Zrada pod rouškou přátelství
Letos si dala zima v Čechách opravdu záležet: napadlo tolik sněhu, že i sídliště v Praze začala vypadat jako z Ladových obrázků. Poletující chumáčky sněhu se měkce snášely na paneláky i chodníky, mráz štípal do tváří, ale vzduch byl nádherně svěží a jasný.
V bytě Lucie a Petra panovala úplně jiná nálada teplo, pohoda a klid. Za velkým oknem sněžil zimní muzikál a jejich obývák, odhlučněný pořádnými plastovými okny, připomínal malý svět, kam ledové počasí nemá šanci. Stará lampička z bazaru vrhala oranžové světlo, ve kterém se ztrácely všechny stíny manželského života a hlavně ty, které v zimě vznikají dlouhým posezením doma na gauči.
Lucie s Petrem byli zalezlí pod fleecovou dekou, nohy na stole a na televizní obrazovce běžela nějaká další stokrát reprízovaná rodinná komedie. Smáli se, i když už dávno znali pointu. Lucie občas nenápadně přikyvovala sama pro sebe, Petr zas sledoval střídavě film a zimní ticho venku. Vypadalo to tam skoro pohádkově.
Idylku rázně rozčíslo melodické zvonění Petru volal mobil. Nejspíš by ho i ignoroval, ale někdo měl evidentně vytrvalost maratonského běžce. Po druhém zazvonění Petr zvedl telefon, mrkl na displej a znovu si povzdechl.
Zase Honza. Třikrát dneska. To už je skoro stalking, ne? řekl a podíval se na Lucii.
Lucie pozvedla obočí, oči dál upřené na telku. Nejspíš tě zase tahá na chalupu, tipuju. Jak koupil ten barák ve středočeském kraji, pořád ho chce zapíjet A výraz ne mu evidentně ještě nikdo pořádně nevysvětlil.
Petr s povzdechem hovor přijal.
Čau Honzo, co se děje? pronesl odhodlaně.
Petře, hele! Kdy už přijedeš, člověče? Dneska slavíme chalupu, je to bomba! Sauna natopená, stůl plný, kamarádi už jsou na místě. Doval i s Luckou! Neválej se na gauči, hele, potřebujeme tě!
Petr na moment ztichl a mrknul na Lucii. Ta nenápadně zavrtěla hlavou. Nepotřebovali dneska žádné vřeštění, gramofonové hádky o stolek, vychlazené pivo a nekonečné konverzace u brambůrek. Dva dny volna v klidu měly větší cenu než celý Honzův venkovní wellness.
Petr se odmlčel, v hlavě mu zablikal perfektní záchranný nápad.
Hele, je to blbý Lucka je u mámy v Plzni do zítřka. Nechce se mi jet sám, však víš, Radši nebudu riskovat Zvládneme posezení někdy příště, jo?
Z druhé strany bylo nejdřív ticho, pak Honza vykřikl:
Cože? A kdy se vrací?
Zítra k večeru, naladil Petr smutnou notu. Prostě to vymyslela na poslední chvíli. Měli jsme naplánovaný kino, procházku v parku, možná i bruslení znáš to. Ale asi až příště. Ozvu se, fakt.
Honza ještě chvíli něco mumlal, ale nakonec se nechal uchlácholit. Petr zaklapl telefon, uvolněně si oddychl a usmál se na Lucku.
Uf, byl to porod! smál se. Co Honza předvádí, to už zavání diagnózou. Vážně mám jet až do Mělníka, abych tam sledoval jejich alkoholické maratonóny? Radši si vychutnám naši komorní afterparty tady.
Objal Lucku a atmosféra bytu se vrátila zase do svého hnízdového režimu: hřejivé ticho, sněžení za oknem, na obrazovce nablblý, ale uklidňující film.
Lucka se přitulila, světlo lampičky dělalo v pokoji polostíny, na zdi tikaly hodiny a celý svět vypadal, jak má: bezpečně, klidně, a tady se nikdo nemusel obhajovat.
I já, přikývla tiše. Pojďme dokoukat film a pak spát. Fakt nic dalšího tenhle večer nepotřebujem.
Petr přikývl, objal ji pevněji. V duchu už počítal minuty do chvíle, kdy zhasnou a usnou v tichu stačí přežít, když v tom *zase* telefon. Tipněte si, kdo volal!
Petr se zamračil, mrknul na mobil a vzal to.
Honzo já ti říkal
Petře, počkej! Jsem v klubu Krystal tady v centru, před odjezdem na chatu jsme si tu dali s klukama nějaký startovní drink A hádej, koho tu vidím? Lucku! S nějakým chlapem. Objímají se, popíjejí. Vím, že ti tvrdila, že jede do Plzně Takže ti očividně lže!
Petr ztuhl. Hodil pohled na Lucku na gauči, která na něj vyjeveně zírala a evidentně neměla ponětí, o čem je řeč.
Cože? vypálil. Nepleteš si ji s někým jiným? Sedí mi na gauči, kámo.
Ani náhodou! Je už dost rozverná, směje se na celý klub Vůbec jí nevadí, že mě vidí. Chceš jí dát k telefonu?
Petr se nadechl, přemýšlel, jestli ho kamarád netahá za fusekli. Nakonec kývl.
Tak jí dej mobil, povídám ti
V repráčku cosi hučelo, pak se ozval ženský hlas, až mrazivě podobný Lucčině.
Haló? Kdo to je? zakloněný hlas, v pozadí smích.
Petr polkl, letmo koukl na Lucku vedle sebe (která seděla ve flísce a vypadala jako zkažený vlašák).
Lucko? Ptá se Petr. Co se tam děje?
V odpovědi zazněl chechtot a hlas nasadil tón jako po šesti zelených:
Ale, Petře, nech mě žít! Mám po krk tvého nudného života. Jdu si užívat, dokud to jde!
Lucka vyskočila jak po výhře v loterii, bledá až za ušima.
To je nějaký nesmysl! Někdo tam kecá a vydává se za mě! A kde by, proboha, vzal tvoje číslo?
A kde seš teda?
Co tě je po tom? Nejsem tvoje sekretářka, ne? Znělo z repráčku.
Do toho se vmísil znovu Honza:
Slyšel jsi to, Petře? Teď už mi snad věříš
Petr ho usekl, už měl opravdu dost:
Zítra to dořešíme. Už nevolej.
Vypl mobil, strčil ho pod polštář a visel pohledem na stropě. Kdyby Lucka teď nebyla vedle něho Fakt by uvěřil?
Sedla si těžce zpátky a zírala na Petra. Hlas z klubu byl fakt podobný kdo to sakra hraje?
To je fakt šaškárna, zamumlala nakvašeně. Co to má být? Nějaký komplot?
Petr zavrtěl hlavou, podrbal si rozčepýřené vlasy a zkoumal, jestli nemá v mozku skryté špiónské zařízení.
Fakt nevím. Ale ten hlas A Honza, jak si byl jistý Umíš si představit, že bych tě dneska fakt považoval za tu holku z klubu?
Petr ji objal a přitiskl k sobě. Její ramena se klepala, ale ne zimou spíš tím, jaký maglajz je někdy možné ze dvou lidmi a jedním mobilním telefonem vyrobit.
Stejně bych ti věřil, řekl rozhodně. Znám tě. Vím, že bys mi tohle neudělala. Tohle byl buď omyl, nebo hodně hloupá provokace. A jestli bude potřeba, zajdu do klubu a podívám se na kameru. Uvidíme, kdo to tu hraje na cizí jméno.
Lucka ho objala a konečně se uvolnila, ucítila klid i smaženým řízkem vonící domov je nejlepší útočiště na světě.
Ano, přikývla. Tohle nebyla já. Ale kdo to byl? A proč?
Petr jen pokrčil rameny, ale rozhodnost mu svítila z očí. Semlít je někdo nebude.
******************************
Druhý den kolem poledne seděla Lucka v kuchyni, v ruce hrnek s čajem a před sebou notebook. Najednou mobil a na displayi Honza. Trochu zaváhala, jestli to vůbec brát, ale zvědavost zvítězila.
Ahoj, začal Honza obezřetně, jako by kráčel po ledě pod Nuselským mostem. Povídali jste si s Petrem po včerejšku?
Lucka se nadechla, rozhodla se hrát nechápavou, a přitom si ověřit Honzovy úmysly.
Povídali, hádali Obvinil mě z bůhvíčeho, nechce se mnou ani mluvit. Prý mu pořád lžu.
Na lince se nejdřív rozhostilo ticho, pak v Honzově hlase zazněla taková ta lísací spokojenost:
Takže No, víš, já ti říkal, že Petr tě prostě nikdy nedocenil. Nechápal, co v tobě má.
Lucka jen sevřela rty, ale rozhodla se to vyslechnout celé. Potřebovala si to konečně vyjasnit.
Co tím myslíš?
Honza začal brblat polohlasem, v tónu rádoby něžném:
Myslím, že si zasloužíš víc. Lucko Já tě mám fakt hrozně rád. Vždycky jsem měl. Kdybys Petra pustila k vodě, byl bych tady. Bez řečí, bez podmínek.
Lucka zůstala v klidu. Tak tak, aby na místě nezačala dusit vánočku rozčilením. Všechno jí najednou došlo.
Honzo, tohle je hodně nečekaný. Ale mám Petra ráda a nebudu s tebou nic rozebírat. Nepotřebuju, aby ses do nás pletl.
Promiň, možná jsem to přehnal Jenom nechci, aby s tebou zacházel takhle. Prý tě chce opustit. Víš co? Já byl aspoň upřímnej. S Petrem to už nemá cenu, zasloužíš víc!
Lucka byla v klidu jako učitelka před výplatou. Ale pak nahodila ledový hlas:
Tak především byla jsem včera doma. Za druhé s Petrem jsme se nepohádali. A za třetí vím, že jsi tu frašku celý zorganizoval. Jen jsem nevěděla proč, už vím.
V telefonu bylo ticho. Dobrá chvíle, než konečně zabere a buď vyklopí všechno, nebo zakašle další lež.
A najednou to prasklo.
No jo přiznávám. Měl jsem to narafičený. Protože tě miluju a Petr tě prostě neocení. Chtěl jsem, abychom byli spolu. Myslel jsem, že když se pohádáte, třeba si toho všimneš.
Lucka se až zasmála ale byl to takový ten smích, co se hodí spíš do mrazáku než na rande.
To si vážně myslíš, že bych chtěla někoho, kdo sabotuje přátelství kvůli své posedlosti? Víš o sobě vůbec něco?
Honza teď měl úplně splihlý hlas.
Já jen Myslel jsem, že mě potom uvidíš v jiném světle. Že tu pro tebe jsem. Ty a já mohla bys být šťastná.
Lucka už byla chladná jako ledová tříšť z automatu.
S tebou? Opravdu? Nikdy! Právě jsi zradil jak mě, tak i Petra. A pro co? Pro svoje představy, které žiješ jen ty? Prosím už mi nikdy nevolej. Ani Petrovi. A pokud zkusíš něco dalšího, celou tuhle vaši akci pustím celému Facebooku!
Zaklapla mobil a položila ho na stůl. Chvíli se jí třásly ruce, ale nakonec se nadechla, zadívala se z okna, kde stále klidně hustě sněžilo, jako by svět byl v pořádku.
V tu chvíli přišel Petr do kuchyně. Stačil jediný pohled na Lucku, aby mu bylo jasné, že má informace.
Tak co? zeptal se.
Máš to černé na bílém, povzdechla si Lucka. Všechno to zorganizoval Honza. Přiznal mi lásku a chtěl, abych tě pustila k vodě. Slíbil mi modré z nebe! Blázen
Petr si sedl vedle ní, jemně ji vzal za ruku. V tom stisku bylo přesně to správné, co chtěla cítit: oporu a pochopení.
Takže, nikdy to nebyl opravdový kamarád, řekl potichu Petr. Zapomeň na něj. Já měl už dlouho takové tušení, ale nikdy jsem tomu nevěřil pořádně. Teď to máme černé na bílém.
Aspoň víme, kde je pravda, přikývla Lucka a zapadla ještě víc do jeho náruče. Už vím, kdo stojí za to a kdo ne.
Chvíli bylo ticho, až pak se Lucka pousmála:
Nakonec je to možná i výhra. Teď máme dokonalý argument, proč na žádné akce nechodit. Když se někdo ptá na Honzu, můžu vesele říct: Promiňte, ten člověk je mi extrémně nesympatický.
Petr se zasmál poprvé za celou dobu opravdu uvolněně.
Tak to jo. Čaj, film a nikam nevycházet prostě domácí srdcaři!
Lucka ho zatahala zpátky pod deku.
Přesně tak a žádné daleké výlety.
Oba se stulili na gauči. Venku padal sníh, světlo lampičky bylo teplé a měkké jejich osobní ostrov bezpečí. V tomhle malém českém světě byli jen oni dva a jejich jistota, že na všetečné a nebezpečně vynalézavé kamarády už opravdu dávat pozor umí.
****************************
Honza seděl sám v kuchyni v Karlíně, u zbytečně vlažného čaje. Poslední doušek snad vypil včera, plný hlavy jediného: Nikdy mi už nevolej
Místo lítosti ale převládal vztek, co mu drtil hrudník. Proč se to celé zhroutilo?
Honza si vybavil včerejší večer, kdy naverboval Marcelu (holčinu, kterou potkal v kavárně na Vinohradech). Skoro dvojče Lucie, i hlas seděl. To zvládnu levou zadní, mrkla na něj. Celé divadélko nacvičené, on stál stranou a těšil se, jak kartami zamíchá.
Teď měl jen ruce prázdné. Celé jejich přátelství s Petrem šlo do kopru a s Lucií taky. Jenom vztek v něm vřel dál:
To já byl ten lepší Jen oni to nevidí! Až se Lucka vzpamatuje Ale to už bude třeba pozdě!
Vstal, roztrhal tahák, co dal Marcele k nahrávce, a mrštil ho do koše. Koukal z okna na chumelenici, představoval si, jak si Lucka s Petrem užívají obyčejný večer: film, čaj, teplo, deka On tam nikdy nebude.
A místo vděčného rozloučení s minulostí jen tiše sykl do zimního rána:
Tohle mělo být moje. To všechno mohlo být mojeJenže venku už nebylo co dobýt, komu co ukázat. Ty nejlepší bitvy člověk vede beze svědků o vlastní charakter, důvěru, čisté ruce. A tak zatímco v jednom bytě vítězila opravdovost, jinde padal sníh na prázdné stůlky a promarněné šance.
V Petrově a Lucčině obýváku se pod dekou ozvalo ještě jedno tiché zašeptání:
Víš, na světě jsou lidi, co chtějí druhým brát. Ale my jsme ti, co si dokážou něco navzájem dát.
Lucie jen přikývla, sklonila hlavu na Petrovo rameno a nechala všechny falešné stopy, všechna nevyřčená slova, odejít ven s tichým tichem zimního večera. Tam, kam už nikdy nebude potřeba se vracet.
A tak v nepohnutém světle lampičky, uprostřed sněhového ticha slyšeli oba něco, co už dávno věděli: že největším vítězstvím není vyhrát nad někým, ale vyhrát s někým.
Zatímco tam venku zima kreslila nové a nové začátky, u nich doma zůstala víra, že ani led mezi lidmi nemá šanci, když srdce hřejí o trochu víc.
A to bylo všechno, co potřebovali.
