Známí odjížděli na dovolenou a nechali nám klíče od své chaty. No, třeba na grilování v přírodě, nebo na pletí záhonů s různou užitečnou zeleninou. Nebo kdo ví, k čemu ještě by mohly být klíče od cizí chaty dobré?
Tentokrát byly klíče potřeba na “pletí”. Protože vše bylo zaseto a zasazeno a bylo potřeba pravidelně starat se o výsadbu odstraňováním nechtěných plevelů a okopáváním keříků.
Před odjezdem nás varovali, že tam žije jedno zvířátko, které občas dorazí na návštěvu, a prosili, abychom ho nezlobily. Když tak ho nakrmte. A na tuto záhadnou poznámku odletěli do daleké Karibiku.
Zpočátku mě překvapily tak zvláštní vztahy se sousedem. Pokud je to zvíře, proč bychom ho měli krmit? Ale když znám laskavou povahu přátel, dovedu si představit, že někoho krmili. V dnešní době je totiž možné všechno. Možná je to zvíře, ale dobrý člověk?
Nakonec, jestliže máme zalévat a plést nebo zalévat, plést a ještě krmit zvíře, je to jedno. Je to potřeba, tak to uděláme. Možná je to taková stráž?
První večer dorazil zvíře. Po telefonátu na daleký Karibik s dotazy a popisem objektu jsme si ověřili, že jde opravdu o “Zvíře”. Přesněji správné označení bylo – “Zvíře”, protože to bylo jeho jméno.
Zvíře přišlo přesně v osm, prohlédlo si pozemek a posadilo se v rohu, kde začalo pískat tesklivou píseň. Píseň zklamaného a oklamaného tvora v tomto životě. Právě po tom jsme volali a upřesňovali, o co jde.
Zvíře nakonec bylo veverka, která pravidelně přicházela na jejich zahradu a svým pískáním si vyžadovala jídlo.
Na otázku, kdo pojmenoval malou veverku tak impozantním a mužným jménem, se známí rozpačitě podívali a tvrdili, že se tak představila sama.
Ať tak či onak, Zvíře každý den chodilo, aby si vyžádalo jídlo jak nějaký potulný muzikant, zpívající za obživu.
Do té doby jsem veverky samozřejmě viděl v lese i v pohádkách. Ale, že přijde veverka jménem Zvíře, která vychází z lesa pouze, aby se k někomu posadila a zpívala zvláštní píseň právě pro něj, o takových příhodách jsem ještě neslyšel. Možná, jako v tom vtipu, dostala instrukci, že „vzhledem k tomu, že veverek na všechny nevystačí, teď je tvoje řada jít k lidem?“
První večer jsme jí z naší štědrosti navršili na zápraží hromadu semínek. Zvíře, když spatřilo hromadu, zarazilo se a začalo horečně cpát slunečnicová semínka do tlamy, snažící se dodržovat minimální prostorovou úspornost v útrobách.
Jak se ukázalo, pro zvíře pojem “velká hromada semínek” neexistoval. Jakoukoli hromadu teleportovala někam během maximálně deseti minut. Pro další porci se vracela s propadlými tvářemi, jako z knihy „Efektivní dieta“, ale během chvilky usilovné práce tlapek její tváře nabraly takový objem, že by jí záviděla i zvučná pěvkyně.
Zvíře se nebávalo ničeho a nikoho. Bála se pouze jedné věci, že semínka jednou dojdou a ztratí smysl života. Proto nedovolovalo semínkům dlouho ležet na zápraží.
… Aby nám telefony nepřekážely, skládali jsme je hromádkou na stůl venku. Vždy po ruce a byly slyšet, pokud by někdo zavolal.
… Jako obvykle, večer, projevující se zázračnou přesností, u zápraží se objevilo Zvíře. Opovržlivě pohladilo tlapkou dřevěnou podlahu a pak si prstem přičichlo, zadumaně zíraje do dálky, usadilo se na zadku. Této večer mělo vyloženě lyrickou náladu a po přeletění neviditelných not očima, uchopilo tu nejvyšší a žalostně začalo svou „Píseň hladu“.
V tu chvíli zazvonil telefon ležící venku. Já v tu dobu seděl v domě, díval se na televizi a signály Zvíře jsem neslyšel. Slyšel jsem však telefon.
V tu chvíli má žena, která slyšela jak Zvíře, tak telefon, rozhodla, že veverka je priorita a na hovor mohu odpovědět já. S tím, de facto odůvodněným názorem vysypala hromádku semínek před Zvíře. Bezevšeho troufalý bard okamžitě ztichl a vzal první transakci z hromady. Jenže nestačil ji strčit do úst. Sotva pootevřel své bezedné úkoje, když jsem se objevil na zápraží a aniž bych ztrácel čas, skočil jsem dolů. Pod mnou ještě ladně proplouvalo všech pět schodů, když jsem pocítil, že vzduch náhle zhoustl a předtucha něčeho neobvyklého mě obklopila.
Zvíře také pocítilo předtuchu neobvyklého. Ale až po pár vteřinách. Za tu dobu jsem se s rachotem přistál na prkno, kde na druhém konci chlupaté stvoření připravovalo se na pochutnání si na zasloužených slávě.
Efekt houpačky byl ohromující. Zvíře, stále s otevřenou tlamou a plnými, jako trhy v Brně, tlapkami semen, zcela ignorující gravitaci, prudce vyletělo vzhůru přesně vertikálně a s tichým pískáním zmizelo v nízké oblačnosti.
Ještě jsem si koutkem oka poznamenal, že veverky, co teď létají, slibují déšť.
… Zem slavnostně vítala svého syna za několik sekund. Kde se během té doby nacházelo a co vidělo, nikdo nikdy nezjistil. Ale podle rozšířených očí a napuchlého, už tak objemného ocasu, vidělo toho hodně a hodně hrozného. Po přistání na měkkou zem se jako diverzant, který provedl seskok za nepřátelské linie, beze zvuku schovalo pod zápraží a zmizelo.
A před zápražím zůstala ležící neporušená hromada semínek, jakoby symbolizující, jak může být umění pomíjivé.
– Už se nevrátí – bylo všeobecné mínění. A nikdo by se nevrátil po neautorizované návštěvě stratosféry!
Nějak to bylo smutné. Posadil jsem se u hromádky semínek. Ne, už se nevrátí. Automaticky jsem si vybral očima velké semínko na vrcholu hromádky, uchopil ho prsty a s hlasitým chroupáním.
Z pod zápraží zazněl nesouhlasný pískot. Tam, nohama široce rozkročen jako zápasník sumo před zápasem, stál Zvíře, lehce se houpat, a hleděl na mě zlými, černými očky. Ani na to nemysli, to jsou moje semínka! – říkaly jeho oči. A ještě spoustu věcí mi jeho oči vyprávěly o mně.
A doteď mě udivuje, odkud veverky znají taková slova?!
