Stará Karosa zas syčela, páchla benzínem a pomalu mizela v prachu silnice, nechávajíc Janu stát samotnou u kraje. Rozhlédla se kolem a musela si přiznat, že tu se za těch šest let nic moc nezměnilo. Stejná rozbahněná cesta, černý hustý bláto a šedorůžové šplíchance na keřích kolem. V dálce se podél lesa táhla vesnice jako tenká stuha, v šeru už svítila obdélníková světýlka za okny, štěkot psů se mísil s nespokojeným kejháním hus.
“Všechno je pořád stejné,” honilo se Janě hlavou, když pomalu vykročila, “snad až na to, že napravo na kopci není vidět řada traktorů a kombajnů, které kdysi osvětlovala svítidla. Tam už dávno zeje tma.” Ani nevěděla, co se s hospodářstvím doktora Vaverky stalo. Možná ho prodaly jeho děti.
Vešla na náves a nebyla by se divila, kdyby zpoza plotu někdo vyběhl a hodil po ní šutr. Měla pocit, že ji každé okno propaluje pohledem, a tak si ještě víc přetáhla šátek do čela a přála si být neviditelná. Co ji tu vlastně čeká? Zbylo vůbec něco z jejího starého domku? Ale kam jinam by měla jít, než do rodné vsi… Přestože věděla, že ji tu nikdo nevítá a v paměti místních představuje původce všeho zlého, stejně se vracela. Právě kvůli ní půlka vesnice tehdy ztratila práci.
Tenkrát byla ještě úplně jiná. Z někdejší lehkovážné a pěkné Jany s jasnýma modrýma očima byla najednou cizí žena. Ona, která žila sama na kraji vesnice v starém domečku u potoka. On, pan Vaverka, byl skoro obecní patron lidé by se za něj modlili, kdyby mohli. Každý u něj dřel, alespoň jednou. A pak se Jana nastěhovala k němu a myslela si, že ulovila zlatý los.
Jenže Vaverka byl spíš boss než princ. Všechny její kamarádky brzy odešly, on jí zakazoval chodit ven, používat rtěnku, nosit šaty, co se mu nelíbily všechno byla samá pravidla a zákazy. Seděla doma, vařila polévku, uklízela, jeho podezíravost ji postupně dusila. Kolikrát se mu snažila dokázat, že nikoho jiného nemá ale stejně to nestačilo. Nebylo to o ní, byl takový on. Když přišly na řadu i facky, sbalila si pár věcí a utekla zpátky do svého domku. Doufala, že je konec, že začne znovu.
Ale pak přišlo to nejhorší.
Druhý den vtrhl Vaverka do kuchyně právě, když Jana vytírala. Všechny dveře byly otevřené, dům provoněný čerstvým vzduchem. Nejdřív kopl do kbelíku, voda se rozlila po podlaze a Jana už tušila, že spolu s kbelíkem padne ona sama. Co přesně se stalo potom, si nepamatovala, paměť ji zradila. Když se probrala, byla už zahrada plná policajtů, kuchyní voněla rozlité mýdlo a v ruce jí kdosi mával igelitkou s kuchyňským nožem. Sousedi stáli za plotem, doma vzhůru nohama, opona utržená, uprostřed ležel Vaverka.
“Lepšího člověka by zabila!” ozývalo se z venku. “Co jí na něm vadilo, měla se jak prase v žitě!” “Teď máme po všem, díky němu jsme měli práci!” Celá vesnice brblala: “Z čeho teď budeme žít?”
Dostala šest let v ženské věznici nebylo to lehké, ale taky ne tak hrozné, jak si myslela. Díky své povaze si našla kamarádky mezi ostatními odsouzenými a to jí alespoň trochu pomohlo přežít. Jenže ta dívka s modrýma očima už byla pryč teď byla Jana těžká, šedivá, bez energie na parádu. Kdyby jí někdy někdo řekl, že skončí za mřížemi, smála by se mu do očí. Ale jak se říká: “Nikdy neříkej nikdy… osud je nezmar.” A tak z ní byla prostě vězeňkyně.
Teď stála a zastrkovala obličej do šátku, v břiše uzel z toho, co najde doma. Jestli tam vůbec něco bude. Možná už domek rozebrali místní na otop… Ale v křoví u strouhy mezi dvěma břízami ještě jasně prosvítaly zdi jejího domova. Z tůně cítit vlhký chládek, vespod bublal potůček, kvákaly žáby. Kolikrát si tohle místo představovala, kolikrát o něm snila za mřížemi. Les za domem býval plný hub babky, hříbky, křemenáče… Jen vzít košík a běžet!
Potichu proklouzla branou, sáhla za špalek pro klíč. Dveře se otevřely a Jana čekala, že jí do nosu praští zatuchlost jenže žádný smrad. Rozsvítila a žluté světlo lámalo stíny. Všude čisto, na okně pěkná kytka pelargonie, kvetoucí narůžovo. Chvíli jen přemýšlela, kdo se tu staral. Všechno bylo na svém místě, nikdo doma nebyl. Někdo tu prostě chodil a opečovával to místo.
“Jano, Janíčko!” ozvalo se z předsíně a už vešla sousedka Ludmila. “Týjo,” usmála se rovnou místo pozdravu, “jak ses změnila… Vidím světlo, říkám si, hned letím. Donesla jsem ti aspoň něco na zub, po cestě budeš hladová.” Položila na stůl zavařovačku s mlékem a pecen chleba zavinutý v utěrce. “Děkuju moc. Vy jste hlídala dům?” “No, jasně, sama by tu to všechno zchátralo…” Jana se dojala, na řasách se jí třásl slzy. “Musím už jít,” řekla Ludmila, “chlapi tě pořád nemůžou rozdýchat. Kdyby můj věděl, že jsem ti pomohla, vyčinil by mi!”
Janě se ulevilo, aspoň někdo tu s ní drží. Nalila si čerstvé mléko a do toho někdo váhavě zaklepal. V otevřených dveřích stál kluk asi třináctiletý a nesměle jí podal balíček. “Maminka ti posílá,” zamumlal a rychle zmizel. Jana ani nepoznala, čí je to syn, za ty roky se děti mění. Balíček voněl špekem tak, že jí málem ukápla slina.
Pak vtrhla bez varování Terezka, bývalá kamarádka. Kdysi bývaly nerozlučné. Jana se znovu rozplakala: “Myslela jsem, že se mnou nikdo v životě slova nepromluví.” Tereza ji objala: “Nech toho, ženská solidarita ještě nevymřela! Byla to sebeobrana, ať si chlapi myslí, co chtějí. Stejně nikdy nepochopí, co to je ženský život. Ludmila mi řekla, že jsi doma, tak jsem ti hned donesla nějakou zeleninu.” “Dneska odpočívej,” mávla rukou, “zítra bude času dost na povídání…”
Janě až drhla sousta v krku. Ulevilo se jí špatně si o lidech v duchu myslela. Ženské prostě držely při sobě a chápaly ji. Ležela v čerstvě povlečené posteli a ještě neusnula, když někdo zaťukal. Už podle postavy tušila, kdo to je Franta, zdejší samozvaný starosta, ke kterému měli chlapi respekt.
“Nechoď ven,” řekl tiše, “povíme si aspoň z okna. S chlapy jsme přemýšleli a došli k tomu, že hnát ti něco za zlý je nesmysl.” “S prací je to teď těžký, ale Vaverka nebyl žádnej svatoušek, popravdě. No, nebudu ti tady pomlouvat mrtvý… Poskládali jsme ti něco málo peněz,” vrazil jí balíček do okna. “Vem si, na začátek, když tak,” kývnul, než zmizel ve tmě.
Jana zůstala stát v kuchyni, v očích slzy, mezi dlaněmi pár zmuchlaných tisícovek. Najednou už nebyla sama.
Autor: Anfisa SavinováVenku se rozlévalo brzké ráno, na skle se zachvívala rosa a v kuchyni to vonělo bezpečím, svobodou a čímsi novým, co v Janině srdci dlouho nebylo. Slyšela přes stěnu sousedovic kohouta a hluboko v sobě cítila, že návrat byl to nejsmělejší, co kdy udělala. Opatrně položila načatý pecen na ubrus a mléko schovala zpátky do kredence, sama sobě se usmála do zrcadla. Nebyla už tou lehkovážnou dívkou všechno si odžila, všechno zaplatila.
Pak s nedopitým hrníčkem vyšla ven, bosou nohou do rosy, a rozhlédla se po celé vsi, která najednou už nebyla jen domovem stínů, ale novým začátkem. Na chvíli zavřela oči, naposledy vdechla vůni vlhkého rána a věděla, že patří sem mezi ženy, co přinášejí mléko, chleba, zeleninu, nové šance; mezi muže, kteří i přes drsnost dokážou protáhnout ruku pomocnou, byť jen oknem.
Slunce ztěžka vycházelo za lesem, zůstávala tichá, klidná chvíle, chvíle smíření. S domovem, vesnicí i sebou samotnou. A právě v té chvíli pochopila, že nelze napravit všechno, ale někdy stačí jen přijmout, co zbylo, za své. Jana se otočila tváří ke světlu a poprvé po letech se s tichou vděčností tiše usmála ne minulosti, ale tomu, co ještě může přijít.
