Zrada skrytá za přátelstvím
Letos se zima v Praze předvedla v plné parádě sněhu napadlo tolik, že celé ulice i dvorky vypadaly jako z obrázkové knížky. Vločky se vznášely ve vzduchu, tiše a klidně padaly na střechy domů i dlažbu a chladný vzduch byl křišťálově čistý, úplně jiný než všechen ten shon a ruch všedního týdne.
U Viléma a jeho ženy Lucie v bytě bylo ale úplně jiné klima. Za oknem se míhaly sněhové závěje a venku panoval tichý mráz, uvnitř však bylo teplo, útulno a bezpečno. Stolní lampička vysílala tlumené, příjemné světlo, které rozptylovalo veškerý nečas za oknem.
Oba seděli na gauči zachumlaní v měkké dece, v televizi běžela nějaká oddechová rodinná komedie. Lucie se občas potichu pousmála vlastním myšlenkám, zatímco Vilém měl nohy natažené a jeho pohled byl napůl upřený na televizi, napůl sledoval sněhovou podívanou za oknem. Atmosféra jak vystřižená z reklamy na pohodové sobotní večery.
Jenomže klid narušil vyzvánějící smartphone Viléma. Ten předstíral, že zvuk neslyší, ale po druhém zazvonění přece jen sáhl do kapsy, podíval se na displej a neochotně vydechl.
Zase volá Dan, houkl ke své ženě, bez odvrácení pohledu od telefonní obrazovky. Už dneska potřetí.
Lucie jen pokrčila rameny, oči stále na televizi.
To bude zas pozvánka na chalupu, klidně odvětila. Víš jak, teď si ji pořídil u Českého Brodu a už týden všechny zve na oslavu. Neví, co znamená slovo ne.
Vilém na vteřinu zaváhal, ale přijímal hovor.
Ahoj Dani, co se děje? snažil se znít vesele.
Viléme, kdy už dorazíš? Všechno je připravené. Sauna roztopená, na stole chlebíčky, kamarádi už se těší! Přijďte s Lucií, žádné sezení doma! Radši přijďte, dokud zima nenechává každého zalezlého pod peřinou.”
Vilém trhnul koutkem úst a mrknul na Lucii. Ta jenom sotva znatelně zavrtěla hlavou. Nemusela nic říkat naprosto chápal. Hlučné večírky a dlouhé rozpravy o ničem nebyly vůbec to, na co dnes měli chuť. Toužili po klidném, tichém víkendu a vlastně proč si to nedopřát?
Na chvilku přemýšlel a pak využil první výmluvu, co mu bleskla hlavou.
Víš, Dani Lucie odjela na pár dní za mámou. Samotnému se mi tam nechce, však víš, pak by mi zase někdo něco vykládal nebo ji někdo komentoval a hádat se kvůli ničemu fakt nemám sílu. Takže jindy, jo?
Na druhém konci bylo ticho, pak lehce nevěřící Dan rozpačitě odpověděl:
Za mámou? Tak to je škoda A kdy se vrátí?
Zítra večer fakt to bylo celkem spontánní. A přitom jsme plánovali jít do kina, projít se po nábřeží, dokud je to všude tak pěkně zasněžené Ale nevyšlo to. Tak příště, jo?”
Dan chvíli váhal, jako by něco zvažoval, pak řekl divně spokojeným tónem: Tak jo Ozvi se, až bude doma. Chci vás oba vidět.
Jasňačka, beru na vědomí, ujišťoval Vilém. Jakmile bude možnost, hned dám echo. Snad další víkend, pokud se nám do ničeho nevloží.
Hovor ukončil a s úlevou položil mobil na konferenční stolek před gaučem.
No teda málem mě dostal, zamumlal Vilém a otočil se k Lucii. Proč je tak vlezlý? Dělá jakoby bylo jeho povinností nás na své chalupě hostit. Vždyť já mu vůbec nedal najevo, že o tu jeho venkovskou taškařici stojím! Jeho styl slavení není zrovna moje krevní skupina vyvalit sud, dělat blbosti Jak říkám, tady s tebou je mi líp.
Objal ji a cítil, jak jeho napětí pomalu mizí. Byt znovu ztrácel ozvěnu předchozí chvíle teplo, ticho, sněhové vločky za okny a neroztěkaný děj filmu vytvářely rytmus, na který čekali celý týden.
Lucie se schoulila k Vilémovi a její dech se uklidnil. Po pokoji se rozlévaly známé tóny černobílého filmu, do toho lehce tikaly hodiny na zdi a lampička rozdávala svůj žlutavý kruh klidu. Konečně zase doma, společně.
Mně taky takhle stačí. Prostě si pustíme film a půjdeme spát, nic jiného nepotřebujeme, zašeptala Lucie a zadívala se mu do očí.
Vilém se pousmál, pevněji ji objal a v duchu už viděl ten večerní rituál zhasnout, zachumlat se pod peřinu a usínat za zvuků pražské zimní vánice.
Jenomže mobil opět zavibroval a na displeji stejný kontakt. Dan.
Vilém zamračeně sáhl po telefonu.
Dan, já ti říkal zkusil zachovat klid, ale v hlase už bylo slyšet podráždění.
Viléme, Danův hlas byl tentokrát šedivý, nervózní, jsem teď v Kristalu, s klukama jsme šli na panáka před saunou, a hádej, kdo je tu Lucie! A to ne sama, ale s nějakým týpkem. Sedí, pijou, směje se s ním, objímá ho! Nechtěl jsem se do toho míchat, ale měl bys to vědět. Řekla ti, že jela k mámě? Tak ti pěkně kecala!
Vilém zkameněl, pohlédl na Lucii, která nevěřícně sledovala obrazovku i jeho, pak zpět na telefon.
Cože? Ty si ji asi s někým pleteš, ne? Vážně si myslíš, že vím líp, kde je moje žena
Fakt je to ona. Mluví, směje se, už je docela opilá Nemá problém mě ignorovat. Chceš ji k telefonu?
Viléma polilo horko i mráz zároveň. Musel to slyšet na vlastní uši.
Dej jí tam, zapni hlasitý odposlech.
Ozvaly se dunivé basy, výbuchy smíchu, cinkání sklenic a pak ženský hlas, až nápadně podobný Lucii.
Haló? Kdo volá? ozvalo se na pozadí klubového hluku.
Vilém cítil zvláštní sevření, podíval se na svoji ženu, která jen seděla s vytřeštěnýma očima, oči navlhlé překvapením, snad i strachem.
Lucie? Tady Vilém. Co to má znamenat?
Následoval krátký, výsměšný smích. Jo, Viléme, už mám tvých řečí dost! Chci se bavit, chápeš? S tebou je život jedna velká nuda! Chci žít, dokud můžu!
Lucie vyskočila na nohy, tvář bílá jako stěna. S třesoucíma prsty si tiskla ruku k hrudi.
Co je to za nesmysl? skoro šeptala. Jak může někdo takhle přesně imitovat můj hlas? A odkud zná všechny ty přezdívky? Co se to děje?!
Kde jsi?
A co je ti do toho? Jsem tvoje žena, ale nemusím ti skládat účty. Dělám, co uznám za vhodné!
Zas další smích a Danův hlas: Tak slyšel jsi to? Říkal jsem ti to
Stop. Vyřeším si to zítra. Už mi nevolej.
Strhnul z gauče mobil, hodil ho vedle sebe a strnule civěl do stropu. Kdyby Lucie opravdu nebyla doma možná by uvěřil!
Lucie si sedla zpátky, úplně otřesená. Připadalo jí to celé jako hodně špatný vtip Hlas té holky byl až děsivě podobný jejímu! Ale proč někdo vůbec něco takového dělá? Kdo jí to popsal?
Ty jo, co to má být? špitla, oči bezradné. Kdo tohle hraje?
Vilém si prohrábl vlasy a zamyšleně řekl: Nevím. Ale ta podobnost je až děsivá. Tohle nebyla náhoda.
A Dan třeba fakt věří, že jsem to já. Představ si, kdybych fakt doma nebyla. Uvěřil bys, že jsem v klubu s nějakým chlapem?
Omotal ruku kolem jejích ramen, pevně si ji přitáhl.
Já bych něco vycítil, Lucie. Mám tě přečtenou. Tohle je pitomý pokus o špatný žert. Ale přijdu tomu na kloub! Klidně si nechám z Kristalu ukázat kamerový záznam, uvidíme, kdo tam byl.
Lucie se mu opřela o rameno, s každým jeho slovem v ní rozmrzaly poslední zbytky zimy. Jasně, to nebyla já. Ale kdo to byl?
Vilém pokrčil rameny, v očích už místo zmatku plán. Jeho sevření zesílilo. Zjistíme to spolu.
**********************
Druhý den kolem poledne seděla Lucie v kuchyni s hrnkem čaje a projížděla pracovní emaily. Mobil zavibroval Dan. Chvíli váhala, pak to zvedla.
Ahoj Danův hlas byl opatrný jako sníh na střeše. Mluvila jsi s Vilémem po včerejšku?
Lucie stiskla mobil v ruce. Teď nebo nikdy pročistíme to. Vymyslela rychlou lež:
Jo. Pohádali jsme se. Prý jsem mu lhala, že jsem byla doma. Nechce mě poslouchat.
Dan spokojeně vydechl. V jeho hlase se ozval zvláštní tón, až jí naskočila husí kůže.
To mě mrzí Člověče, já ti říkal, že Vilém tě nedocení. Ty si zasloužíš víc.
Lucie zatahla za nitku: Co tím myslíš?
Dan přešel do šeptavého, téměř důvěrného tónu: Myslím, že tě miluju, Lucie. Dlouho už to vím. Udělal bych pro tebe cokoliv. Kdybys od Viléma odešla, budu vždycky stát při tobě.
Vykulila oči. Odkdy to v něm bublá? Proč právě teď? Nebo to celé spískal on?
Tohle jsem nečekala a nechci to slyšet, odpověděla klidně, ale rozhodně. Miluju Viléma a žádnou pomoc nepotřebuju.
Danova suverenita se hroutila. Promiň jen jsem chtěl, abys věděla, že na to nejsi sama. Vilém tě zradil a já to nechci nechat být. Slyšel jsem nějaké jeho řeči Asi tě chce opustit a hledá záminku! Chci, abys byla v bezpečí.
Lucie zatnula ruku do bílých kloubů. Počkáš, frajere! Přes ledový klid v hlase procedila: Dane včera jsem byla doma. S Vilémem jsme se nehádali. Ale mám jasno ty jsi to celé zařídil. Jen jsem nevěděla proč. Teď už ano.
Chvíli v telefonu ticho, pak Dan zkusil odvést řeč: Jak to myslíš?
Našel sis holku se stejným hlasem. Sehráli jste pro Viléma představení v Kristalu, protože jsi doufal, že nám tím rozházíš vztah. Je to tak, že?
Zase ticho.
A pak Dan prskal: Ano! Udělal jsem to. Protože tě miluju, Lucie! Protože vím, jak se k tobě Vilém chová. Protože bych ti dal všechno, co potřebuješ!
Lucie se pobaveně, smutně ušklíbla. Ty a štěstí? Hele, i kdybys byl jediný chlap světa, ani za mák bych tě nechtěla! Ty jsi zradil kamarádství. Pro své vlastní iluze?
Dan jen šeptal: Myslel jsem opravdu jsem věřil, že když se s ním rozhádáš, zjistíš, kdo ti nabízí skutečné city S těma holkama předtím jsem si jen namlouval, že tě zapomenu. Ale žádná na tebe nemá Chtěl bych ti nosit modré z nebe, Lucie. Jen mi dej šanci!
Cítila v sobě ledový hněv. Šanci? V životě! Už nikdy mi nevolej. To samé platí pro Viléma. Až mu pustím nahrávku tohohle hovoru, teprve pochopí, kdo jsi.
Ukončila hovor. Mobil položila na stůl a chvíli na něj zírala. Srdce bylo rozbušené, ale s každým nádechem se uklidňovala. Za oknem sněžilo, Praha byla tichá a mírná.
O chvíli později se objevil Vilém ve dveřích.
Tak co? zeptal se tiše.
Všechno se vyjasnilo, odpověděla. Dan to celé zinscenoval. Přiznal, že mě chtěl získat a využil k tomu i přátelství. Taková podlost!
Vilém si sednul vedle ní, pevně ji vzal za ruku. Cítila v tom ne okázalost, ale opravdovou blízkost.
Takže to nikdy nebyl opravdový přítel, konstatoval Vilém. Nemá cenu si kazit náladu někým takovým. Něco mi na něm dlouho nesedělo, ale až dneska vidím pravdu.
Je to tak, přitáhla se k němu blíž. Ale aspoň víme, komu můžeme věřit.
V hlase byla úleva. Ta tíha, že už nemusí řešit neupřímné pozvánky, obavy z večírků a neupřímných úsměvů, najednou zmizela. Zbyl jen jejich vlastní klidný svět.
Lucie se trochu usmála: Konečně máme důvod se omluvit z těch všech akcí. Když dojde na slovo, proč nejdeme, bude stačit je tam někdo, s kým nechci být.
Vilém se rozesmál. To je ono! Pohodový film, čaj a žádné starosti.
Lucie přitáhla deku blíž a přehodila ji i přes jeho ramena. A nikam nevycházet.
Přesně tak, souhlasil, objal ji a spolu potichu, v teple a bezpečí, nechali sněhové vločky padat za okno.
Bez lží, bez napětí. Jen oni, jistota, klid a vědomí, že zítra přijde další obyčejně šťastný den.
**************************
Mezitím někde v paneláku na okraji Prahy seděl Dan v kuchyni, zíral do vychladlého hrnku a v hlavě mu stále zněla slova: Už mi nikdy nevolej.
Jenže místo výčitek v něm vřela neklidná, mrazivá zloba, která mu svírala hruď. Rozmrzele hrábl do hrnku, drobky z lineckého si smetl na stůl a zamumlal: Proč se to podělalo?
Zpětně si v duchu přehrával, jak nachystal tu pitomou hru s Martinou, holkou k nepoznání podobnou Lucii, kterou uprosil v kavárně. Chvilku ji pozoroval, trénoval s ní věty, ona se bavila To bude legrace, říkala”. Ani vteřinu nepochyboval, že to vyjde že Lucie nakonec pochopí, kdo jí rozumí.
Jenže přišlo odmítnutí. Povrchní, ledové, absolutní.
Oni jsou slepí, křičel v hlavě, zatímco zlostně bušil do stolu. Vilém jí nikdy nedá tolik, co já! A ona stejně věří jeho řečem
Došel k oknu. Venku sněžilo klid, mír, obyčejné štěstí, které se mu vždycky vyhýbalo.
Proč oni mají všechno a já nic? šeptl do tmy. Já jsem lepší…
Věděl, že ztratil víc než možnosti ztratil i kamaráda. Ale místo chuti omluvit se, v něm zbyla jen žárlivost. Telefon tentokrát nechal ležet, neměl sílu ani chuť to zkoušet znovu.
Ať si žijí v tom svém světě, ušklíbl se. Mě stejně nikdy neocení
Podíval se na zmuchlaný papír, kde měl načrtnutý podrobný scénář včerejší frašky, roztrhal ho, hodil do koše a pohlédl do tmavé noci za oknem. A sněhové vločky dál tiše padaly na pražské ulice, Lucie s Vilémem popíjeli čaj a byli doma a Danovi místo zášti v srdci zůstalo prázdné místo, kam už nemohl nikdy patřit.
Mělo to být moje. Já měl být ten, s kým je Lucie šťastnáA tak život plynul dál, každý na své straně tiché, zasněžené Prahy. Vilém s Lucií nacházeli v obyčejných dnech nový druh spříznění ne už na útěku před někým třetím, ale v opravdovosti, která zůstala, když bylo po všem. Uprostřed města, kde za okny hučela bílá vánice, si mohli dovolit nebát se. Učili se spolu i mlčet, ztratit se v hudbě z rádia, prostě být. Už nebylo důvodu předstírat, že jsou kýmkoli jiným, protože nakonec když všechny masky spadnou na člověku záleží to, co zůstane.
Dan ztratil přístup ke dveřím jejich světa, přestože za nimi kdysi sedával v teplém světle lampy. Ale některé dveře, jednou přibouchnuté, se už nikdy neotevřou na stejnou stranu. A možná pod těmi vrstvami sněhu, v nočních ulicích zalitých sametovým tichem, se mu v srdci časem usadí i klid. Alespoň na chvíli.
A když večer nad Prahou zjihly poslední vločky, Vilém si všiml, jak Lucie usíná s úsměvem. Přehodil přes ni deku a chvíli se jen díval do světla, které se odráželo od spícího města.
Možná svět není spravedlivý a pokaždé někdo stojí za dveřmi, které se už neotevřou. Ale v tom, co zůstane, nacházejí každý den drobná vítězství ti, kteří dokázali být v pravdě spolu a tam, kde padá sníh a okna svítí klidem, se malé štěstí neptá, jestli je dost velké.
A Praha dál dýchala pod závějemi, jako by nikdy nikdo nikoho nezradil.
