SNACHA
Dnes jsem prostřela krásně na stůl a na velký talíř položila pečenou kachnu. Vždy, když přicházejí synové se snachami, cítím směs radosti a napětí. Nejmladší, Marek, se nedávno oženil. Svatba byla komorní, žádný obří mejdan, jak bývalo dřív zvykem. Ale mladí to dnes tak mají, jsou střídmější s manželem jsme si to taky jen odbyli na úřadě a prstýnky jsme si pořídili až za rok, dvě tenké zlaté obroučky. Dětem jsem přála větší oslavu, ale nechtěli. Tak jsem to nechala být.
Mladá žena Marka, moje snacha Ludmila, je v podstatě moc milá holka. Působí dobře i na Marka pomohla mu najít skvělou práci, vede ho dál, podporuje. Předtím žil syn jaksi ze zvyku vše připravené, nic neřešil. Už jsem si o něj dělala starosti. Jenže s Ludmilou se to otočilo o sto osmdesát stupňů.
Na Ludmile mi ale stále trochu vadí, jak moc na sebe dbá. Chodí do salonů, nechává si dělat vlasy, nehty, masáže, různé procedury, a peněz za to létá, až se mi z toho tají dech. Vždycky jsem věřila, že vdaná žena by měla myslet především na rodinu. A ne si místo nových bot pro syna jít nechat nalakovat nehty… Já osobně myslím na své potřeby až nakonec, hlavně od chvíle, kdy manžel odešel a oba synové, i když už dávno dospělí, stále potřebovali moji podporu i finanční.
Zamračené úvahy přetrhl zvonek. Mladí přijeli. Ludmila vchází do obýváku jako ze žurnálu vlasy čerstvě foukané, upravené nehty, skoro žádný make-up, a přesto vypadá svěže. Taková dívka by se u nás snad ani nenarodila, napadlo mě.
Ludmilko, ty jsi zase tak krásná! zazní ze mě opravdu upřímně, ale zároveň mi z úst vyleze i nenápadné postrčení. Ten kostýmek je nový?
Ano, koupila jsem si ho včera, usměje se. Dostala jsem v práci pěknou prémii.
Nemůžu si pomoct a hned začnu radit: Tak to byste si měla něco odkládat, všechny prémie, navíc peníze… nikdy nevíte, kdy se budou hodit.
Ludmila mlčí. Vím, že je pracovitá a že mě má ráda, někde hluboko uvnitř si ale myslí své: že šetří jen ti, co pořád čekají na špatné časy. Večer plynul příjemně, i když párkrát jsem si nemohla odpustit drobnou poznámku na téma přílišné utrácení.
Najednou se na mě podívá: A co vy, paní Anno, chodila jste někdy na manikúru? zeptá se, trošku pobaveně.
Trochu zaraženě přiznám: Já vlastně ne. Doma si nehty udržuji, abych je měla čisté. Víc není třeba.
V tu chvíli mi jí bylo líto. Celý život jsem se starala o syny, doma jsem si neuměla dopřát skoro nic, a teď, když mají dobré práce, se stejně stydím utratit korun* pro sebe.
Cestou domů se Ludmila ptá Marka, jestli vůbec někdy viděl, že bych sama sobě něco dopřála. On se jen usměje a s typickým mužským nadhledem říká: Maminka no, vaří, kouká na televizi, chodí na návštěvy k sousedkám… Víc nepotřebuje.
Ale já přemýšlím nad tím, jak by bylo, kdybych si alespoň někdy dovolila víc. Ludmilina maminka si vždy dovolila koupit si hezké šaty, zajít do kadeřnictví, koupit si předplatné do divadla. Já ne.
Po pár dnech mi zvoní telefon Ludmila mě přemlouvá, abych šla s ní do města, na kávu, a pak do salónu. Chce ke kosmetičce, a prý bych mohla na manikúru nebo masáž rukou.
Ale to není potřeba, vždyť já počkám v předsálí nebo venku, snažím se ji přesvědčit.
Bude to jen chvilka, půl hodiny, nebo hodina. Aspoň vyzkoušíte něco nového.
Nechala jsem se ukecat. Ludmila v salonu všechno zařídila. Prosím vás, udělejte pro moji tchyni maximum a jestli se bude ptát, kolik to stojí, řekněte, že jsem už všechno zaplatila, domlouvala předem zaměstnancům.
Byla jsem zpočátku nervózní, ptala jsem se pořád, kolik bude co stát, ale dívky v salonu byly nesmírně milé a všechno měly pod kontrolou. Vyšla jsem po dvou hodinách s pocitem, že jsem jiná žena. Dělali mi manikúru, masáž rukou, a stále mě zvali na kávu nebo bylinkový čaj. Připadala jsem si nepatřičně hýčkaná.
Ale to muselo stát spoustu peněz! zamumlala jsem v šatně.
Dnes máme akci kdo přijde se známou, procedura je zdarma, vklouzla do hovoru recepční.
Po salonu jsme zašly do útulné kavárny, kde jsem si dala poprvé v životě kapučíno. Bylo vynikající. Ludmila mi navrhla, ať spolu vyrážíme častěji na dámské akce, že mají speciální slevy a že to přece není nic špatného.
Líbilo se vám to, viďte? usmívala se.
Báječné. Netušila jsem, že si to můžu dovolit.
Měla jste to aspoň někdy vyzkoušet, ušklíbla se.
Dřív to nešlo, děti byly malé, a Zdeněk, budiž mu země lehká, byl velmi šetrný. Pak mi přišlo zbytečné cokoliv řešit.
Teď, když už nemusím, je tu aspoň důvod dělat radost nejen ostatním, ale taky sobě. Možná jsem mohla začít dřív, ale nikdy není pozdě, že?
A tak jsme začaly chodit spolu na manikúru, občas i do divadla. Ludmila mi dokonce diplomatičtěji osvěžila šatník vždy mi říkala, že oblečení stálo polovinu toho, co opravdu. Přemluvila Marka, abychom šli dohromady do restaurace, a na Silvestra mi věnovali předplatné do činohry v Plzni.
Sousedky mi teď často říkají: Pani Anno, vy jste nějak omládla!
A já se upřímně usmívám: Mladí mě vedou za ruku.
Mám pocit, že teď, v penzi, kdy jsem matkou dvou dospělých synů, konečně začíná moje druhá, radostnější mládí.
