Bylo mi osm let, když maminka odešla z domova. Vyšla na roh ulice, nasedla do taxíku a už se nikdy nevrátila. Mému bráškovi bylo pět.
Od té doby se u nás doma všechno změnilo. Táta začal dělat věci, které předtím vůbec nedělal: vstával brzo, aby nám připravil snídani, učil se prát prádlo, žehlit školní uniformy, a nešikovně nám ráno česal vlasy před školou. Viděla jsem, jak se mu nedaří odměřit rýži, jak sem tam připálí jídlo, jak zapomene oddělit bílé prádlo od barevného. Přesto nám nikdy nic nechybělo. Domů se vracel unavený z práce, ale vždy si našel čas na kontrolu úkolů, podepisoval sešity a připravoval svačiny na další den.
Maminka nás nikdy nepřišla navštívit. Táta si nikdy domů jinou ženu nepřivedl. Nikdy nám nikoho nepředstavil jako svou partnerku. Věděli jsme, že někdy je pryč, že občas přijde pozdě, ale svůj osobní život držel vždy mimo náš byt. Byli jsme tam jen my dva já a můj bratr. Nikdy jsem neslyšela, že by se znovu zamiloval. Jeho rutina byla práce, domov, vaření, praní, spánek, a pořád dokola.
O víkendech nás brával do parku, na Vltavu, do Palladia někdy jen procházky mezi obchody a výlohy. Naučil se plést copy, přišívat knoflíky, vařit obědy. Když byly školní besídky a potřebovali jsme kostým, vyráběl je z kartonu a starých látek. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl: Tohle není moje práce.
Před rokem odešel tatínek za Bohem. Stalo se to náhle. Nebyl čas na dlouhé loučení. Když jsme dávali dohromady jeho věci, našla jsem staré sešity, kde si pečlivě zapisoval domácí výdaje, důležitá data, poznámky typu zaplať školku, kup boty, vezmi dceru k lékaři. Nebyly tam žádné zamilované dopisy, žádné fotky s jinou ženou, nic z náznaku nového vztahu. Jen stopy člověka, který žil hlavně pro své děti.
Od té doby, co tu není, mi v hlavě leží jedna otázka: byl vůbec šťastný? Maminka odešla, aby hledala své štěstí. Táta zůstal, jako kdyby to svoje štěstí obětoval. Nikdy si znovu nezaložil rodinu. Nikdy už nebyl prioritou pro nikoho než pro nás.
Dnes vím, že jsem měla báječného tátu. Ale také chápu, že to byl muž, který zůstal sám, jen abychom my nemuseli být sami. To je těžké přiznat. Protože teď, když tu není, nevím, jestli někdy dostal lásku, kterou si zasloužil.
Život mě naučil, že láska někdy znamená obětovat svůj vlastní komfort, aby byli druzí v bezpečí a šťastní. Vážím si toho, co pro nás táta udělal. A přeji si, abych mu to uměla říct ještě jednou.
