14. června 2024
Dneska se stalo něco, co mě ještě pořád svírá v hrudi. Potřebuju si to zapsat možná mi to pak půjde líp všechno rozdýchat.
Ráno jsem v pokoji pozorovala svou holčičku, jak spí Terezka ležela roztažená jako malá hvězdice, ručky rozhozené a na tvářičce klid jako na Sázavě za bezvětří. Tolik let jsem toužila stát se mámou, tolik pokusů, tolik slz, tolik nadějí, než k nám Terezka přišla
Petr se vrátil z noční a já to poznala podle kroku na chodbě, jak si sundává boty. Unavený, hubenější než dřív dřel jako kůň, abychom konečně splatili ten úvěr na umělé oplodnění. Šlo to ztěžka, ale byli jsme šťastní. Přitulil mě, zabořil tvář do mého krku. Milostné řeči si šetří, ale vím, že je za všechno vděčný až za hranici šílenství že jsem ho neopustila, nezměnila za jiné, že jsem nám oběma dala naše dítě.
V šestnácti měl Petr příušnice na nohou, neřekl o otoku mamince, bál se nebo styděl. Když už to řekl, bylo pozdě. Následky téměř úplná neplodnost.
Volala máma, řekl mi tiše. Srdce mi stuhlo. Co chce paní Zdena? Přijede, prý napekla koláče, stýská se jí Petr mě potichu žádal, abych to vydržela. Je to jeho máma, chce vidět vnučku. Prý už skoro rok ji zná jen z fotek.
Jenomže ona od začátku Terezku považuje za cizí. Adoptovali jsme ji před rokem. Získat zdravé miminko je u nás na kraji nemožné, běží na roky. Pomohla nám známá porodní asistentka a obálka s penězi.
Terezka byla novorozeně od vystrašené šestnáctileté studentky, která by dítě nezvládla. V tu chvíli, když jsem ji poprvé chovala tři kila dvě stě, modré oči věděla jsem, že je naše.
Zdena dorazila v poledne. Vtrhla do bytu svou energií, hlučná, silná jako táborský kůň, typická venkovská žena, která zvládne dům, statek i ves celý.
Ježišmarja, na chodbě pustila károvanou tašku. V elektrice dusno, v metru těsno, do čtvrtého patra výtah skřípal a hučel, myslela jsem, že duši vypustím!
Dobrý den, mami, Petr ji políbil jakoby byla světice, ne uragán.
Ty jsi nějaká průhledná, Maruško. Co, Petr, co ty na to? Je z tebe samá kost. Nehladovíš ho?
Stravu má dobrou, řekla jsem rychle, tváře mi hořely.
A hned vybalila koláče, nakládané okurky, kus špeku prý abychom nejedli samou chemii, jak je to v Praze běžné.
Posadili jsme se ke stolu. Zdena hned spustila řeči o experimentech s dětmi. Jak to, že ještě splácíme půjčky, kdo to prý vymyslel
Nemluvila o těch letech bolesti, zklamání, nevědomí pro ni je to všechno experiment.
Vesnická příbuzenstvo chrlila příběhy o tom, jak Karel, Petrův bratranec, má už třetí dítě a sestra Lenka čeká dvojčata.
Naše krev je silná, jsme plodní. Pokud si nezkazíte geny, samozřejmě
Už jsme to probírali, Zdeno, nedělejte ze mě viníka, ohradila jsem se.
Doktoři ti napovídají, aby z tebe tahali koruny, mávla rukou.
Všichni na vesnici přečkali příušnice, a děti mají Petr prý neplodnost jen hraje, aby zakryl mou chybu.
Vzduch zhoustl. Petr se ohradil, bouchnul do stolu.
Mami, dost! To je naše dítě. Jsme šťastní, máme Terezku!
Zdena začala dceru pomlouvat z cizí krve, oči tmavé (které jsou ve skutečnosti tmavě modré), nos kulatý, prý nemá ani Petrův, ani můj rys.
Cítila jsem, že na ni má chuť dostat od nás daleko, jako by byla špína.
Zpět v kuchyni. Petr nalil sklenici vody, třásly se mu ruce.
Mami, my Terezku milujeme! Je naše! Máme ji podle papírů, ale hlavně srdcem!
Chceme ještě zkusit biologicky, šance jsou malé ale máme rodinu!
Zdena v sobě bublala. Je matkou pěti, babičkou dvanácti vnoučat ale neunesla, že její krev neskončila v naší dceři.
Jsi břídil, Petře. Už ti je pětatřicet! Staráš se o podvržené dítě místo vlastní!
Nemohla jsem to vydržet.
Neříkejte jí podvrženec!
Jaké jiné označení? Princezna? Vy si ji koupili jako koťátko na trhu! Tahle holka není vaše, nikdy nebude! Dítě je teprve tehdy, když se narodí bolí, když je vaše! Ta ta je od nějaké coury, a geny sekerou neosekáš! Ještě vám ukáže, co je zač. Zbavte se jí, dokud je čas!
Viděla jsem, jak se Petrovi rozšířily oči. Vstal pomalu.
Vypadni, řekl tiše.
Zdena zůstala stát v němém úžasu.
Cože?
Běž, okamžitě odsud!
Chvěla jsem se ten hlas jsem od něj nikdy neslyšela.
Ty nejsi můj syn?
Petr popadl její tašku a mrštil ji po chodbě.
Ať tu tvůj stín nikdy není! Cože? Dceru máme vrátit? Co to je? Je to člověk, ne věc! Je to moje dcera! Ty jsi
Dýchal krátce.
Ty nejsi máma! Budeš si počítat svoje čistokrevná v Kladrubech, nás už nech!
Z dětského pokoje se ozval pláč. Zaváhala jsem u dveří, oči na Zdeně rudá tvář se měnila v šedou, dech jí vázl, ruka drtila šaty na srdci.
Petře pálí moc pálí
Sesula se na bok, převrhla židli, třísknutí se mísilo s pláčem Terezky. Zmatek. Volala jsem záchranku. Petr klečel vedle matky, třesoucími rukama rozepínal límec, šeptal jí, aby dýchala.
Sanitka přijela rychle. Infarkt, masivní, nosítka, honem! ozval se doktor.
Když za nimi spadly dveře, Petr se sesul na podlahu předsíně, opřel se zády o zeď. Díval se na její zapomenutý šátek na komodě.
Já ji zabil? zeptal se zlomeně.
Sedla jsem si k němu, stiskla jeho ledovou ruku.
Ne. Zabila ji vlastní zloba.
Ale je to máma
Je to ta, co navrhla odložit naše dítě jako zkažený zboží. Petře, vzpamatuj se. Bránil jsi svou rodinu!
Mobil bručel hodinu sestra Lenka, pak Karel. Petr nebral. Přišla SMS od tety:
Máma je na ÁRU. Šance mizivé. Zničil jsi ji, zrůdo! Proklínáme tě všichni! Už se nevracej!
Teď už nemám rodinu.
Objala jsem ho pevně. Tělo se mu třáslo.
Máš! Mě máš, Terezku. My jsme ti rodina. Skutečná, ne ta, která tě zradí.
Vstala jsem, vytáhla ho za ruku.
Pojď, jdeme Terezku nakrmit. Lekla se toho všeho.
Večer jsme seděli v kuchyni. Terezka, už zase klidná, hrála si na koberci s dřevěnými kostkami pod našima nohama. Petr ji sledoval, jak by ji viděl poprvé.
Víš, řekl najednou, máma měla v něčem pravdu. Geny jsou silné. Ale geny nejsou jen barva očí nebo nos. Geny jsou schopnost milovat.
Moje máma má pět dětí, ale lásky v ní jako ve šutru. Možná jsem adoptovaný já vždyť já milovat umím. Že jo, Terezko?
Zvedl ji do náruče. Terezka ho chytla za nos a zasmála se Táta, řekla poprvé jasně.
Petr stál jako zmrazený. Slzy, které celý den držel, mu padaly na růžový overal.
Táta, opakoval. Ano, já jsem tvůj táta. Nikdy tě nedám!
Matka se nakonec zotavila, ale Petr už se s ní nestýká. Pro příbuzné zůstal psancem. Na tohle neumím říct nic nahlas jen ve skrytu duše mě to těší. Bez věčných urážek a bolestí je nám líp.
Takoví příbuzní? Bez nich je nám dobře.
Pokud máte svůj názor na monolog matky napište mi. Srdíčka potěší.
