Paní ředitelko, mohu dál? ve dveřích ředitelny podniku se zastavil jeden z mých zástupců.
Ano, pane Kubešo, pojďte, přikývla jsem věcně. Tak co, jak to dneska vypadá?
Kde myslíte?
Na provozu.
Ach, na provozu… Tam je všechno v pořádku. Proč?
No, jen tak se asi nestavujete? Určitě chcete něco říct ohledně práce.
Vlastně ano, chtěl bych vás o něco poprosit, odvětil zachmuřeně pan Kubeša. Nebo spíš požádat…
Požádat? pozorně jsem se na něj podívala a neubránila se povzdechu. Pane Kubešo, poslední dobou se mi nějak nezdáte.
Fakt?
Ano. Chodíte jak pod mrakem, jako by doma bylo neštěstí. Je u vás doma všechno v pořádku?
No… Jak bych vám to řekl… povzdechl si smutně. Jestli mi nedáte jedno potvrzení, tak už dlouho nebude.
Potvrzení? začala jsem být ve střehu. Nerozumím vám. O čem to mluvíte?
Vím, že tomu nerozumíte, ale jinak to nejde, udělal dramatický obličej. Potřebuju od vás papír. Pro ženu.
Prosím? nevěřícně jsem zvedla obočí. Pro vaši ženu? Jak to myslíte?
Potvrzení, že mezi mnou a vámi nikdy nic nebylo. Žádný vztah.
Že nebylo co?
Blízký vztah… Jako mezi mužem a ženou…
To snad nemyslíte vážně, zbledla jsem. Vy si ze mě děláte srandu?
Bohužel ne. Na téhle listině, s vaším podpisem a razítkem, visí osud celé mé rodiny. Moje žena si vsugerovala, že jsme milenci.
Zůstala jsem sedět s pootevřenou pusou, pak jsem opatrně otočila hlavu:
Ona je snad blázen? Vyžadovat po muži takové potvrzení? To jsem v životě neslyšela… Ani v žádném českém filmu tohle nebylo.
Já to chápu! téměř zoufale zvolal Kubeša. Ale co mám dělat? Máme děti. Manželka řekla, že když to nepotvrdíte, že jsme pouze ředitelka a zástupce, podá žádost o rozvod. Seberé děti a odjede k mámě do Brna. Víte, kde to je? To je konec světa… Prosím vás, napište jí tu pitomou listinu.
Poslyšte, pane Kubešo! nedokázala jsem uvěřit, že tohle se děje doopravdy. Jak vůbec přišla na to, že mezi námi něco bylo? S vaší ženou jsem se přece snad ani nepotkala! Žádná moje rtěnka na vaší košili. Odkud to má?
Z tohohle… vytáhl mobil, vyhledal fotku a ukázal mi ji. Manželka to viděla a zablokovalo jí to hlavu.
Co? zírala jsem na snímek, kde jsme pózovali v celé administraci podniku po předání čestných uznání z města.
Ano, Kysele se usmál. Jenže na té fotce stojím vedle vás a položil jsem vám ruku na rameno.
Vždyť nás bylo moc a museli jsme se vejít do záběru!
Právě. Ale povšimněte si své hlavy. Petra říká, že žena si takhle nakloní hlavu na muže jen ve vztahu…
Cože?! málem jsem vyskočila ze židle. Jaký vztah?! Vaše žena snad nevidí? Naklonila jsem hlavu, protože jsem se bála, že mi Slavěna Ivanová schová obličej kytkou, co držela!
Vysvětloval jsem to pořád, ale čím víc jsem vysvětloval, tím víc mi nevěřila. Bez vašeho potvrzení mám dávno útrum. Opravdu
To snad není možné! bědovala jsem. Jste takový podpantoflák, že se své ženy bojíte jak čert kříže?
Jsem podpantoflák… zašeptal, a já slyšela ironický smutek v hlase. Kvůli dětem. Bez nich bych nemohl žít, rozumíte?
To je šílený, zamručela jsem. Vytáhla jsem prázdný papír. Dobře… Potřebujete to? Tak diktujte.
Dobrá, zamumlal. Pište. Já, Barbora Němečková, potvrzuji, že svého zástupce Petra Kubešu nesnáším…
Překvapeně jsem vzhlédla, ale gestem mě utišil.
Přidejte tam, že ho dokonce nenávidím.
Jak jako nenávidím? Nemohu přece pracovat se zástupcem a nenávidět ho!
Stačí napsat, že ho nenávidíte jako muže. A spát s ním byste nešla ani za milion korun. Podepište, orazítkujte.
Razítko je v účtárně, zautomatizovala jsem, ale když jsem papír přečetla, zhrozila jsem se.
To je naprostý nesmysl! Takhle to prostě nejde! vykřikla jsem, složila papír, roztrhala ho a ještě jednou.
Co to děláte?! zalapal po dechu zástupce. Vždyť to potřebuji!
Víte co, pane Kubešo… náhle jsem se usmála. Radši se s Petrou rozveďte, ať je pokoj.
Cože? To nemůžu. Ona mi odveze děti!
Neodveze, stále jsem se usmívala. Mám známého právníka. Udělá vše, aby vám děti u soudu zůstaly.
Jenže já…
A když bude nutno, skočila jsem mu do řeči, osobně vám s dětmi pomohu.
Vy? Opravdu?
Samozřejmě. Jste mi opravdu sympatický jako zástupce, a seženu vám tu nejlepší paní na hlídání. Budete spokojený.
A Petra?
Petra může jet klidně k mamince do Brna. Nebo ať přijde za mnou, dáme si čaj a popovídáme si v klidu, co a jak. To je lepší, než nějaký nesmyslný papír s razítkem.
