—Poslouchej, sousede, už jsem dlouho neviděl vaši kočku na chodbě. Jak se jí daří? Je živá a zdravá?
Sousedé, jakmile uslyšeli o kočce, náhle ožili a rozzářili se úsměvem:
—Ale ona se před pár dny někam ztratila. A zaplaťpánbůh!
—Proč zaplaťpánbůh?— zeptal se Pavel, snažíc se, aby jeho hlas zněl klidně. I když uvnitř všechno vřelo.
*****
Poslední dva týdny si Pavel všiml, že jeho sousedi často vyhazují svou domácí kočku na chodbu. Ano, prostě ji vezmou za kůži a vyhodí.
Někdy to dělá pán kočky. Někdy paní.
A někdy…
…ta nešťastná kočka proletěla přímo před jeho nosem.
—Opatrně!— okřikl Pavel svou sousedku. Ta ale ani neposlouchala.
Místo aby se omluvila za své chování, žena na něj zlověstně pohlédla zpod obočí a zavřela dveře.
Přesněji— práskla jimi tak silně, že na chodbě zadrnčela skla a v základech domu se určitě objevila jedna, ne-li dvě mikrotrhlinky. Zprvu Pavel naivně předpokládal, že jeho podivní sousedé kočku jen pouštějí ven na procházku nebo ji učí chodit samostatně.
Ale po chvíli pochopil, že je to trest za nějaké prohřešky.
Tedy: něco provedla— šup s ní na chodbu.
Občas vyděšená, občas velmi smutná kočka seděla celé hodiny na podestě čtvrtého patra u dveří potažených hnědou koženkou a čekala, až jí odpustí a pustí ji zpátky.
A její majitelé jí samozřejmě odpustili. A vzali ji zpátky domů, ale nestalo se to hned.
A pokud začala mňoukat nebo škrábat na dveře, okamžitě dostala od paní koštětem.
Pavel na vlastní oči viděl, jak se to děje.
Tenkrát právě stoupal po schodech (výtah v jeho domě už půl roku nefungoval) a když došel do čtvrtého patra, všiml si už známé kočky. Chtěl ji i pozdravit, ale…
…kočka si ho v tu chvíli nevšímala.
Hlasitě mňoukala a škrábala drápky na dveře.
Kočka se zjevně chtěla dostat domů, ale protože ji nepouštěli, rozhodla se tímto prostým způsobem připomenout.
V bytě se ozvaly kroky, pak se dveře prudce otevřely a paní ve vypraném županu, aniž by řekla slovo, kočku vší silou praštila koštětem a hned zase zavřela dveře.
Stalo se to tak rychle, že Pavel ani nestihl nic říct. A měl co říct…
…chtěl tu ženu zahanbit, že se ke svému mazlíčkovi chová tak ošklivě.
—To ti dalo zabrat, kamaráde?— zeptal se Pavel, když ke kočce přistoupil.
Kočka se na něj podívala smutnýma očima, ale v jejím pohledu byla i vděčnost— za to, že si jí vůbec někdo všímá.
Kočku vyhazovali na chodbu za sebemenší prohřešek.
Jednou Pavel slyšel, jak sousedka křičí na celý byt: „Ty jeden! Zase jsi shodil tu vázu! Seržo, okamžitě vyžeň kočku. Ať ví, jak se skáče po stolech!“— a za minutu se dveře mírně pootevřely a z nich vykoukla chlupatá mužská ruka, která pevně držela kočku za kůži.
Pak se prsty uvolnily, kočka spadla na podestu a dveře se hned zavřely. Kočka vstala a posadila se čelem ke dveřím— čekat, až jí odpustí a pustí ji zpátky domů.
Pavel jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Těmhle výchovným metodám prostě nerozuměl.
Pavel kočku pohladil a šel domů.
A kočka dál seděla na jednom místě s výrazem vesmírného smutku na svém vousatém obličeji.
Pavel nebyl přehnaně sentimentální, ale ten obraz v něm uvízl jako tříštivý střep.
„No jde takhle zacházet s živým tvorem?“— přemýšlel. Po nějaké době, když šel kolem, vždycky zpomalil a kočka, která ho poznávala, začala tiše předst— na uvítanou a trochu podbízivě.
Občas si k ní Pavel dřepnul, poškrábal ji za uchem a ona zavřela oči a nastavila hlavu pod jeho prsty a pak se mu otřela vlhkým čumákem o dlaň.
Kočka byla teplá, živá a velmi důvěřivá, a z toho bylo Pavlovi na duši hrozně.
Nechápal, proč taková milá kočka dostala tak bezcitné pány. Na co si, ptám se, brali zvíře, když kromě sebe nikoho nemilují? „Podivný lidi, proboha.“
A jednoho dne, když se s kočkou znovu setkal na chodbě, se Pavel pevně rozhodl: jestli ti lidé ještě jednou vyhodí zvíře na chodbu, něco udělá. Už toho bylo dost.
Nevěděl přesně co, ale cítil, že se musí vložit do věci, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy Pavlovi definitivně došla trpělivost, nastal v pátek, když se vracel domů obzvlášť naštvaný.
V práci se pohádal s kolegy, v dopravě do něj lidé strkali a šlapali na nohy, a ještě k tomu od rána mrholilo. Zkrátka, jeho nálada byla na bodu mrazu. Možná i pod nulou.
Když stoupal po schodech, už ze třetího patra uslyšel známé žalostné „mňá-á-á“.
Kočka jako vždy věrně seděla u svých dveří, ale domů ji nepouštěli.
A na chodbě, mimochodem, bylo docela chladno. Není květen, jak se říká. Pavel se zastavil na podestě a zamyšleně se díval na kočku, která se při pohledu na něj jako obvykle roze předla a šla mu naproti.
A pak— prásk!
A všechny dnešní problémy se rázem ukázaly být pouhou maličkostí. Kočka má problémy.
Jaké? Obrovské! Zacházejí s ní jako s věcí. Jako s hračkou. Co může být horší?
Pavel naslouchal tichu za koženkovými dveřmi. Nikdo se o tu kočku nestaral.
A on měl strašnou chuť dát sousedům lekci.
—Tak dost,— řekl Pavel nahlas, sám překvapený svým odhodláním. —Pojď se mnou.
Sehnul se, vzal kočku do náruče.
Ta okamžitě zavrněla hlasitěji a otřela se hlavou o jeho promočené sako, zanechávajíc na něm chlupaté stopy.
A pak vyrazili do sedmého patra, kde bydlel Pavel.
Vzal kočku jen na pár dní.
„Ať se majitelé leknou, ať ji hledají, trápí se. Ať pochopí, že se to takhle nedělá…“— pomyslel si Pavel, když vcházel do bytu. U něj doma se kočka zabydlela překvapivě rychle. Očichala kouty, vyskočila na gauč, chvíli se motala, vybírala si místo, a pak se stočila do klubíčka na dece, vděčně hledíc na svého zachránce.
A zatímco kočka odpočívala, Pavel, navzdory nepříjemnému mrholení a únavě, doběhl do nejbližšího zverimexu, koupil kočce to nejlepší krmivo, „záchodové potřeby“ a ještě hračky— pro případ, že by se chlupatému návštěvníkovi stýskalo, až on nebude doma.
Druhý den, v sobotu, Pavel několikrát přistoupil ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyhlédl na chodbu.
A velmi se divil, že na chodbě bylo velmi ticho.
Nikdo nechodil po patrech, nevolal kočku jménem (ostatně, jak se jmenuje, Pavel nevěděl), nelepil žádné letáky.
Vypadalo to, že nikdo pohřešovanou kočku nehledá. A to bylo divné. Velmi divné…
Pavel se vracel do bytu, díval se na kočku a krčil rameny.
A ta se líně protahovala na gauči a ani nepomyslela na to, že by se chtěla vrátit ven.
—Poslouchej, možná bys chtěla zpátky na chodbu?— zeptal se Pavel v neděli a ukázal na dveře. —Nedržím tě. Jdi, když potřebuješ.
Kočka se podívala na dveře, přenesla pohled na Pavla a demonstrativně si začala lízat packu.
Pak vstala, přišla a otřela se mu o nohu.
Odpověď byla jasnější než jakákoli slova. Pavel zavřel dveře, usmál se a vzal kočku do náruče.
Vydali se do kuchyně na snídani a pak do obýváku na televizi. Koneckonců, byla sobota. Kočka ležela na jeho klíně a vrněla jako malý traktor a v bytě bylo poprvé po dlouhé době opravdu útulno.
Pak přišlo pondělí. Kočku nikdo nehledal.
A Pavel se rozhodl, že ji majitelům zatím nevracet.
Jediné, co ho trápilo, byla možnost, že ho sousedi obviní z krádeže.
Fakticky ukradl cizí majetek. I když živý, i když s dobrým úmyslem a čistě výchovně, ale ukradl.
Pavel si v duchu přehrával možné scénáře: sousedi zavolají policii, obviní ho z krádeže cizího majetku, bude se muset všemožně vysvětlovat, hájit se. Jeho pohnutky by nemuseli pochopit.
Tahle myšlenka se mu vrtala v hlavě a nedala mu pokoj. Celý den v práci byl proto jako na trní a neustále kontroloval telefon— jestli mu někdo nevolá. Ale ten den nepřišel ani jeden zmeškaný hovor.
A když se Pavel večer vracel domů— uviděl souseda, který šel vyhodit odpadky.
V černém pytli nebylo nic vidět, ale podle obrysů uvnitř bylo něco, co velmi připomínalo kočičí záchod.
Mávl na souseda, aby zastavil, a když se přiblížil, nenuceně se zeptal:
—Poslouchej, sousede, už jsem dlouho neviděl vaši kočku na chodbě. Jak se jí daří? Je živá a zdravá?
—Proč zaplaťpánbůh?— zeptal se Pavel, snažíc se, aby jeho hlas zněl klidně. I když uvnitř všechno vřelo.
—Žena ji chtěla odvézt na chalupu a tam nechat. Už ji prý štve, všude chlupy, v noci řve, převrací vázy. A tam prý bude chytat myši. Aspoň nějaký užitek. A mně se na chalupu vůbec nechce. Za prvé je daleko. A za druhé, stejně by mě tam donutila něco dělat. A tak kočka sama zmizela a nikam nemusíme. Včera jsem k té příležitosti dokonce vypil dvě desítky piv. Slavnost, ne?
—A vůbec vám jí není líto, ne? Copak kdyby se jí něco stalo?
—Co by mi bylo líto? Vždyť to není člověk. Poslyš, a proč se na ni vlastně ptáš?— soused přimhouřil oči s lehkým podezřením a podíval se na Pavla.
—Jen tak, jen tak mě napadlo…— odpověděl zamyšleně Pavel, načež se ani nerozloučil a rychlým krokem zamířil ke vchodu.
Uvnitř Pavla všechno vřelo rozhořčením.
„Na chalupu, tedy… Na konci října. Odvézt a nechat kočku na jistou smrt. A ani kapka lítosti. Dokonce rádi, že sama zmizela a ušetřila jim cestu a špinění rukou.“
Představil si na chvíli tu dobrou a důvěřivou kočku, jak sedí na prahu prázdné chalupy (nebo rovnou pod plotem) a čeká, až se pro ni vrátí.
Čeká stejně věrně a oddaně, jako to dělávala pod dveřmi na chodbě. Pro jeho sousedy byla kočka věc, která buď těší, nebo překáží, a pokud překáží příliš často, vynese se za práh.
Nejdřív na chodbu na pár hodin, pak na chalupu navždy.
Když Pavel vystoupal do sedmého patra a vešel do bytu, a uviděl, že kočka věrně a oddaně čeká u dveří, na duši se mu hned oteplilo.
A najednou pochopil, že udělal všechno správně…
Správně, že ukradl kočku takovým bezcitným lidem, kteří ji chtěli na konci podzimu odvézt na chalupu a tam nechat.
Pavel se usmál, vzal kočku do náruče a vyrazili do kuchyně vařit večeři.
A po večeři— leželi na gauči a dívali se na televizi.
Přesněji— Pavel se díval, a kočka byla prostě vedle. Chvíli na jeden bok, chvíli na druhý. Znovu se kočka zavrtěla, ale tentokrát se převalila na záda a důvěřivě nastavila břicho— tu nejzranitelnější část těla. Udělala to bez rozmýšlení. Protože už se nebála.
Protože skutečný domov není jen střecha nad hlavou a miska s krmením.
Skutečný domov je místo, kde si nemusíš zasluhovat právo být.
A kde tě mají rádi. Jen tak. Protože jsi.