Odcházím, abys konečně pochopila, o koho přicházíš! Zkus si žít týden sama, naříkej si do měsíčního svitu bez chlapa v bytě, a třeba se pak naučíš vážit si toho, že o tebe někdo pečuje! Mirek teatrálně narval do sportovní tašky balík ponožek, málem tím shodil z poličky mou oblíbenou vázu.
Opírám se o zárubeň dveří, mlčky sleduju jeho divadelní výstup. Uvnitř to ve mně bublá směsicí křivdy a potlačeného smíchu. Třicetiletý “kluk” Mirek stojí uprostřed mé ano, mnou koupené ještě před svatbou! garsónky a vyhrožuje mi svým odchodem. Upřímně si asi myslí, že bez jeho drahocenné přítomnosti se mi zhroutí stěny a seschnu jako opomenutý muškát.
A začalo to opět po nedělní návštěvě u Denisy, mojí tchyně. Denisa je exemplář sám pro sebe: umí pochválit tak, že to má člověk chuť zabalit, a dává rady s tónem velitele armády, co cepuje nováčky za špinavé boty.
Mirek se od maminky vrátil “nabitý”. Dalo se to poznat hned: sevřené rty, průrazný pohled, nozdry rozšířené ve stopování smítka prachu.
Jak to, že zase nejsou ručníky v koupelně podle barev? pustil se do mě, ještě v botách. Máma říká, že to dělá v bytě zmatek a ničí tok energie!
Zhluboka jsem si povzdechla.
Mirku, tvoje máma viděla Feng-šuej maximálně v televizním pořadu z devadesátek. Ručníky jsou dle potřeby po ruce, řekla jsem klidně, míchajíc gulášek na plotně.
Mirek se zamračil, šel do kuchyně a ukázal prstem na kastrol.
Zase zelenina po kusech? Máma říká, že správná manželka ji má rozmixovat. Chlapovi se to jinak špatně tráví. Prostě jsi líná.
Mirku, odložila jsem vařečku. Tvoje máma už dávno nemá zuby, protože šetřila na zubaři, když si kupovala další sadu porcelánu. Ty zuby máš. Kousej.
Mirek zrudl, nadechl se k další salvě mateřské moudrosti, ale nějak došla šťáva.
Ty… ty jsi nevděčná! vyrazil ze sebe. Máma je, mimochodem, skoro doktorka přes domácnost!
Mirku, celou kariéru strávila jako vrátná na koleji, a “doktorkou” si říká, protože se jí líbí, jak to zní, odsekla jsem ledově.
Zamrkal, zaskřípal zuby a mávl rukou, jakoby odháněl mouchu.
Vypadal v té chvíli fakt směšně. Jako tučňák.
A tehdy se rozhodl mě “potrestat”.
Dost! Už mě nebaví tvoje povýšenosti! ohlásil, když zapínal tašku na zip. Já jedu k mámě. Na týden. Přemýšlej tu a až se vrátím, čekám pořádek a omluvu. A písemnou!
Zabouchly se dveře. Ticho.
Ve vzduchu visel prazvláštní pocit prázdnoty… a najednou úleva. Ale ta křivda stále pálila. Odejít z mého bytu, aby mě potrestal pohodlím a tichem? To je fakt strategický génius.
Ale osud měl pro mě větší překvapení než Mirkovy scény.
V pondělí mě zavolal šéf.
Anno Novotná, hoří nám projekt na pobočce v Ostravě. Musíte letět zítra, na tři měsíce. Dieta dvojnásobná, odměna taková, že si koupíte pěkné auto. Potřebuji vás, nikdo jiný není.
Cítím, jak mi narostla křídla. Tři měsíce! Bez Mírka, bez Denisiných telefonátů, v úplně jiném městě s pořádným platem.
Jsem pro, vypadlo ze mě.
Venku mi to docvaklo. Náš byt bude tři měsíce prázdný. Nájemné za služby teď leze do peněz. A najednou volá kamarádka Lenka.
Ančo, jsem v kaši! Segra s manželem a třemi dětmi přijeli z Brna, mají byt v rekonstrukci, nemají kde bydlet, hotely drahé. Je jich sice plný dům, ale platí slušně a na ruku na celou dobu!
Hned mě napadla šibalská myšlenka, vše do sebe zapadlo.
Hele, Lenko, ať klidně přejíždějí. Klíče nechám u domovníka. Ale podmínka: když přijde chlap a bude tu dělat rozruch, hned vyhodit.
Večer jsem zabalila, cennosti sbalila do krabice a odnesla k mamce, byt připravila na podnájem. Mirek na volání nereagoval “vychovával mě”. Tak jo.
Ráno jsem nasedla do vlaku a zatímco jsem jela do Ostravy, do bytu se nastěhovala veselá rodinka Karásek: táta Karel, mamka Petra, tři děti a jejich obrovský, uslintaný, ale vřelý labrador Max.
Utekl týden.
Mirek, jak jsem se dozvěděl později, vydržel u mámy právě oněch sedm slavných dní. Denisa je totiž super na dálku, ale doma její “láska” dusí jak horký svetr v létě.
Mirku, nemlaskej, peskovala ho už u snídaně.
Mirku, už zase dvakrát splachuješ záchod? Voda není zadarmo!
Chlapče, sedíš špatně, zkroutíš si záda jak strejda Olda.
V pátek Mirek rezignoval. Myslel si, že jsem už doma vybrečela potoky a dozrála ke smíření. Připravil si tři povadlé karafiáty (asi symbol odpuštění) a vyrazil domů.
Představoval si můj úlek a radost, zasunul klíč do zámku a nic. Klíč se neotočil. Zatlačil na kliku zamčeno. Tak zvoní.
Za dveřmi se ozval dusot připomínající stádo bizonů a pak mohutné štěkání, až se vchodové dveře třásly.
Kdo tam je? zahučel hluboký hlas s typickým ostravským přízvukem.
Mirek uskočil.
To jsem já, Mirek! Manžel! Otevři!
Dveře rozrazil Karel chlápek široký jak futro, v tílku a s vidličkou na maso v ruce (právě měli na grilu špízy). Vedle něj labrador Max.
Jakýpak manžel? nechápal Karel. Anča tady není. Je v Ostravě. My tu bydlíme. Všechno placeno dle smlouvy. Kdo jsi ty, šéfe?
Já… já jsem vlastník! zaskřehotal Mirek, ztrácející nervy. Tohle je můj byt! Tedy… manželčin… Společně tu žijeme!
Člověče, Karel mu poplácal záda vidličkou, což zanechalo mastný flek na košili, Anča řekla, že její muž je u maminky. Byt volný. Tak běž za mamkou, jo? Ať nás tu nerušíš. Petro, pojď přinést škvarky!
Bum a dveře mu zabouchli před nosem.
Telefon se mi rozeřval za chvíli. Sedím v ostravské restauraci s výhledem na řeku, krájím candáta a popíjím rulandské šedé.
Slyším, odpovím znuděně.
Co jsi provedla?! řve Mirek, že musím držet mobil dál. Kdo jsou ti lidi v našem domě?! Proč mě nepustí? Vrátil jsem se a tam tábor!
Mirku, nekřič, utla jsem ho chladně. Ty jsi odešel. Na týden nebo na furt, abych pochopila, říkal jsi. Pochopila jsem. Sama tam žít nemůžu, je to drahé. Tak jsem pronajala. Smlouva na tři měsíce.
Tři měsíce?! vyjekl falešně. A kde mám bydlet já?!
No přece u maminky! Je tam pořádek, karbanátky rozmixované, ručníky podle feng-šuej. Žij si, užívej. Já mám práci. Vrátím se za čas.
Podám žádost o rozvod! Zavolám policii! stříká sliny.
Zavolej. Byt je můj, vlastnicí jsem já. Smlouva správná, odvody platím. Ty tam trvalý pobyt nemáš. Jsi tam host, co se neudržel.
Zaklapla jsem telefon.
Za deset minut volala Denisa. Vzala jsem kvůli šou.
Anno! hlas tchyně je jako střep. Co si to dovoluješ? Vyhodila jsi muže na ulici! To je hanba! V manželství má mít muž zázemí a teplou večeři!
Deniso, skočím jí do řeči a užívám si to, v občanském zákoníku, paragraf 687, je rovnost partnerů. A na listu vlastnictví mé jméno a nic jiného. Tvůj syn mě chtěl vychovávat odchodem? Skvělá škola. Žák překonal učitele.
Ty… ty jsi vyčůraná potvora! lapá po dechu Denisa. Chlap potřebuje prostor! Ničíš rodinu! Napíšu na odbory!
Klidně piš i na sportku, směju se. Nezapomeň, říkala jste vždycky, že Mirek je poklad. Tak si svůj poklad užijte. A pořádně mu to míchejte do kaše, už neumí kousat.
Denisa něco zasyčela, dusila se zlostí.
Zvuk, jakým se odpojila, mi připomněl leklou rybu na suchu.
Tři měsíce uplynuly jako voda. Vracím se spokojená, s novým účesem, s penězi a s naprosto jasno v hlavě starý život už nechci.
Byt září pořádkem Karel a Petra byli slušní, všechno uklidili a opravili dokonce i kapající kohoutek, na který Mirek roky nadával.
Dvě hodiny po návratu zvoní u dveří Mirek. V obličeji šedý, o číslo menší v oblečení, košili zmačkanou. Tři měsíce u maminky z něj udělaly starého muže.
Ančo, spustil pohled do země. Už to nechme být, uznal jsem chybu. Máma taky… no, přeháněla. Zkusíme to znovu? Přinesl jsem si věci…
Chtěl vejít do chodby.
Zastavil jsem ho kufrem.
Mirku, není co začínat. Chtěl jsi, abych si vážila chlapa v bytě? Naučila jsem se. Karel opravil kohoutek za půl hodiny. Ty jsi rok skuhral, že nemáš čas ani koupit těsnění.
Ale jsem tvůj manžel! vykřikne, a v očích má dětský strach že ho vyhánějí z pískoviště.
Byl jsi, teď jsi přítěž, řeknu tiše. Věci máš připravené dole u domovníka. Dej mi klíče.
To nemůžeš! nasazuje opět starý tón. Budu žádat polovinu za rekonstrukci!
Rekonstrukci dělal můj táta a účtenky mám. Ty sis tu akorát stěžoval na tapety, usměju se přímo do očí. Hotovo, dohráno. Přestávka skončila, diváci odešli.
Zmateně stojí, nechápe, ve kterém bodě se jeho geniální plán zvrhl na osobní fiasko.
Zavřel jsem za ním. Ten cvak zámku mi zněl jako start nového života.
Říká se, že Mirek stále bydlí u mámy. Prý už mu Denisa určuje i kdy má jít spát a s kým mluví po telefonu. A Mirek chodí shrbený, tichý, pořád kouká pod nohy aby náhodou nešlápl na nějakou tu minovou past v matčině náladě.
