Dášo, — říkávala jí Rita, když se občas ozvala, aby se zeptala, jak se má a zdraví.
Rita ve svých třiceti letech už stihla porodit tři děti a dvakrát se rozvést. Žila s dětmi na okraji města, na alimenty a snažila se zlepšit svůj život, ale zatím bez úspěchu.
— Já vím, ale není za koho… — odpovídala Dáša. V práci byla vždy velmi zaměstnaná a volného času měla málo. Jednou ale osud přinesl překvapení v podobě nového souseda. Seznámili se, když Dáša omylem poškodila jeho auto na parkovišti… a začali se scházet.
Jakub byl o pět let mladší, ale to oba zamilované nijak nerušilo. Dáša byla v jádru spořádaná dívka, a tak chtěla počkat se společným bydlením až po svatbě. Po dvou měsících jí Jakub nabídl zásnubní prstýnek.
Místo svatebního šatů si Dáša pořídila bílý kostým a namísto velké hostiny se mladí rozhodli odjet na cestu. Všechno šlo podle plánu… dokud neplány narušila Rita. Zavolala Dášine týden před svatbou.
— Ahoj, ségra… Můžeme na chvíli u tebe zůstat? Pronájem je drahý, peníze nemáme, a spěchá to.
— A co se stalo?
— Potřebuji naléhavě drahou operaci. Vysvětlím ti to — řekla tajemně.
— Tak dobře, když je to vážné… přijeďte, — neřekla s nadšením Dáša, ale nemohla ji odmítnout. Věděla, jaké to je, když není komu se obrátit.
Rita přijela druhý den s kufry a třemi dětmi, každý o rok mladší než ten další. Dáša děti moc nemusela, s jedním by se ještě vypořádala, ale tři stále křičící…
— Pojďme se hned dohodnout, jak dlouho tu budete, — řekla Dáša, když se malý trablák snažil kreslit na zeď.
— Nevím… vadíme ti? — zeptala se dotčeně Rita. — Promiň… měli jsme zůstat v nějakém hostelu. Na hotel nemáme. Peníze jsou problém… a ještě k tomu lékaři, testy…
— Omlouvám se, samozřejmě nevadíte. Co je s tebou? — zrudla Dáša. Styděla se za svou nevrlost. Přece jen, byli rodina.
— No… je to komplikované… — odmávala to Rita. — Oční problémy.
— Co přesně? — Dáša byla zvyklá, že sestra nosí brýle, ale nečekala, že je to vážné.
— Neboj, jsou to mé problémy. Hlavní je, že jsem našla dobrého lékaře. Raději mi řekni, co je u tebe nového.
— Budu se vdávat, — oznámila hrdě Dáša.
— A proč jsi mlčela?!
— Rozhodli jsme se, že nebudeme slavit.
— To bys neměla! Při tvých penězích?
— Rito…
— Promiň. Zase se pletu, kam nemám. Kdo je ženich? Představíš mi ho?
— Žije vedle a chtěl přijít na čaj.
— Skvěle! Tak prostři stůl, já si jdu umýt hlavu. Po té cestě vlakem jsem celá upocená.
— Ručník je v koupelně.
— Dobře. Nebudu dlouho. Dohlédni na děti, ano?
Dáša se zamračila. Plánovala upéct čokoládový dort, který měl Jakub rád, místo hlídání tří chlapců.
Rita odešla a Dáša, když zjistila, že si děti tiše hrají s autíčky, se pustila do přípravy.
Děti hrály tiše jen chvilku. Péct nic nešlo. Jeden sypal mouku, druhý ukradl čokoládu a obmazal ji po sobě a po stěnách. Třetí si tiše trhal listy jejího oblíbeného fíkusu a vyhazoval hlínu z květináče.
— Rito! Tvoje děti… — zvolala Dáša, když vešla do koupelny, aby děti předala matce. Ale matka nic neslyšela. S klapkami na uších a zavřenýma očima se ráchala ve vaně místo rychlé sprchy.
— Rito!
— Co křičíš? Co se stalo?
— Už hodinu a půl se koupeš. Měla jsem se připravit na setkání, jsem celá od čokolády a od mouky. Na kuchyni je nepořádek! Nevím, kam dříve skočit!
— Možná, že to není moje chyba, když neumíš zvládat děti, — pokrčila rameny Rita. V tu chvíli zazvonil zvonek. Dáša šla otevřít ženichovi v zmazaní zástěře.
— Ahoj… — Jakub se podíval na její stav. — Co se děje?
— Sestra přijela. V nevhodnou chvíli.
— Chápu. Mám odejít?
— Ne, nemusíš. Jsme skoro rodina, — usmála se Dáša a vzala od něj dort. Bylo dobře, že nepřišel s prázdnou.
— Pokud nebudu vadit, tak zůstanu.
Jakub byl fajn kluk. Pomohl Dáše uklidit v kuchyni a dokonce se skamarádil i s Ritiny dětmi.
Rita stále nevycházela z koupelny…
— Kde zůstala tvá sestra?
— Čistí se od dětí, — zažertovala Dáša. V té chvíli vešla Rita do kuchyně. Měla na sobě jen ručník.
— Dobrý den… Jakube, — spočinula nohou v efektivní póze. Dáša byla zaskočená sestřiným chováním. Proč se přišla do kuchyně skoro nahá?
— Dobrý večer, — usmál se Jakub na ni.
— Můj oblíbený dortík! — bez ostychu ukrojila kousek a olizovala prst, čímž Dabáoval v šoku.
— Rito, plánujeme pít čaj. Chceš se připojit? Ale ne v ručníku.
— Sundat? — uchechtla se a ignorovala Dášu.
Jakub byl překvapený stejně jako ona, ale dělal, že nevnímá Ritino chování. Jenomže pro Dášu jeho mlčení znamenalo zájem a to ji ranilo.
Čaj pila ve tichu. Rita se chovala zvláštně a Dáša hlídala, aby děti nezničily její byt.
— Díky, půjdu, — řekl Jakub, když atmosféra houstla.
— Proč bys odcházel? Máme místa dost, — navrhla Rita.
— Nemáme s Jakubem takové vztahy, — utnula ji Dáša.
— Ha! To už je dávno nemoderní. No, neboj, naučím tě, jak se chovat k mužům. Svatba je za rohem a ty nic nevíš.
— Hezký večer, rád jsem tě poznal, — zbledl Jakub.
— Já taky! Ještě se uvidíme, — volala mu Rita do zad.
Dáša s ní celý večer nemluvila.
— Poslouchej, vy se k sobě nehodíte, — prohlásila Rita další den.
— Opravdu? Proč myslíš?
— On je mladý a ty už moc ne.
— Nemáme až takový věkový rozdíl.
— Ale je patrný.
— Co tím chceš říct?
— No… víc se hodí ke mně.
— Vážně?
— S kluky se hned sblížil. A díval se na mě tak… i chtěl zůstat s námi!
— Ne s námi. Se mnou! — nevydržela Dáša s podrážděným pohledem na sestru.
— Dobře, dobře! Jen jsem žertovala. Zkoušela jsem tě.
— Co tvoje operace? — změnila téma Dáša.
— Na zítra je naplánovaná. A teď musím k lékaři na kontrolu. Pohlídáš děti?
— Pracuji.
— Jsi přece ředitelka!
— A co?
— Jsi svou vlastní paní. Vezmi si volno. — Rita se dívala na Dášu, jako by nechápala, v čem je problém. — A vůbec, po operaci budu potřebovat klid a odpočinek. Budeš muset převzít péči o ně.
Odpověď Dáši Ritu velmi překvapila.
