Vybral jsem si obyčejnou holku, jen abych naštval své bohaté rodiče ale ona měla takové tajemství, že jsem z toho málem spadl na zadek
Moji zámožní rodiče mi oznámili, že pokud chci jednou převzít rodinný podnik, měl bych se konečně usadit a oženit. Rozhodl jsem se jim vzdorovat vybral jsem si obyčejnou holku, abych jim ukázal, že mi nemůžou poroučet. Jenže záhy jsem přišel na to, že ona skrývá obrovské tajemství.
Přiznávám, že to celé nezačalo zrovna čestně. Nešlo mi o opravdové vztahy nebo cit prostě jsem chtěl rodiče provokovat.
Celý život jsem si dělal, co jsem chtěl. Byly to samé večírky, rychlá auta, drahé výlety po Evropě. Proč taky ne, když mi šustily peníze z tátovy firmy v Praze a věděl jsem, že mě jednou čeká místo šéfa?
Jednoho víkendu si mě rodiče pozvali na vážný rozhovor do naší vily na Hanspaulce.
Podívej, Tomáši, začal táta, tvářil se přísně a opřel se rukama o mahagonový stůl. Myslíme s maminkou, že je čas, abys dospěl.
Dospěl? ušklíbl jsem se a pohodlně se opřel do křesla. Chcete říct, že se mám oženit?
Ano, přesně to máme na mysli, přikývl vážně. Je ti skoro třicet, synu. Jestli máš vést naši firmu, potřebujeme důkaz, že to bereš vážně. To znamená manželku, domov, rodinu. Nemáme důvěru dát podnik někomu, kdo bere život jako ztřeštěnou hru.
Maminka jen přitakala s povzdechem: Tvůj otec to vybudoval od nuly, Tomáši. Nechceme, aby někdo zničil to, na čem jsme tolik pracovali.
Byl jsem rozzuřený. Chtějí, abych měl ženu? Dobrá, najdu jim takovou, že budou litovat, že to vůbec vyslovili. Přivedu do jejich světa někoho, kdo se tam vůbec nehodí a obrátím jejich svět vzhůru nohama.
A tak jsem potkal Liběnu.
Liběna byla úplně jiná, než všechny holky, co jsem kdy v našem okruhu potkal. Narazil jsem na ni v menším komunitním centru v Olomouci, kde pomáhala na dobročinné akci. Na sobě měla jednoduchou bavlněnou sukni, vlasy svázané do copu, žádné značky, pouhá klidná přítomnost a opravdová upřímnost.
Když jsem ji oslovil, jen mi podala ruku: Těší mě, Tomáši. Ani se na mě pořádně nepodívala, jako bych na ni neudělal sebemenší dojem.
A odkud vlastně jsi, Liběno? zeptal jsem se mezi řečí.
Z jednoho malého města na Moravě, usmála se decentně. Nic zajímavého. Mluvila tiše s jakousi rezervovaností.
To se mi hodilo.
Hele, Liběno, přešel jsem přímo k věci, co si myslíš o svatbě?
Udiveně zvedla obočí: Prosím?
Jo, vím, že to zní zvláštně, zasmál jsem se nahraně, ale potřebuju někoho, s kým bych se oženil. Mám důvody, ale nejdřív budeš muset projít pár ‘zkouškami’.
Liběna se na mě upřímně podívala a rozesmála se. To je snad žert, viď? povídá a v očích jí zvláštně zablýsklo. Náhodou jsem právě přemýšlela, že bych si taky mohla vyzkoušet, jaké to je být vdaná.
Opravdu? zeptal jsem se a navrhl: Tak co takhle dohoda?
Liběna mě chvíli mlčky zkoumala, pak jen pokrčila rameny: Dobrá, Tomáši, ale mám jednu podmínku.
Jakou?
Žádné otázky na mou minulost. Prostě mě ber jako obyčejnou holku z Moravy, to jim musí stačit. Dohodnuto?
Usmál jsem se: Platí.
Když jsem ji přivedl představit rodičům do našeho bytu v Bubenči, máma se na ni podívala s mírným šokem. Kostýmek nikde, místo něj jednoduchá bílá halenka a klidná tvář.
Vy jste Liběna? usmála se nuceně.
Táta stáhl obočí. Tomáši, tohle jsme opravdu nečekali.
Chtěli jste, abych se usadil, odvětil jsem s vítězným výrazem. A Liběna je klidná, skromná, neholduje luxusu.
Liběna svou roli hrála perfektně slušné odpovědi, zdrženlivá účast v konverzaci, pohledy kamsi do stolu. Rodiče ji nemohli vystát.
Ale stejně mi na ní něco nesedělo. Byla pro můj plán ideální, ovšem občas jsem u ní postřehl zvláštní náznaky pobavení.
Jsi si jistý, že to fakt chceš, Tomáši? zeptala se jednoho večera po večeři s rodiči.
Více než kdy jindy, zasmál jsem se. Už jim dochází trpělivost, Liběno. Klape to výborně.
Dobře, řekla tiše, až podezřele jemně. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci.
Byl jsem tolik zabraný do toho, jak štveme rodiče, že jsem si nevšímal, co se dělo za tím vším.
Pak přišel ten slavný benefiční ples, který moji rodiče pořádali v jednom pražském hotelu. Lustry, dlouhé bílé ubrusy, svíčky i pečlivě prostřené stoly.
Liběna šla vedle mě v nenápadných šatech. Mezi hosty v róbách a smokingu budila pozornost.
Pamatuj, pošeptal jsem, dnes to završíme poslední zkouška.
Jen přikývla. Vím, co máme dělat.
Držel jsem se blízko u ní, ona se jen decentně usmívala a mluvila sotva slyšitelně. Rodiče po ní pokukovali, ale už rezignovali.
Najednou k nám přišel starosta a srdečně ji uchopil za ruku.
Liběno! Takové překvapení! zvolal, a vřele se na ni usmál.
Rodičům spadly brady. Znal starosta Liběnu?
Liběna se usmála, i když lehce napjatě: Dobrý večer, pane starosto.
Ještě pořád vzpomínáme na ten dětský domov, který vaše rodina pomáhala zrekonstruovat, povídal starosta. Vaše podpora byla neocenitelná.
Liběna přikývla. Jsem ráda, že to pomohlo. Prostě chceme pomáhat, to je celé.
Když odešel, máma ze sebe konečně dostala: Tomáši co to má znamenat?
Dřív než jsem stačil cokoli říct, přitočil se k nám rodinný známý, Lukáš: Liběno! Ty ses vrátila?
Liběna se lehce zasmála: Moc lidem jsem to neříkala. Dorazila jsem na vlastní svatbu.
Lukáš střídavě koukal na mě i na ni: Tomáši, ty si bereš Liběnu, tu ‘První dámu dobročinnosti? Její rodina patří mezi největší mecenáše v republice!
Ztuhl jsem. To jméno jsem už slyšel znali ho všichni. Jen jsem ho nikdy nespojil s tou dívkou ve skromných šatech.
Po plese jsem ji odvedl stranou: Takže, ‘První dámo dobročinnosti’, opravdu?
Liběna si povzdechla: Ano. Moje rodina vede největší charitativní nadaci v Česku. Jenže já jsem z toho světa chtěla na chvíli ven.
Proč jsi mi to neřekla?
Se stejných důvodů, proč jsi mi ty neřekl hned o svém plánu. Každý máme svoje důvody.
Vědělas, že tohle celé je podvod? zeptal jsem se jí.
Přikývla. Už jsem unavená z toho, jak na mě rodiče tlačí, abych se provdala kvůli prestiži nebo majetku. Chtěla jsem si jednou vybrat sama. Když jsem potkala tebe, přišlo mi, že můžeme pomoct jeden druhému.
Díval jsem se na ni nebyla to obyčejná holka z malého města. Byla silná, chytrá, samostatná.
Zatímco já se schovával za falešné hry a jméno, ona se vzdala rodinné slávy jen proto, aby mohla žít po svém. Dohoda byla pro ni cestou ven z pasti.
Jednou večer, když jsme chystali další akci, jsem ji pozoroval.
Co je? pousmála se.
Netušil jsem, že jsi taková síla, řekl jsem. Zvládáš to lépe než já.
S úsměvem zavrtěla hlavou: Nedělám to pro ně. Dělám to kvůli sobě.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že se všechno změnilo. To, co začalo jako vtip, se stalo skutečností. Respektoval jsem ji a chtěl jsem s ní být.
Liběno, povídám, možná bychom jim měli říct pravdu.
Souhlasně přikývla. Už jsme si nemuseli nic nalhávat.
Druhý den ráno jsme si zavolali rodiče a připravovali se jim vše vysvětlit. Přitom jsem cítil klid, který jsem nečekal. Najednou jsem se nebál byl jsem připraven. Být upřímný a jít kupředu a to s Liběnou po svém boku.
