Kocoura zradili, opustili a odvrátili se od něj kvůli výsledku testu. V zimě, v mrazu…
Kočička jménem Jarýnek byl nalezen u vchodu svého vlastního domu, kde ho lidé vyhodili. Chudák pobíhal zmateně sem a tam, kňoural žalostně, drápal na studené železné dveře a dokonce se je snažil okusovat zuby. Ulice se bál jako čert kříže dřív nikdy nebyl mimo byt. Byl rozmazlený domovem, teplem a láskou, důvěřivý kluk se vrhal ke každému, kdo šel okolo: k sousedům, k neznámým lidem. Otíral se jim o nohy, třásl se po celém těle, díval se jim hluboko do očí a jako by na kolenou prosil o záchranu před tímto hrozivým světem, do kterého ho najednou vyhnali od vyhřátého topení na měkkém polštáři. Do mrazu, sněhové vánice a prokřehlého větru.
Důvod byl až příliš prostý. Paní domu si usmyslela pořídit další kočku narazila na inzerát s nabídkou šlechtěného kočičího kamaráda zdarma a byla tím nadšená. Kurátorka však požádala o vyšetření momentálního kocoura v domácnosti. Udělali testy a výsledky ukázaly, že Jarýnek je nositelem kočičího viru imunodeficience. Nemoc se u něj ale nijak neprojevovala a neznamenala žádnou hrozbu pro lidi ani psy, protože virus je přenosný pouze mezi kočkami.
Navíc u samotného Jarýnka byla nákaza patrná jen v laboratorních údajích jeho imunita situaci držela pod kontrolou a nedovolila nemoci propuknout. Paní ale rozhodla jinak: Nemocného kocoura nechci, kdo ví, jestli není infekční. Ani se nepokusila zjistit si víc informací, nehledala vysvětlení, že pro člověka je to zcela bezpečné prostě vykopla svého mazlíčka vprostřed zimy na ulici.
Na neštěstí Jarýnka upozornila domovnice. Všimla si, že už nelítá u dveří, ale leží schoulený do klubíčka rovnou na zasněženém chodníku. Zmrzlý a zesláblý začal usínat. A spánek v mrazu téměř vždy znamená nevratný konec. Paní nebyla lhostejná: vzala ho do své vrátnice, položila ho na vlastní kabát co nejblíže k topení a podělila se s ním o jídlo, které si přinesla. Obyčejná pohanková kaše byla pro Jarýnka v ten moment vysvobozením teplo i jídlo ho doslova vrátily zpátky k životu.
Později se o něho postarali v útulku. Prochladnutí bylo vážné, nachlazení také, ale léčba zabrala. Dnes je Jarýnek už úplně uzdravený, plný síly a opět důvěřuje lidem. Je kastrovaný, očkovaný a má veterinární pas.
Je to ještě mladý kocourek má tři roky. Neskutečně mazlivý, celou dušičkou hledá blízkost člověka: objímá pacičkami, vrní přímo do ucha jako kdyby zpíval své kočičí písničky, a hlavičku naráží a dává pusinky to je jeho nejoblíbenější činnost. Každé loučení s dobrovolníky ho bolí, těžko snáší návrat zpět do klece. Je to jednoznačně bytový mazlíček, stvořený pro pohodu, teplo a laskavé ruce.
Tento příběh nám připomíná, že zbrklé rozhodnutí a nezájem o informace můžou zranit i ty nejdůvěřivější tvory. Skutečná láska znamená převzít odpovědnost a nevzdávat se druhého jen proto, že se ocitl v nesnázích. Protože právě v těžkých chvílích poznáme, jaká je hodnota opravdové péče.
