Nejsi nám rodina, řekla svokra a vrátila maso zpět do hrnce.
Stála jsem u sporáku s talířkem v rukou, na kterém ještě zůstalo trošku omáčky z guláše, který právě vařila Jana Novotná. Kousky masa mizely do hrnce jeden po druhém, jako by si je svokra počítala po jedné.
Cože? zeptala se Šárka, když nesnila, co slyší.
A co bys měla pochybovat? odpověděla Jana, otřela si ruce o zástěru a otočila se ke své snachovi.Nechtěli jsme tě do rodiny. Sama se k nám přidala.
V kuchyni zavládl takový ticho, že slyšet, jak na plotně bublá polévka. Šárka položila talíř na stůl, odtáhla si pramen vlasů ze čela a její ruce se třásly.
Jano, nerozumím. řekla Šárka.Jsme s Vítkem pět let manželé! Máme dceru
A co s tím? přerušila svokra.Naše krvíčnážloutek, to je jednou. A ty zůstaneš cizinkou.
Dveře do kuchyně se otevřely a vstoupil Vítka. Vlasy mu byly rozcuchané, košile rozepnutá evidentně právě usínal na pohovce po práci.
Co se tu děje? ptal se, rozhlížejíc se po manželce a matce.Proč křičíte?
Křičíme ne, odpověděla Jana klidně.Jen hovoříme. Vysvětluju tvé ženě, jak se má chovat v našem domě.
Vítka se zamračil a podíval se na Šárku, která stála bledě a svírávala rty.
Mami, co jsi řekla?
Řekla jsem pravdu.Maso není pro všechny.Rodina je velká, ale kousků málo.
Šárka ucítila, jak jí v krku hrozí pocit zadušení. Pět let si myslela, že je součástí rodiny. Pět let snila, že potěší svokru, snášela její výtky a nátlaky a doufala, že se vztahy zlepší.
Vítku, pojedu domů, řekla tiše manželovi.K mamince.
Kamž to domů? rozhořčeně reagovala Jana.Tvůj dům je tady. Myslíš si, že můžeš přijít a odejít, kdykoliv chceš?
Mami, přestaň, zasáhl Vítko a přistoupil k Šárce.Co se stalo?
Šárka mlčela. Jak má vysvětlit muži, že jeho matka jí právě řekla, že tady není? Že i talíř guláše je pro ni příliš?
Nazvu Lýzu, odpověděla místo odpovědi.A pak ji vezmu k mámě na víkend.
K čemu? vyjekla svokra.Babička je poblíž, proč tahat dítě pryč?
Babička říká, že její matka není rodina, zašeptala Šárka.Možná najde i vnoučata lepší místo.
Otočila se a šla k východu. Vítko ji chytil za ruku.
Šárko, počkej! prosil.Vysvětli mi, co se stalo.
Šárka se obrátila. Vítko na ni hleděl překvapeně, zatímco svokra stála u sporáku a předstírala, že míchá polévku.
Zeptej se mámy, řekla Šárka.Řekne ti to líp.
V dětském pokoji si malá Líza hrála s panenkami. Když uviděla maminku, poběhla k ní radostně.
Mami! zvolala.Podívej, krmí mě Katka!
Výborně, miláčku, posadila se Šárka a objala dítě.Chceš jíst?
Chci! odpověděla.Babička řekla, že bude guláš.
Bude, miláčku. řekla Šárka.Jdeme k babičce Aleně.
K tvé mamince? radovala se Líza.Hurá!A táta pojede?
Ne, táta zůstane doma.
Šárka začala balit dětské věci do tašky šaty, punčochy, hračky, všechno na pár dní. Když skládala oblečení, vstoupil Vítko.
Léno, kam máš s tím dítětem? zeptal se.To je přece nesmysl.
Dětská školka? odvětila Šárka a podívala se na něj.Máš mi řekla, že nejsem rodina! Vzala jsi mi jídlo! To je nesmysl?
Co ti matka řekla, to je málo! bránil se Vítko.Víš, že je horká. Zítra to zapomene.
Já nezapomenu, Vítku! ozvala se Šárka.Naštěstí už se to nepřihodilo.
Přestaň! křičela svokra.Matka jenom unavená. V práci má problémy, tak to vybuchlo.
Šárka se zasmála, ale smích byl hořký.
Unavená pět let! řekla.A všechno to hází na mě.
Nevšímej si toho! namítl Vítko.
Nevšímat si, že mě v vlastním domě nazývají cizinkou? zeptala se Šárka.Posloucháš, co říkám, Vítku?
Vítko prošel pokojem a drbal si zadek gesto, které dělal vždy, když nevěděl, co říct.
Šárko, kam jdeš? ptal se.Jsme rodina, máme dítě.
Proto jedu. odpověděla.Nechci, aby Líza slyšela, jak její matku ponižují!
Kdo tě ponižuje? zeptala se Jana.Mám jen názor.
Názor? Šárka přerušila balení a podívala se na něj.Řekla mi, že mi vzala jídlo! Řekla, že jsem cizinka! To je názor?
Možná to řekla ostře, přiznal Vítko.Ale víš, že matka celý život táhla naši rodinu. Otec zemřel brzy, ona nás s bratrem vychovávala. Všechno kontroluje.
A já musím dál snášet ten kontrolní režim? zeptala se.
Vítko usedl na okraj postele a vzal Šárku za ruce.
Nezlobme se. řekl.Promluvím s matkou, vysvětlím.
Co vysvětlíš? zeptala se.Že jsem také člověk?Že mám city?
Ano. odpověděl.Řeknu, aby nebyla hrubá.
Šárka zavrtěla hlavou.
Není to jen o hrubosti. řekla.Tvá matka mě nepřijímá! A ty to víš.
Mám jenom čas namítl Vítko.
Pět let málo? odpověděla.Kolik ještě čekat?
Z kuchyně se ozval hlas Jany:
Vítku!Pojď se najíst!Všechno stihneme!
Vítko vstával.
Jdeme večeřet normálně.Pak si promluvíme.
Ne, díky.Ztratil jsem chuť.
Vítko stojí, pak odchází. Šárka slyší, jak mluví s matkou, ale neslyší slova. Hlas se zvedá a zase tiší.
Vytáhla telefon a zavolala matce.
Mami?Je to já.Můžeme přijít na pár dní?
Samozřejmě, miláčku.Co se stalo?
Řeknu později.Jdeme už.
Dobře.Uvařila jsem svíčkovou, bude stačit na všechny.
Šárka se nechtěně usmála. Mamka vždy říkala: Na všechny bude stačit. Nikdy nepočítala kousky, neřízala porce.
Líza se těšila na návštěvu u jiné babičky. Celý autobus jásal, když vyprávěla o svých panenkách a plánech na zítřek.
Mami, proč táta nepojede s námi? zeptala se, když se blížili k domu.
Táta pracuje, sluníčko.Vrátí se později.
Maminka je přivítala na prahu s širokým úsměvem. Alena Dvořáková byla úplným protikladem Jany jemná, laskavá, vždy ochotná pomoci.
Jak jsem se těšila!Vzala vnoučku do náruče.Moje vnučka, jak jsi vyrostla!
Babi, máš nové pohádky? zeptala se.
Samozřejmě!Po večeři si je přečteme.
U stolu Alena naložila svíčkovou do velkých misek a řekla:
Jezte, jezde, pojďte víc.Olgo, zhubla jsi.Nejsou tě krmit?
Krmit, mami.Jen jsem neměla chuť.
Teď bude.Domov a stěny pomáhají.
Domů. Šárka se rozhlédla útulná kuchyně s květinovými závěsy, starý bufet s porcelánovým servisem, fotky na stěnách. Nikdo jí tu neříkal cizinka.
Po večeři, když Líza usnula, ženy si daly čaj.
Pověz, co se stalo, řekla matka a nalila čaj do hrnků.
Šárka vyprávěla o dnešním roztržce, o mase, o slovech svokry. Alena naslouchala tiše, jen občas přikývla.
A co Vítka řekl? zeptala se.
Řekl, že matka je unavená a že to mám brát jako nic.Odpověděl.
Rozumím,řekla Alena a míchala cukr do čaje.Jak se cítíš?
Jsem unavená, mami.Pět let se snažím, a ona mě nepřijala.Všude hledá něco, na čem se přidržet.
Přidej příklady.Řekla Alena.
Šárka povzdechla.
Nevařím tak, neuklízení není jako ty, s dcerou nepostupuju správně.Když líza včera onemocněla, řekla mi, že jsem špatná matka.
A Vítka?zeptala se.
Mlčí.Nebo říká, že se matka stará o vnučku.
Alena položila hrnek na stůl.
Drahá, jsi šťastná v tomto manželství?Zeptala se náhle.
Šárka se na chvíli zamyslela, hleděla z okna na večerní světla.
Nevím, mami.Kdysi jsem byla.Teď cítím se cizí ve vlastní rodině.
Proč jsi mi to dřív neřekla?ptala se.
Myslela jsem, že to přejde.Že Jana si na mě zváže.
Zřejmě ne.
Seděly tiše a pili čaj, zatímco venku začínal pršet.
Mami, jak jsi byla přijata babičkou Katkou?zeptala se Šárka.
Alena se usmála.
Tvoje babička Katka?Řekla, že mě od první chvíle nazývala dcerou.Teď mám dvě dcery.A já jsem byla milovaná více než její vlastní Zina.
Proč?ptala se Šárka.
Protože viděla, že miluji jejího syna.A když je v rodině láska, místo má pro všechny.
Šárka přemýšlela, jestli ji Vítka opravdu miluje, nebo jen zvyklost.
Telefon zazvonil. Na displeji se objevil Vítkův jméno.
Šárko, kde jsi?Znepokojeně se ozval.
U mámy.Řekla jsem.
Kdy se vrátíte domŠárka pak přikývla, věděla, že čas na rozhodnutí konečně přišel.
