Důchodkyně Jarmila (nebo jak jí všichni říkali, Jaruška) Novotná si těžce povzdychla a s námahou se otočila na druhý bok. Klouby ji bolely, nohy silně otékaly. Už ji unavovala vyšetření po doktorech i věčné léčení.
Žila sama, nikdy se neprovdala, syna porodila dávno z mladé lásky. A tehdy zazvonil zvonek u dveří. Obtížně k nim došla a otevřela.
Na prahu stáli její syn Tomáš s manželkou. Vedle nich čtyřletý vnuk Michálek, v drobných ručkách svíral autíčko. A obrovský pes.
Mami, jsme tu jen na chvíli. Musíme zpátky. Michala a Špeka necháme u tebe. Za pět dní jsme zpět a zase je vyzvedneme! řekl syn Tomáš.
Ale Já jsem nemocná, špatně chodím, já zmohla se jen Jaruška, opírající se o zárubeň.
Jinak to nejde, opravdu. Nešlo tahat dítě a psa osm hodin přes republiku. Maminka Už ji nemám, šeptla snacha Alžběta a rozplakala se.
Vzápětí se rozplakal i vnuk, pes smutně povzdechl. Tehdy Jaruška pochopila: Musí se něco udělat!
Nemoc se připlížila před půlrokem.
Jarušce bylo teprve šedesát. Ale všude kolem samí starší lidé s holí. Zdraví se jednoho dne vypaří.
Věděla také, že tchyně, paní Marie Kalousová, byla vážně nemocná. Otec její snachy už byl dlouho po smrti. A teď i tchyně odešla, ačkoliv byla mladší než ona.
Syn i Alžběta již odjeli. Teď si Jaruška s bolestmi v zádech a nohách hleděla na dva: vnuka a psa.
Dítě objímalo obrovského psa, který jej ochotně olizoval.
Michálku On nekouše? Proč je tak velký? Proč jste si raději nevzali jezevčíka? Vždyť to je za pes? pípla žena.
To je babi, anglický buldok. A je moc hodný. Jmenuje se Špek! Je mazlivý, smál se Michal a hladil psa.
A co On se musí venčit, viď? Jaruška si chytla srdce.
Krom koček, které už dávno nebyly, jiné zvíře nikdy neměla. Se psem žádné zkušenosti.
Srdce jí pukalo pro paní Kalousovou, která odešla příliš brzy.
Zároveň si neuměla představit, jak zvládne s bolavým tělem neposedného kluka a obrovského psa.
Musím! A taky ho krmit. Má rád maso. A kaši. A všechno možné. Pojď ven, babi! Už je čas! povzdechl si rozhodně Michal a šel si obout boty.
Jaruška si nepamatovala, co si vzala na sebe, když šli ven. Dítě jí vrazilo vodítko do ruky a samo ji chytlo za dlaň. A šli.
Ven nevycházela už týden, bylo jí špatně. Ale teď šla. Přes bolest, se slzami v očích. Prosila Boha v duchu o sílu. Nikdo jiný tu nebyl jen ona. Pro vnuka, pro toho psa…
Špek šel klidně. Ani jednou necukl vodítkem, nevšímal si štěkajících ani pobíhajících psů.
Jaruška začínala mít k psovi respekt a s hrdostí narovnala záda, když míjeli sousedky na lavičce, které právě sbíraly nové drby.
To máš návštěvu? Říkala jsi, že stonáš! Jak s dítětem a takovým psem přežiješ? Z toho se snad zblázníš – ještě tě odvezou! Kluk, proč jsi u babičky? Vždyť ona sotva žije! Ještě psa vám tu nechali. Soucitu ani trošku! Vyhodili je na nemocnou, a sami jeli užívat si! halekala ze svého bytu v přízemí drbna Božena.
Jaruška ucítila, jak vnukova ručka ztuhla, dokonce i ten anglický buldok Špek kývl vyčítavě hlavou.
Ticho, sojky! Vám vnuky nevozí, tak závidíte! Sama jsem Michálka pozvala! A vůbec nejsem nemocná. A ten pes je čistokrevný, šampión na výstavách, víte?! A kdo nemá o čem mluvit, ten ať mlčí! Syn s manželkou jeli dát poslední sbohem její mamince, ne si odpočinout když už to potřebujete vědět! vyštěkla Jaruška a rázně vykročila dál, skoro zapomněla na bolest v nohou.
Neposlouchej je, Michale! Babička je vždycky pro tebe! objala vnuka v domovním výtahu.
Babičko Ty neodletíš na nebe jako babička Marie? Maminka s tatínkem mi říkali, že teď tam žije. Jenže Dědeček tam je, teď ona. Nikdo mi nezbyl Ty neodletíš, babi? Neopustíš mě, babičko, prosím, mám tě moc rád! pevně objímal Jarušku kolem nohou a rozplakal se Michal.
Co to povídáš? Vnuku! Nebreč, zlatíčko! Ještě se mě nabažíš! Nikam neletím! Vždy tu pro tebe budu! Povedu tě do školy, i na vysokou! Dočkám se tě i z vojny! Babička tu bude vždycky pro tebe, Michale! tiskla ho k sobě Jaruška.
Přes bolest uvařila večeři, šla nakoupit, jak se dalo. Večer vyvenčila Špeka ten zase šel klidně vedle ní.
Když vnuk se psem usli, šla Jaruška vzít si prášky. Bolelo ji celé tělo, jako by přes noc kopala základy pod domem. Ale dobře věděla: nemůže spoléhat na nikoho jiného. Pořád jí zněla v uších slova Michala. Jeho pláč. Ten strach, že o ni přijde.
Pane Bože, pomoz mi! Ať bolest alespoň poleví. Ne kvůli sobě, kvůli vnukovi šeptala potichu Jaruška.
Druhý den hráli s autíčky a Jaruška si uvědomila, že leze s Michalem po zemi a vaří spolu kaši, což za poslední roky nezažila. Pak společně koupali Špeka, který se rochnil v jarních loužích.
Nečekaně sama pro sebe psa políbila.
A proč já si myslela, že je strašidelný? Je nádherný a chytrý! Zázračný pes! rozplývala se Jaruška, sušící Špeka ručníkem.
Michálku, proč se jmenuje právě takhle? zeptala se vnuka.
Chlapec se rozesmál.
On, babi, má rád špekové knedlíky! Jinak má být Tonda, ale Špek je lepší! smál se Michal.
Dny letěly! Pohádky byly vyprávěné, na tabletu Michal babičce ukázal, jak si pustit večerníčky.
Společně se učili písmenka, šikovný kluk skládal už první slova. Špek rád spal v křesle, loudil zmrzlinu nebo kousíček sýra.
Mami! Jak to zvládáš? Omlouváme se, nešlo jinak! O pár dnů přijedeme později. Nedovedu si představit, jak nemocná zvládáš Michala a psa. Ale co s nimi? ozval se syn ustaraně.
Zvládám to nejlíp! Nemluv hlouposti! Jsem přeci babička! Buďte tam, jak dlouho potřebujete. Podepři Alžbětu nemá teď matku. O mé zdraví si starost nedělej stárneme všichni, ale se vším se dá bojovat! pronesla Jaruška vesele do telefonu.
Když Tomáš s Alžbětou přijížděli k domu, představovali si nepěkné obrazy. Nemocná Jaruška, která pomalu chodí. Michal a pes. Jak spolu vydrželi tolik dní?
Tomáši! Tamhle běží To je tvoje máma? vydechla Alžběta.
No teda! To je naše máma! podivil se Tomáš.
Na dvoře, honící míček, neohrabaně běžela Jaruška. Sama cítila, že neběžela snad sto let! Chodila sotva. Za ní svištěli Michal i Špek.
Když nastal čas loučení, děti se jí nechtěly pustit a Michal se rozbrečel.
Michálku! Babička za tebou přijede za čtrnáct dní! Zajdeme do cukrárny, svezeš se na kolotoči! Počkej na mě! vzala ho Jaruška do náručí, které ještě nedávno nezvládly ani konvici.
Mami! Je už těžkej, neblázni! zhrozil se Tomáš.
Nic to není! Michálku, počkej na babičku! Uvidíš, všechno bude dobré! A ty, Špeku, měj se! Za chvíli zase spolu půjdeme na procházku! smála se Jaruška.
Jsem její sousedka a tuto historii mi vyprávěla. Dřív sotva chodila, byla hodně nemocná. A najednou začala se hýbat. Dodnes tomu na dvoře nikdo nevěří!
Vyléčil mě Michal a Špek. Něco málo bolístek zbylo, ale to nestojí za řeč. Nemá cenu jen ležet jinak člověk nevstane! Nemá se člověk litovat, bude se jen zhoršovat.
Ne vždy nemocnice a pilulky vykouzlí zázraky. Láska to ale dokáže. Řekla jsem si jak tu zůstanou dítě a pes beze mě? Jestli lehnu, kdo se o ně postará? Tak jsem vstala a začala se zase hýbat! Protože mě potřebují!
Mám pro koho žít! Takže i když je vám mizerně a bolavě vstávejte! Jděte! Pro malé ruce svých vnoučat, které vám důvěřivě vkládají do dlaně svou lásku. To je největší štěstí na světě!
Pro děti, pro manžely. Pro svoje psy a kočky, které vás taky potřebují!
Pomodlete se k Bohu, seberte odvahu. Nic není nemožné, když člověk nevzdá boj. V těžkých chvílích se v člověku probudí skryté síly!
Užijte si každý den a radujte se ze života! poradila Jaruška všem.
Pokud vás naše příběhy zajímají, napište komentář a nezapomeňte na srdíčko. To nás motivuje psát dál!
Na závěr platí: Nemoc tělo někdy zlomí, ale láska je ten největší lék. Žijme srdcem, protože pak je pro co bojovat.
