Nedočtená kniha
Tak už jdu, Jano, nevyprovázej mě. Přijdu pozdě! Na zítra připrav košili a modré kalhoty, prosím, nezapomeň! Ještě je potřeba vyzvednout z čistírny! zakřičel z předsíně Viktor, rychle si oblékl plášť, zarazil se a kriticky si prohlédl svůj odraz v zrcadle, popadl klobouk a odešel, zabouchl dveře.
Dveře práskly tak silně, až se zaskvělo okno na pootevřené ventilačce.
Průvan…, pomyslela si Jana, vypnula vodu, utřela si ruce do zástěry a nakoukla z kuchyně. Všechno bylo, jak mělo být sluncem zalitá chodba končící předsíní, fotografie na stěně, tapety v hravých proužcích dvě širší, dvě tenčí, jemně modré; Janin kabátek na věšáku. A…
Jana se zamračila.
Balíček! Manžel zapomněl balíček, a jsou v něm přece šátečky! Sama dneska od kuropění hnětla těsto, pekla, plnila vajíčkem a pažitkou, jak to má Viktor rád. Pekla je speciálně na dnešek, protože Viktor jede na stavbu, tam se pořádně nenají, a domácí vždycky přijde vhod!
Rychle stáhla zástěru a upravila si vlasy, popadla teplý balíček a přitiskla ho k hrudi, jako by chránila dítě, a rozběhla se z bytu, naštěstí nezapomněla vzít klíče, jinak by seděla před zamčenými dveřmi! Váhavě se chytla zábradlí a seběhla schody. Ta hladká, lakovaná madla se vinula dolů jako stuha čtvrté patro, třetí, druhé…
Mohla by, jako mnoho jiných hospodyněk, na manžela raději zavolat oknem, až vyjde z baráku, ale ne, křičet přece není vhodné. Balíček mu donese sama, zároveň se rozloučí, nastaví Viktorovi tvář, ten ji políbí svými suchými rty, kývne, že musí…
Honem, protože už nemá dvacet let, ale devětačtyřicet, a běh už je znát.
Venku na dvoře spěšně hledala očima známou postavu v šedém plášti a světlém klobouku.
Viktor měl rád dlouhé pláště, hlavně nezapnuté, aby s nimi vítr mával, když jde. A klobouk těch měl spoustu, na všechno možné počasí. Jana udržovala všechny jejich pokrývky hlavy v čistotě, jak byla zvyklá, starala se.
Klobouk je stylový! hájil se Viktor, když jejich syn Jirka, pojmenovaný po dědovi, dělal tátovi legraci. Vy, mladí, tomu nerozumíte. Jste z plasťáků a koženky!
Kde je Viktor?
Tam ho vidí, už odchází brankou ze dvora, vnořuje se do sluncem zalité ulice. Jestli se Jana nepopadne, Viktor naskočí do autobusu a už ho nedožene…
Jana se rozběhla přes dvůr, po cestě kývala sousedkám posedávajícím na slunci. Ty, v pletených svetrech, sledovaly Janinu snahu pohledem, jako by jí přály její štěstí.
Cose děje?! zavolala paní Božka na drobná Janina záda.
Oběd! Viktor si ho zapomněl, mám tady šátečky! zavolala Jana přes rameno.
Božka uznale kývla šátečky, to je dobré a láska taky, to přece musí být.
Jana tou dobou doběhla k brance, chtěla zavolat, ale Zarazila se, sklopila ramena, jako by se najednou setmělo a její svět potemněl, až jí z toho přestalo dýchat. Zatočila se jí hlava a opřela se o okap.
Viktor stál už na zastávce, držel pod paží nějakou mladou dvacítku s bujným výstřihem. Ta se smála a pohazovala rameny, a Viktor se smál s ní, hleděl shora dolů. Pak ho odstrčila, podívala se na něj pohrdavě, a on On se sklonil pokorně, chytil ji za ruku, chtěl políbit. Ale ta si ruku vytrhla, možná ho udeřila, Viktor se narovnal, asi se rozzlobil, ale hned na to zas změkl, pohladil ji po zádech, vytáhl bonbon a nabídl jí. Ta paní (Jana ji tak pro sebe nazvala) se smála, otevřela pusu, ať ji obslouží.
Janě se zvedl žaludek. Bože! Vždyť Viktor je vážený pan, dospělý, skoro už starší člověk, a lísá se tady k mladé ženské, úplně bez studu!
Na sobě měla letní šaty, tmavě modré s bílými puntíky, jen až oči přecházely, v barvě šatů spona ve vlasech, všechno úhledně učesané, na nohou sandálky.
Janě těkaly oči po její postavě a nevěděla, co teď s tím balíčkem, s těmi zbytečnými šátečky a nakonec i se svým životem…
K zastávce přijel autobus, lidé naskočili, Viktor podržel slečnu s puntíky a pomohl jí do vozu, dveře se zavřely.
Jak autobus popojel, měla Jana pocit, že se na ni Viktor ještě dívá. A jí bylo najednou trapně za domácí šaty, sešlapané bačkory a ten hloupý balíček s šátečky.
Rázem se otočila, procházela zase dvorem, mezi sousedkami, které sundaly svetry a už se smažily jen v šatech. U záhonu málem vrazila do Božky.
Co balíček, Jani? Nestihlas ho dát? zeptala se Božka a kývla na voňavou taštičku, schválně ji nazvala nádobíčkem, protože Janinu obětavou péči o manžela nikdy tak docela neschvalovala.
Nestihla, pokrčila rameny Jana.
Škoda. Zkazí se to, lámala si hlavu Božka. Pošlu Františka, máš čas?
Jana nesměle zavrtěla hlavou.
Tak dobře. Ať si dá. Má rád šátečky, a já je nepeču, už mám těch těst dost. Počkej chvilku.
Božka najednou zebrala sílu a rozběhla se naproti traktoru, co drncal do dvora.
Okamžitě uhni! Zase mi zašlapeš květiny! Koukej, kde jedeš! Já ti říkám, otoč to, ať nemám po petúniích! handrkovala se s řidičem, ale Jana už neslyšela.
Pomalu se loudala zpátky do domu, ponořila se do chladného ticha, jen její drobné kroky zněly dutě na schodech, smíšené se škubavým vzlykem, než se rozplynuly v bytě.
To je vše. Vše. Konec rodiny, tepla, pohody, bezpečí, konec důvěry a víry v lidi. Tedy, lidi jsou moc obecní, aspoň v muže Manžel to byl přece základ, právě tomu Janu kdysi svěřili, dali ho do její péče. A teď? Co teď?
Jana usedla dosti nemile na stoličku v předsíni, šátečky se vysypaly z taštičky na podlahu. Kocour Micka se přišoural, otíral se jí o nohy, vytrvale mňoukal, prosil něco k jídlu. Ale Jana nevnímala, neviděla ho. V duchu stále stála u okapu a dívala se na šaty s puntíky a jejich nositelku. A na Viktora. Horké ženské slzy jí tekly po tvářích, až jí bylo divně příjemné mohla si konečně posadit záda hrbeně, nemuset nosit úsměv šťastné ženy, ale sedět tu a litovat se, sladce si dopřávat obyčejný ženský smutek…
Neví, jak dlouho tak seděla, když někdo vešel do bytu, Micka prchl, jako by ho honil čert.
Dveře vrzly, ve spáře se objevila hlava strýce Františka, Božčina muže. Masitý nos, tlusté rty, začervenalý krk všechno na něm bylo… až příliš prosté pro dům a vrstvu společnosti, která v něm žila. Ale František byl jeden z nich vzdělanec, jen trochu, jak říkal Viktor, trhlý.
Malířka, Janičko, rozhazoval rukama. A taky ředitel galerie! Tvůrčí lidi jsou trochu blázni. Jinak by neměli talent
Jana utřela slzy, podívala se vzhůru do světlých Františkových očí. Kdyby nebyl malíř, mohl být klidně farářem, napadlo ji.
Františku? Vy? koktala rozpačitě.
Na koho jiného vypadám? divil se dobrosrdečně František, prohlížel si kabát. No jo, Jani, Galka říkala, že ti zbyly nějaké šátečky? Máme doma rozkopanou kuchyň, Galina vyměňuje skříňky Už pár dnů mě nekrmí, nutí mě jíst v restauracích. Už mě to nebaví
Jako by vzlykl, jeho nervózní prstíky podrbaly kudrny, celé široké tělo zabralo místo v plátu slunečního světla.
Počkej, já si sundám boty, zašveholil najednou Franta, začal mluvit až venkovsky, jsou mokré, šlápl jsem do louže, a ponožky taky sundám! kývl na nohy, Jana sklopila oči. Obyčejné nohy, velké ponožky z galanterie, s proužkem na gumičce, docela pěkné. Ale… Ale na palci byla dírka.
Jana automaticky vzala boty a šla je dát na balkon, ani se nad tím nezamyslela.
Nech to tam! Vrať je! rozkřikl se najednou František, Jana zmateně zastavila.
Prosím? Ale musí schnout! Nachladíte se! zašeptala.
Moje tělo, moje věc! Vrať to zpátky! kření se František, mrká očima.
Jana se nedala. Host by přece neměl odcházet s mokrými botami! Boty dala do slunečního světla na balkon a odháněla Micku. Franta mezitím v kuchyni už šustil čajem a štrachal se.
Janičko! Donesl bys mi čaj? Dlouho jsem neměl pořádný tmavý čaj s citrónem! Uvař to, prosím! Už jsem unavený…, vystrčil nohy do dveří, že Jana málem nemohla projít.
Jasně! Hned…, zašeptala a dala vařit vodu. V hlavě ji bolela zima.
Viktore Jak můžeš? Ještě ani nepřešel dvůr a už máš jiné…
Jana se začervenala při té myšlence, jak daleko Viktor s těmi svými výpravami zašel.
Ne, to je jen omyl! Náhodné setkání, bývá to, konejšila se svým klidným mateřským hlasem. Až se vrátí, buď milá, postarej se, pohlaď ho. Na cizí i zapomene!
Franta se najednou zamračil.
Ty chceš zalívat starou vodu? Čerstvý čaj uvař, pro hosta! Tu vylij! popadl konvičku s drobnými šedými kvítky, nakoukl dovnitř, ohrnul nos. Tohle patří do kanálu!
Opravdu? Vždyť je čerstvý! bránila se Jana, ale kývla.
Co by to bylo, uvařit nový čaj… Ale Viktor… Jak s ním bude dál žít?
Čaj konečně zavoněl kuchyní, vytékající proud navodil vůni indického se slonem, lehce trpkou a povzbuzující.
Teď to je ono! Ale přines mi šálek z kobaltového servisu, ten s jemnou zlatou síťkou. Ty jsou nádherné! Nešetři! A šátečky mi vylož na misku. Ne, ne na tuhle, na druhou! A zatímco budu jíst, zašij mi ponožky. Galka nechce, má plno práce se skříňkami, ale mně ten palec vadí, bolí! a už natahoval díravou ponožku směrem k Janě.
Jana, uznávaná učitelka už dávno neučí, opustila i soukromé žáky, aby byla Viktoru oporou, vzdělaná žena, se dívala na ponožky a s odporem je už brala, ani si toho nevšimla.
Franta po chvilce Janina váhání zabouchl pěstí do stolu, narovnal se, ještě se zvětšil, stál tu rozhněvaný jako medvěd.
Copak, Jano?! Nic si nevážíte, necháte se komandovat jako malá holka! Božka měla pravdu! Já vás pamatuju jinou! Vysokou, hrdou, chodila jste dvorem, že i vlaštovky v křoví zíraly! A teď? Teď byste klidně podlahu vytírala!
Rozhazoval rukama, až se třásly kobaltové šálky, čajník cinkl, šátečky sjely z mísy.
Proč jste vlastně přišel? Proč mi to říkáte? Já nechci! Viktor Tam s cizí! Já jsem běžela s šátečkami… Já… Rozplakala se Jana, slzy kanuly na ubrus.
Najednou vše utichlo, i záclona se zastavila, tikot hodin stichl, na chodbě také ticho.
Franta si povzdechl.
No právě proto si tvůj Viktor hledá jiné. Kdyžsi za tebou běhali žáci, chtěli opravit známky neuspěli! Tvářila ses přísně a hrdě, člověk měl co dělat, aby stihl jen pozdravit. A teď? Balíček do zubů a běžíš! Staráš se o něj jako o malého kluka Vítku, šálu! Vítku, oběd! Vítku, já dojdu pro brambory místo tebe napodobil ji Franta.
Jana se naštvala, ale pak se usmála. Hrál to výborně. Přesně tak to říkala.
Jsem kvočna, že? Jsem. Nemusíte odpovídat, přiznala Jana. Ale mně to vyhovuje. Baví mě starat se, usnadnit mu život, pečovat. Přijde mi, že…
Jenže to zničilo všechno mužské v tvém Viktorovi. My chceme dobývat, lovit, nejsme ovce! Vášeň, to chceme, ne pletené ponožky! Není špatné, když jsou, ale nesmí toho být moc! Jirka už od vás odešel, a zbytek péče jsi dala Viktorovi. Mezitím ho zkrotily jiné, živější. S nimi se cítí mladý…
Jana tomu nerozuměla, nechtěla chápat. Jak to? Věnovala rodině celý život, a je to k ničemu? Jen ztratila samu sebe…
Už před deseti lety skončila ve škole, aby mohla sledovat Viktorův program, nebyly dlouhé noci s písemkami, žádné porady, jen klid a čistý byt. Ale ani žáci už k ní nechodili, protože doma uzdravený Viktor nadával na hluk a na bacily. Všechny propustila.
Přestala si zpívat při úklidu, rádio už nezapnula, malování zanechala, protože Viktor nemohl cítit lněný olej. Plátna šla na skříň, štětce do šuplíku, olej vyhodila.
A dál? Stala se z vás paňmáma! řekla Jana svému odrazu v kredenci.
Manikúra? Kdy by na to byl čas, když je potřeba vařit?
Nové šaty? Nač, když nikam nejdou, Viktor je unavený z práce.
Lodičky? Kam bys lezla na podpatky? Žíly ti lezou jak housenky! poškleboval se Viktor. Skončily na skříni.
Kamarádky volaly málokdy, rychle položily. Syn Jirka se stavil jednou do měsíce, najedl se, odpovídal mdle, odešel s jídlem, ani nezavolal.
A to je všechno. Konec…
No nezoufej, Jani! Vzmuž se! Jsi pořád mladá, v plném květu! Vzchop se, jinak pojede Viktor s jinými do autobusu pořád! Franta významně zabouchal do stolu. A šátečky máš opravdu skvělé! Kde jsou moje roky, hned bych tě uháněl, Jani!
A odešel. Jana zůstala…
…Viktor se vrátil domů pozdě, lehce opilý a rozcuchaný. Z něj táhly cizí parfémy a víno.
Konference se protáhla, vrazil hned portfól do rukou Janě, zakroutil záda. Dej mi čaj. A brambory chci, s panákem, trošku ostré. Jano, copak stojíš? Říkám…
Jana si kufřík nevzala, místo toho řekla, ať jí uvolní místo, potřebuje si připravit zavazadlo.
Kam ty se chystáš?! Co se děje? udiveně koukl na Janu, v účesu mušle, s náušnicemi, v slušivých, pískových šatech a sandálech. Viktor zeslábl.
Jedu na služební cestu. Poradíš si tu sám S panákem, nebo bez něj, to už je na tobě, pokrčila Jana rameny.
A brambory? Košili na zítra mi vyžehlíš? zeptal se přísně Viktor.
Jana už chtěla odejít, pootočila se, ale najednou mávla rukou.
Sám. Nebo ať přijde ona. Mně je to jedno, Viktore. Jestli ti s ní je dobře, prosím. Tak sbohem, Viktore. Je čas!
A zmizela z bytu, jen se trošku zamotala na schodech, protože madlo kufru nebylo moc pohodlné. Ale už duněly podpatky po schodech, šaty zablikaly a zaběhly do večerní zahrady, kde už čekalo taxi a všechno utichlo.
Viktor běžel za ní ke schodišti, vyklonil se, chtěl něco zakřičet, ale jen zaskučel, jak mu píchlo v zádech a zatočila se mu hlava.
Jaaanooo…, vydralo se mu ze rtů…
Kde jsi, Jani? Uměla bys pomasírovat, natřít mastí, zabalit do šály, přitulit se, obejmout, pohoupat…
…Pavlíno? To jste vy? zašeptal Viktor do telefonu, bolestivě oddychoval. Jo, to jsem já Jo, vím, že se nemá volat, ale ale bolí mě záda, Pavlíno! Potřeboval bych namazat A taky něco k jídlu Nedojdu si ani pro rohlík, Pavli! Vždyť nejsme cizí! Cože?…
Sluchátko zachrčelo něco o tom, že lékaře volají jinak, a zavěsila. Pavlína nepřijde, nenamaže, nepomůže, nevyžehlí. Je moc hrdá a nezávislá ona není Jana. Je to strašné
Doplazil se do kuchyně, uviděl studené šátečky na míse, zasténal. To není noční můra, to je katastrofa a jen vlastní vinou! Ach!
…Jana se vrátila druhý den odpoledne s lékařem a květinami. Sama si koupila kytici růží a štelovala ji do křišťálové vázy. Voněla parfémem a lehce voněla cigaretami. Ano, Jana někdy kouřila. Když měla starosti.
Počkejte, doktore, ještě nepíchejte! zadržela lékaře Jana.
Manžel sténal, úleva nepřicházela.
Co je? zeptal se doktor.
Chvíli ještě. Viktore, co jsi jí slíbil? Takové se zadarmo nenechají, jsi pro ni starý, naklonila se Jana ke zpocené Viktorově tváři.
Nejsem starý! Jsem v nejlepším věku
Důchod, usmál se za něj doktor. Takže, co jsi jí slíbil? Mluv, nebo odcházím!
Místo a titul. Ale nic nedostane! Nic! Spletl jsem se v ní, Jani, jen ty! Jen tebe chci! koktal Viktor. Odpusť! Odpusť, prosím! Nic nedostane!
Dostane. Jsi chlap, tak dodrž slovo. Bude mít místo i titul, ať se necítí pokořená. Ale ty, Viktore, skončíš v té své firmě. Najdi si jinou. A od příštího týdne nastupuju znovu do práce. Žehlička je na polici, košile ve špíně. Nelíbí? Rozvod. Rozuměl jsi?
Viktor funěl, utíral si čelo, přikyvoval. Záda ho bolela nesnesitelně, Jana se vysmívá, lékař s ní drží, František vykukuje ve dveřích, a za chvíli přijde i Božka! Hanba musí být úplná!
Rozuměl. Všechno jasné. Tak už pichněte! Nebo to nevydržím…, zaštkal.
Jana souhlasně kývla. A lékař mu podal pomoc…
…Pavlína byla štěstím bez sebe. Doktorát napsaný na koleni prošel na jedničku, místo má vyhřáté. A to vše díky hloupému staršímu pánovi, Viktorovi.
Teď si ho nevšímá, neodpovídá na pozdravy. Proč taky? Jeho žena dala jasně najavo, že titul může vzít zpět a vyhodit ji může, kdy bude chtít. Takže si najde jiného.
A Viktor skončil ve firmě. Všichni se divili, proč odchází z tak dobrého místa. Mlčel. Jednou utrousil, že dal slovo. Komu, nepřiznal.
Na rozloučenou sahal po banketu, přivedl si ženu v briliantovém setu, tančil s ní tango a díval se na ni Tak jako na Pavlínu nikdy. Proč? Co v té Janě je tak zvláštního?
Právě všechno. Jana byla ten vzduch, který Viktor celá ta léta dýchal. Když tu byl, neviděl ho. Když zůstal ve vakuu, pochopil, co ztratil. Nejde o záda nebo teplý bok. Jana je pořád ta nedočtená kniha, hluboká, sladká jako červencové jahody na slunku, které kdysi krmil svou mladou ženu na Vltavě. A nikdy ji nedočteš do poslední stránky. Kéž by to tak zůstalo!
A Pavlína? Ta na to nebyla připravená. Nebo ještě nenašla svého čtenáře. Ukáže seVečer, když v bytě padl klid, rozsvítila Jana lampičku v koutě a vytáhla zpod skříně krabici starých štětců a prázdné plátno. Chvíli seděla v tichu, vdechovala pryskyřičný pach barev, a pak vmíchala první tah modré do plochy sněhobílé látky.
Zvenčí zavlály závěsy v otevřeném okně ulice voněla lipovým květem a vzdáleným smíchem sousedek z dvora. Kocour Micka se přitulil k její noze a tiše předl. Jana cítila, jak se s každým tahem štětce probouzí stará radost ta, o které si myslela, že je navždy ztracená mezi šátečky a úklidem.
V koutě tikaly hodiny a podél stěny běželo nové světlo. Bylo teprve brzy po deváté; bylo dost času pro nový začátek. Jana malovala. A v obraze, který vznikal, byly letní modro-bílé šaty a smích dívky na zastávce, únavná láska, ale i hrdost vlastní samoty.
A kdesi v domě, v jiné tmavé místnosti, seděl Viktor sám. Trvalo dlouho, než našel odvahu sáhnout po osamělé misce studených šátečků. Opřel se, pomalu jeden ochutnal a poznal, že touha po teplu domova nikdy nebyla o plášti ani klobouku. Byla v tom, co už dávno neslyšel: v tiché písni, kterou si Jana zpívala při práci.
Na chvíli zavřel oči a věděl, že některé knihy opravdu nelze nikdy dočíst až do poslední stránky.
Venku zachrastily klíče Jirka se smál ve tmě, sám sebou překvapený, že se vrací dřív, než slíbil. Za chvíli už tři generace seděly společně u stolu, Janiny ruce hladily modrý hrnek, oči se smály, ani slovo o zradě jen o malém, nepatrném štěstí, které se rodí s každým novým dnem.
A v srdci domu, mezi vůní barev a trochou slaných šátečků, se všechny nedočtené stránky zase tiše otočily připravené na nový začátek.
