Mám tu záležitost, brzy nás navštíví hosté a musíte se odsud odčepovat.řekl Vojtěch, otčím, a zvedl hlas.Bez vás se žádná slavnost neuskuteční.
Synu, kam půjdeme? Tady nemáme nikoho, zeptala se matka, Helena.
Jak to vím? Když tě kdysi sousedka ze Zduchovic pozvala na návštěvu, vezmi teď i nás, odpověděl chlap a odešel.
Petr Novák a jeho žena Marie Šťastná už stokrát litovali, že poslechli svého syna a prodali rodinný dům. Bylo jim těžko, ale to byl jejich domov, jejich hrad. Teď se ocitli v cizí bytě, kde se báli vyjít ze své ložnice, aby nevyvolali hněv snachy Kateřiny. Každý jejich krok, každé zaklepání, každé popíjení čaje ji rozčilovalo.
Jedinou postavou, která v bytě ještě něco znamenala, byl jejich vnuk Damián. Dospělý, pohledný chlap, který miloval své staré rodiče až k šílenství. Když se matka v jeho přítomnosti rozčílila, okamžitě dostala odezvu Damiánova úsměvná odezva, kterou byl i samotný úsměv.
Syn Vojtěch, ať už se bál své manželky, či mu bylo jedno, nikdy se nestál na straně rodičů. Damián často večeřel se svými prarodiči, ale zřídka byl doma. Teď byl v praxi, bydlel v koleji poblíž práce a jezdil domů jen o víkendech.
Staré páry čekaly na vnuka, jakoby to byl svátek. Svátek se blížil Nový rok byl na prahu. Damián dorazil brzy ráno, jen aby je pozdravil a přinesl nadílku teplých ponožek a rukavic. Věděl, že starší vždy mrznou, a chtěl je rozradovat. Dědečkovi kupil obyčejné rukavice, babičce s výšivkou.
Marie přitiskla rukavice k tváři a rozpukaly se slzy.
Babičko, co se děje? Nelíbí se ti?
Co, miláčku, jsou to ty nejlepší rukavice, jaké jsem kdy měla. Všechny tyto dary, co mi dáváš, jsou nejcennější v mém životě.
Obejmela vnuka a políčila ho. Damián začal líbat babiččiny dlaně dělal to od dětství. Její ruce vždy voněly jindy jablky, jindy čerstvým těstem, vždy ale láskou a teplem.
Zůstaňte tady tři dny, ať se odpočinu s klukama, potom se vrátím.
Odpočiň si, synku, řekla babička, budeme čekat.
Damián sbal kufr, rozloučil se a vyšel. Starci se vrátili do své ložnice. Za hodinu uslyšeli, jak Kateřina povídá o tom, kde hosty ubytovat. Není kam dát hosty na spaní. Vojtěchu, jak to máš? ptala se. Vojtěch se snažil odpovědět, ale Kateřina už neslyšela.
Starci se chovali jako myši, ani čaj do kuchyně nešli. Viktor vyklubal staré oplatky ze spíži a podělil se s manželkou. Sedli si k oknu, mlčeli a žvýkali, neodvážili se ani slovo. V Mariiných očích se třásla slza jak bolí, když už není nikdo, kdo by tě potřeboval.
Venku se stmívalo. Do pokoje vstoupil Vojtěch.
Mám takovou věc brzy nás přijdou hosté a vy musíte někam odejít. Bez vás žádná slavnost neproběhne.
Synku, kam půjdeme? Tady nikoho není, zeptala se žena.
Nevím, ale sousedka z vesnice nás jednou pozvala, tak pojďme.
Kam půjdeme? Autobus už nejede, nevíme, kde je nádraží. A je ještě živá?
Nevím, řekla Katka, že máte hodinu na sbalení.
Vojtěch odešel. Viktor a Marie se na sebe podívali, každý potlačoval slzy. Připravili se, a dárky od vnuka se ukázaly být užitečné. Oblékli se teple a tiše vyšli do noci. Ulice už byly téměř tmavé, lidé pobíhali, spěchali svými záležitostmi.
Marie vzala manžela za ruku a pomalu kráčeli k parku. Na cestě zabočili do malého bistrka, objednali si čaj a chléb s máslem, protože celý den nic nejedli. Zůstali tam téměř hodinu, nechtěli vyjít ven, kde foukal vítr a sníh. V noci se mráz zvedal. V parku stála malá altánka, kam se manželé schovali.
Je dobré, že náš vnuk má čisté srdce, i když my, jeho rodiče, jsme už zocelení, řekl Viktor a podíval se na Marii.
Ano, slíbili jsme mu podpořit ho, ale nezvládli jsme to, odpověděla babička.
Čas plynul, sníh neustával. V oknech se rozsvěcovaly vánoční stromečky. V bytě už mnoho lidí sedělo u stolu, očekávalo půlnoc. Náhle se u jejich nohou objevil pes roztomilý čivava jménem Karel. Vyskočil na Mariin kolénka, ona se usmála a pohladila ho.
Kamaráde, co tu sám děláš? Ztratil ses? zeptala se Marie.
V dálce uslyšeli ženský hlas:
Lordi, kam jsi? Je čas domů.
Mladá dívka, Dasha, přišla k altánce se svým psem. Pes ležel na kleci staré ženy a štěkal. Dívka se podívala na starce a řekla:
Promiňte, pane, nechtěl jsem vás obtěžovat. Už dlouho tu sedíte?
Už dlouho, miláčku, tvůj pejsek je krásný.
Proč nejdete domů? Je zima a už se blíží Nový rok.
Starci mlčeli.
Můžu vám ještě jednou pomoct? Nemáte kam jít? zeptala se Dasha.
Oni jen pokrčili rameny.
To je zvláštní, řekla Dasha. Já jsem tu přišla jen na procházku.
Dashi a Karel se přidali k starcům a pomalu se vydali k domovu. Během cesty Dasha vyprávěla, jak našla staré rodiče v altánce, přivezla je k sobě a chtěla jim jen pomoci, aby měli věci, které potřebují.
Když dorazili, v kuchyni voněly palačinky.
Miluju ten vůně, řekl Damián.
Podívejte, koho jsme přinesli, řekla Dasha.
Damián vstoupil, babička ho objala a rozplakala se. Dědeček vyšel ze svého pokoje, všichni se posadili ke stolu, pila čaj a jedli babiččiny palačinky. Damián se omluvil rodičům za vše.
Společně dlouho debatovali, co dál. Dasha přesvědčila všechny, aby zůstali u ní. Dědeček a babička zůstali u Dashi, Damián přinesl jejich věci a téměř se stal stálým hostem.
Kdysi v této prostorné třípokojové bytě žili jen Dasha a její pes Karel. Teď v bytě žije mnohem víc lidí, voní to po jídle, smíchu a teple. Karel, jako pravý král domu, si vybere, s kým bude spát v noci.
A tak končí tato kapitola dobrota, úsměv a jednoduchý čin mohou změnit celý život.
Přátelé, pokud se vám příběh líbil, podělte se o své pocity v komentářích a dejte like. Vaše podpora nás motivuje psát dál.
