Není štěstí bez boje
Jak ses mohla takhle zamotat, ty hloupá holko? křičela teta Helena. Kdo tě teď bude chtít, když čekáš dítě? Jak ho chceš vůbec uživit? Se mnou už nepočítej. Já jsem tě už vychovala, a teď mám na krku ještě tvé dítě? O takové starosti nestojím. Sbal si věci a vypadni z mého domu!
Já jen stála a mlčela s hlavou sklopenou. Poslední doušek naděje, že by mě teta Helena nechala aspoň chvíli bydlet u ní, než najdu práci, se rozplynul jako pára nad hrncem.
Kdyby tak aspoň žila máma
Tátu jsem nikdy nepoznala. Maminku mi před patnácti lety srazilo na přechodu opilé auto. Skoro mě dali do dětského domova, nebýt vzdálené příbuzné, mamčiny sestřenice. Teta Helena měla práci i vlastní domek na okraji malého městečka poblíž slovenských hranic, a tak mě vzala k sobě bez větších řečí.
Na malém městě se žilo skromně, ale nikdy jsem nehladověla práce byla pořád dost, u domu, na zahradě, u králíků i slepic. Lásky moc ne teta byla spíš přísná nežli láskyplná; ale kdo by se tím už v Čechách trápil?
Učila jsem se dobře, a po maturitě mě přijali na pedagogickou školu v Brně. Studentská léta uběhla jako voda a teď, po státnicích, jsem se vracela Jen návrat byl úplně jiný, než jsem si vysnila.
Když si teta Helena vylila srdce, trochu ztichla: Tohle je konečná. Nechci tě tu. Vypadni.
Teto Heleno, aspoň začala jsem šeptem.
Ne, už jsem řekla! štěkla a odešla.
Nevím, kde jsem našla sílu sbalila jsem kufr a vyšla ven. Zahanbená, odmítnutá a navíc těhotná sice teprve na začátku, ale už se mi to ani nechtělo skrývat.
Musím hledat střechu nad hlavou, říkala jsem si. Šla jsem ulicemi, pohlcená chmurnými myšlenkami, ani jsem nevnímala polední slunce.
Bylo léto. V zahradách dozrávala jablka, hrušky na stromech změnily barvu do zlata, na krajích města se sbíralo švestek a místní odpoledne voněla chlebem, marmeládou a smaženým karbanátkem. Žízeň mě zahnala k plotu jednoho menšího domku na kraji. U venkovní kuchyně stála žena.
Mohla bych poprosit o trochu vody? zeptala jsem se nesměle.
Paní Marie, statná žena kolem padesátky, se otočila. Pojď dál, pokud neseš dobré úmysly, přikývla a podala mi hrnek vody. Posadila jsem se na lavičku a unaveně usrkávala.
Chceš si chvilku odpočinout? Slunce je dneska peklo
Ano, kdyby to šlo, moc ráda Teď jsem skončila školu a chtěla bych být učitelkou. Ale nemám se kde ubytovat. Nevíte o nějakém volném pokoji?
Marie mě chvíli pozorovala byla jsem sice čistá, ale vypadala jsem unaveně a zbytečně staře na své roky.
Víš co, můžeš zkusit bydlet u mě. Budeš vítaná, v baráku aspoň nebude tak pusto. Měsíčně moc si nevezmu, hlavně ať je tu pořádek a klid. Souhlasíš?
Nevěřila jsem štěstí. Pronájem v domě paní Marie znamenal pomoc na dosah ruky. Syn jí žil v Praze, jezdil sem jednou do roka, takže jí společnost i pár korun navíc přišlo vhod.
Hned mi ukázala pokojík malý, ale mile zařízený okýnko do zahrady, stůl, dvě židle, postel a stará skříň. Dohodly jsme se na nájmu a hned druhý den jsem zamířila na městský úřad hledat místo učitelky.
Dny se rozběhly školka, dům, zahrada, a zase školka. Pomáhala jsem co mohla a večer jsme si s Marií sedaly na verandu u čaje, povídaly a dívaly se, jak padá soumrak.
Těhotenství probíhalo dobře, nebylo mi špatně a pleť zůstala čistá, jen bříško se začalo zaokrouhlovat. Paní Marie se časem stala něco jako druhou babičkou a já jí vyprávěla svůj příběh. Není jiný než tolik dalších.
Na druhém ročníku jsem se zamilovala do Lukáše syna fakultního profesora. Rád vtipkoval, chodil za holkama, byl vysoký, šikovný, nadaný. Páral se se mnou možná proto, že jsem byla tichá, citlivá možná mě bral jako opak svých sebevědomých kamarádek. Prožili jsme spolu pár šťastných let, já snila, že jsme spolu navždy.
Až ráno, když jsem dostala první nevolnosti a test ukázal dvě čárky Za týdny se blížily zkoušky a já měla v břiše i v hlavě zmatek. Jak to vezme Lukáš? My přece děti ještě ani neřešili
Ale jakmile jsem cítila život uvnitř, zaplavila mě vlna něžnosti.
Miminko, šeptala jsem, když jsem se dotkla břicha.
Lukáš mě ten večer, kdy se to dozvěděl, vzal rovnou domů k rodičům. Dodnes mě bolí pomyšlení na ten večer. Jeho rodiče mě bez okolků požádali, ať si těhotenství nechám vzít, že s jejich synem si rozhodně život nedovedou představit a Lukáš má mít budoucnost, na kterou jsem prý jen závaží.
Co mu řekli, nikdy přesně nevím druhý den přišel mlčky do mého pokoje, položil na stůl obálku s penězi a zmizel.
O potratu jsem vůbec nechtěla slyšet. To dítě bylo moje, jen moje. Ale peníze jsem vzala věděla jsem, že v Česku přijde každá koruna vhod.
Marie jen kývla: Horší věci jsem viděla. Jsi správná holka, že sis to malé nechala. Třeba je to začátek něčeho nového.
Na myšlenku opustit Lukáše už bych ale nikdy nepřistoupila. Jeho snadná zrada mě bolela. Zbylo mi jen čekat.
Bříško rostlo, nohy mi otékaly, práce jsem zanechala a odpočívala doma. Pořád mě napadalo, co to bude. Na ultrazvuku nic pořádně neviděli hlavně, aby bylo zdravé.
Konec února, v sobotu, přišly kontrakce a Marie mě odvezla do porodnice v Kyjově. Porod byl rychlý narodil se mi krásný chlapeček.
Toníček, šeptala jsem, když jsem mu hladila tvář.
V nemocnici nás bylo na pokoji víc. Jedna paní povídala, že před dvěma dny tu rodila manželka celníka. Nevěstili jí velkou lásku už na sále řekla, že dítě nechce a brzy po porodu jen napsala vzkaz, že není připravena, a odjela.
A to dítě? zeptala jsem se vyplašeně.
Máme pro ni jen umělé mléko. Nejlepší by bylo mateřské, ale každá tu má svoji starost povzdechla si sestra.
Za chvíli přinesli malou holčičku na krmení a sestra poprosila:
Pomohla byste jí někdo? Je slabá, potřebuje ženské mléko
Já to zkusím, zamumlala jsem, položila jsem spícího Tondu do postýlky a opatrně vzala děvčátko do náručí.
Jak je drobounká Sněhurka, tak si ji pojmenuju.
Oproti mému Toníčkovi byla skutečně maličká.
Přiložila jsem ji, ona s chutí začala pít a usnula mi v náručí.
Od té chvíle jsem krmila obě.
Za dva dny do porodnice přišel samotný celník, kapitán Aleš Novotný, a chtěl osobně poděkovat dívce, co krmí jeho dcerku. Tak jsme se poznali.
Další události, které se seběhly, si pak povídali po celém městě.
V den, kdy nás propouštěli, stály před porodnicí sestřičky, lékaři i uklízečky. U schodů stála Škoda Octavia, na které vlály modré i růžové balónky. Kapitán Aleš, v uniformě, mi podal modrý a růžový uzlíček, a společně jsme nastoupili do auta, kde čekala i Marie.
Za hromadného mávání a troubení jsme vyjeli.
A tak to bývá nikdy člověk neví, kam ho cesty dovedou. Seděla jsem v autě, hleděla z okýnka na jarní pole, v náručí Toníčka a Sněhurku, a Marie na mě s úsměvem mrkala. Vůně květů a dětského pudru nás obklopovala. Kapitán Aleš před propuštěním poklekl u mé postele a poprosil mě o ruku. A teď řídil, občas se díval do zpětného zrcátka, kde malá Sněhurka spokojeně držela můj prst.
Doma na nás čekalo nejen teplo, náruč a starý sekretář na hračky ale hlavně život plný nového smyslu, o kterém jsem dřív ani nesnila.
