Když si to tak zpětně vybavím, říkám si to byla fakt bláznivá kapitola. Představ si: Lenka zrovna zavařovala lečo, když se domů přiřítil Mirek z práce. Jsem doma! zavolal zpředsíně, vrazil do kuchyně a najednou ztuhl. A tohle má být co jako? zeptal se.
Lenka na něj mrkla a s úsměvem povídá: No co asi? Lečo, vždyť jsi ho chtěl! Ale Mirek neřešil zrovna večeři, rukou ukazoval dokola a ptal se: To jako myslíš vážně? Co tu má znamenat ten binec? Lenka koukala překvapeně jako knedlík vpolívce fakt nechápala, odkud se v něm zase vzala zlost.
Bydleli spolu teprve čtyři měsíce. Mirek dlouho žil sám a byl na to zvyklý, ale kvůli ní to risknul nechal za sebou svůj klid, protože doufal, že mu to za to s Lenkou bude stát. Oběma bylo přes čtyřicet, Lenka už měla dospělou dceru, která dávno pracovala, a Mirek měl syna z prvního manželství, co žil s exmanželkou někde u Brna.
Lenka si myslela, že konečně našla člověka, se kterým se může cítit doma. Dala výpověď v bytě na Žižkově a nastěhovala se k němu. Snažila se být ta nejlepší partnerka, vařila nové recepty, dělala doma pořádek, a i když taky chodila do práce, dokázala zvládnout všechno. První měsíce byla jako na křídlech. Jasně, že to byla láska.
Ale světe div se Mirek se začal měnit. Chodil domů naštvaný, frustrovaný, všechno mu vadilo: Proč není umytý hrnek? Podlaha by mohla být čistší Proč je postel ustlaná jinak než dřív?
Člověk by řekl, že detaily, hlavně když je doma teplejší než na chalupě v Hořicích, na stole teplá večeře a v bytě má ženskou, co s tebou všechno dělá. Lenka si toho zpočátku nevšímala, myslela si, že to Mirkovi brzy přejde, že je jen unavený z práce, ale časem to začalo být na nervy i jí.
Přitom Lenka byla zvyklá každý podzim dělat zavařeniny na zimu. Věděla, že se v tom udělá trochu nepořádek, a tak to radši dělala, když Mirek nebyl doma. Zrovna tenhle den měl být u sestry montovat auto, ale najednou se zjevil doma, rozhlédl se a začal vyvádět, že kuchyně vypadá jako po výbuchu.
Mirečku, za chviličku tu bude zase naklizeno, povídá klidně.
Za chviličku! Tak určitě. Znám tě, pořád něco zůstane! Bodaj by ses jednou překonala
Už jsi někdy viděl, že bych po sobě nechala bordel? Co se ti dneska stalo?
Je tu vedro, všude smrad z těch paprik a rajčat, nedá se tu žít
Tak běž do pokoje, pusti si sport!
Chci jíst! Co mi uděláš?
Hned donesu, jen klid. Fakt jsem vyčerpaná, běhám po obchodech, vláčím tašky a ještě tu musíš startovat
Mirek nespokojeně zabručel, že zase bude jíst těstoviny s karbanátkem, co má už třetí den. Lenka už nevěděla, jak ho uklidnit. Pokoušela se, ale došla s ním do bodu, kdy už to nešlo dál.
Co tě vlastně tak vytáčí? zvýšila nakonec hlas. Že máš doma teplo, teplou večeři, všude čisto? Že tě tady čekám s úsměvem, i když občas přijdeš nevrlý? Nebo ti vadím já? Tak to řekni!
A Mirek, akorát načuřený: Jo, štveš mě! Nebaví mě tvoje večeře ani prádlo ani to tvoje lečo!
No tak to si Lenka nenechala líbit. Víš co, kašli na mě, když ti všechno vadí. Pořád něco remcáš, všechno je špatně. Ty si myslíš, že jsi jediný unavený na světě? Jenže ty bys pro mě do obchodu nezajel, ale kamarádovi opravovat auto běžíš hned!
Nevím, jestli to Mirek čekal, myslím, že spíš ne. Lenka odešla z kuchyně, jen co dořekla: Mezi námi je konec! Ruce se jí třásly vzteky i bolestí, naházela věci do dvou tašek, natáhla džíny a zmizela. Mirek neřekl ani slovo, nezastavil ji.
Noc spala u kámošky, pak našla přes Inzerci nový byt na Vinohradech a platila zálohu i provizi realitce stála ji to skoro devět tisíc korun. Něco pořídila, co jí v novém bytě chybělo, a rozhodla se, že zpátky se nevrací. První tři dny to měla v hlavě jasné nikdy víc. Teprve později se jí začalo stýskat. Vzpomínala na hádku, co všechno kdo řekl, a i když věděla, že dělat smíry nemá cenu, v koutě duše to bolelo.
Mirek nezavolal, ani se neukázal jen první večer poslal zprávu: A co mám dělat s tím lečem? Na to mu odpověděla, že si ho může třeba sníst na balkoně bylo jí jedno, co bude dělat, ale samozřejmě jí to bylo líto, protože to stálo peníze i práci, a chybělo posledních pár minut, aby bylo hotovo.
Čekala, že Mirek přijde, omluví se, ale týden se nic nedělo. Zvykla si na samotu a rozhodla, že je čas zajít si pro zbytek věcí a vrátit klíče. Mohla tam zajít, když Mirek nebyl doma, ale napsala mu, že přijde. Otevřel jí dveře dost zkroušený, bylo poznat, že je mu smutno, něco ale zůstalo stejné chyběla mu vřelost, nestačila už slova.
Když by opravdu chtěl, někam by za ní přišel, nebo aspoň zavolal, ale on nic. Lenka se na něj podívala, těžko se rozhoupávala, ale věděla, že by se historie opakovala.
Mirečku, nechme toho, víš dobře, že jsme každý někde jinde. Kdyby ti na mně opravdu záleželo, nečekal bys týden…
Odpusť, vůbec nevím, co mě to popadlo. Jsem pitomec
Budiž, ale já už tu nemůžu zůstat.
Kolem něj prošla, sbalila šampony z koupelny, oblíbený bylinkový čaj, co on stejně nepil, hrneček, který dostala od dcery, a rozpadající se deku, co jí uháčkovala sestra k narozeninám. Věci nosila do předsíně, Mirek jí zkoušel zastavit, ale bylo pozdě.
Když už bylo všechno naložené, objednala si taxi. Mirek jí stoupl do dveří a povídá: Prosím tě, nechoď! Já tě potřebuji nezvládnu to A já už s tebou žít nemůžu! řekla klidně, odstrčila ho a odešla.
Mirek jen zůstal stát a možná mu došlo, že netušil, jak rychle člověk o vše přijde.
Lenka seděla v autě, koukala na podzimní Prahu, a najednou si uvědomila, že jí podzim nikdy nepřišel tak krásný. Za dva týdny stejně slaví narozeniny možná poprvé za dlouhou dobu jako svobodná žena.
Pošeptala si sama pro sebe: Všechno bude dobrý opravdu bude. A usmála se do ticha.
