Jirka Bednář vyrůstal bez otce. Tedy otcovo jméno nesl, ale když Jirkovi byly čtyři roky, otec zemřel. Bednář Michal Josef, člen české záchranné služby, zahynul při odstraňování trosek po zemětřesení v jedné z dalekých asijských zemí. S ním odešla i jeho německá ovčanda Bona, vychovávaná od štěňátka.
Jirkova maminka, Eva, zůstala vdovou a syna vychovávala sama. Znovu se nevdala; dny byly zamotané jako stará šála v šatníku, večery plynuly za zvláštního šumění listí za oknem.
Ve čtrnácti letech se Jirka z ničeho nic přihlásil do dětského kynologického oddílu při kynologickém klubu, co měl sídlo za železnicí v Olomouci. Eva souhlasila, ale někde v hloubi duše tušila melancholii, že syn jednou půjde ve stopách otce a jeho život bude proplétaný nebezpečím tak, jako je na školní tabuli křídou kreslené labyrinty.
Když mu bylo šestnáct, Jirka přinesl domů zašmudlané štěně německého ovčáka. S jménem to nebylo lehké, žádné mu nesedělo. Jedno odpoledne slyšel, jak maminka do kuchyně plyne a mumlá k pejskovi:
Ty moje šibalko, zas jsi něco provedl, ty rošťáku jeden!
Jirka se rozesmál. Ve svém dětském snu, když vylezl na jabloň nebo přišel z ulice celý od bláta, slýchal ta samá slova. Vešel do místnosti, smál se, a prohlásil:
Tak už to máme, bude to Šibal.
Za dva roky se ze Šibala stal nádherný, silný a ukázněný služební pes. Jirka byl hrdý na svoji práci i na psovy dovednosti.
Přišla doba nástupu na vojnu, a v olomouckém odvodním středisku Jirka podal žádost, aby mohl sloužit společně se Šibalem. Tajně před maminkou psa připravoval na službu, doufal, že projdou zkouškami. Poslali je do výcvikového centra poblíž Brna, kde tři měsíce Jirka a Šibal dokazovali svou připravenost.
Brzy pak byli vysláni hlídat hranici u Hodonína. Tam je vítali jako rodinu a mezi vojáky se rychle vžil slogan: Šibal a Běda jdou do akce! Tak je provázeli na nočních pochůzkách nekonečným snem nekonečné Moravy.
Jedné noční služby však do snu proniklo cosi temného a rozbitého střet s narušiteli hranic skončil střelbou. Jeden voják byl zraněn, druhý padl a Jirka zmizel jakoby se propadl do mlhy mezi roky. Šibal byl raněn, část jeho duše uvízla v opuštěné kopřivě na okraji pole. Výsadek pátracího oddílu pročesal oblast, ale Jirka zůstal nezvěstný. Měsíc obě země pátraly, ale čas byl hustý jako starý krupicový knedlík bez polevy nic.
Jednoho mlhavého dne dorazil k Evě domů důstojník z vojenského úřadu, a s ním pajdavý Šibal. Pes se uzdravil, ale levá tlapa občas zapomněla, jak má správně šlapat. Eva mlčky poslouchala, jak důstojník vypráví cosi o naději, o zázraku, o pokračování pátrání, ale slova se rozplývala jako pára na okně. Seděla tiše a hladila Šibala po hlavě, psí tělo přitisknuté k jejímu koleni.
Ach, ty můj šibale malý, řekla tiše.
Od toho dne zahlédli lidé každé ráno a večer zvláštní dvojici v parku za Hlavákem. Žena středního věku kráčela po cestičkách s pajdavým ovčákem na vodítku. Ve vzduchu kolem nich bylo ticho, důstojnost a pohoda, které přitahovaly pohledy. Jako kdyby tuto dvojici spojovalo cosi hlubšího než jen řetízek vodítka. Eva mluvila k psu tichounce a pes jí vždy trpělivě naslouchal, nikdy neštěkal, jen občas zvedl ucho.
Šibale, dneska upeču koláčky s houbami a zelím. Těsto už kyne. Zítra je neděle, půjdeme na Moravu se vykoupat.
Uteklo další snové jaro i léto. Z vojenského úřadu dorazili znovu, v papírové tašce nesli pár potravin, granulí pro psa, řekli, že rok po zmizení může syna úředně prohlásit za mrtvého. Eva vše vyslechla, důstojníka poděkovala a zvláštně se usmála do sebe. Zavřela za ním dveře.
Nic si z toho nedělej, Šibale. Jirka žije, cítím to.
Jednoho šedavou podvečerní hodinu zazvonil cizí mladík. Eva zaváhala, ale Šibal nezavrčel, dokonce začal vesele mávat ocasem.
Dobrý den, paní Evo. Já jsem Nikolas Pavlík, sloužil jsem s Bědou, eh, tedy, s Jirkou řekl rychle, aby skryl svůj zmatek, Ahoj Šibale, poznáváš mě, ty rošťáku? usmál se na psa.
Seděli pak spolu dlouho. Nikolas vyprávěl o vojně, Eva nabízela čaj s lineckým cukrovím, ukazovala fotky z Jirkova dětství, smáli se příhodám z dob, kdy sny byly ještě z duhy.
Pak náhle Nikolas ztratil úsměv, chvíli si rozmýšlel každé slovo, jakoby vybíral hrachy z popela.
Paní Evo, prosím, nemyslete si, že jsem blázen, zašeptal najednou.
Evin hlas znejistěl:
Co je, Nikolasi?
Jirka mi řekl, že se domů určitě vrátí.
Eva zalapala po dechu, zakryla ústa dlaní, cítila, jak jí do očí vpadly slzy. Šibal vyskočil ze svého pelíšku, přiběhl k Nikolasovi, čumákem se otřel o jeho koleno a hlasitě zaštěkal.
Prosím, neberte to vážně Já Jirku neviděl, opravdu nevím, kde je, ale… zdálo se mi o něm, před dvěma týdny, a chtěl abych vám to vzkázal.
Eva plakala, úlevně a bez obav, Šibal jí olizoval dlaň. Nikolas jen seděl a bál se cokoli narušit. Tušil, že sen není zárukou zázraku, ale že nepřijet nemohl, když ho o to Jirka poprosil.
Další rok se třásl v ranních mlhách. Zvláštní dvojice dál bloudila parkem pod zlatými listy. Eva a Šibal spolu šeptali a krok za krokem splývali s tím snovým městem.
Jednou na podzim, kdy slunce v Olomouci svítilo vzorcem přes prořídlá větvoví, došli na konec aleje. Od druhé strany šel vysoký mužský stín, ve zlaté mlze snění. Šel, pohyboval se pomalu, a jeho kroky zněly známě. Šibal se napjal, na okamžik zapomněl na malou bolest ve své tlapě, a tiše zakňučel. Eva pustila vodítko pes, najednou svobodný, letěl vstříc tomu, koho čekal.
Eva stála a plakala nebo snad jen snila, že pláče. A tam, na okraji podzimního snu, se objímali její Šibal a Běda.
