Žádná chata nebude!
Jana sotva strčila klíč do zámku, když ji to trklo – něco nebylo v pořádku. Byt nebyl prázdný. Z kuchyně se ozývaly hlasy – jeden mužský, druhý ženský, starší. Tchyně na návštěvě. Jana se zašklebila. Jejich vztah byl napjatý: zdánlivě zdvořilý, ale plný neustálých výčitek a kázání. Nechtěla ji potkat tváří v tvář. Rozhodla se vyklidit pole a zajít do obchodu – ať si tam posedí a pak zmizí.
Ale v předsíni ztuhla. Rozhovor manžela s matkou ji znepokojil. Naslouchala – a to, co zaslechla, ji připravilo o řeč.
„Nic, brzy se Janka nechá ukecat na tu chatu,“ klidně prohlásil David.
„Hlavně ať je to na tebe,“ dodala tchyně. Jana nevěřícně zvedla obočí. To jako vážně?
„Nevím, jak ji přesvědčit, ale vymyslím to. A kdyby nevyšlo, stejně ji koupíme v manželství, takže se budeme dělit. Její byt při rozvodu jí zůstane – to není fér. Už dva roky bydlíme u mě, já bych taky měl něco dostat,“ pokračoval.
Jana ztuhla. Jaký rozvod?
„Přesně, to si myslím taky. Pak si s Markétkou můžete pořídit něco většího. Jak vám to jde?“
A kdo je sakra Markétka?!
„No, normálně. Samozřejmě chce, abych se co nejdřív rozvedl, ale říkám jí – musíš počkat. Až koupíme chatu, hned podám žádost. Janě říkám, že peníze na mém účtu jsou bezpečnější, tak ji přemluvím, ať tam všechno převede. Je docela důvěřivá.“
Jana se přitiskla ke zdi. V uších jí zvonilo. Před očima jí proběhlo vše – od prvního setkání po nedávnou návštěvu realitky, kde chtěla manželovi udělat „překvapení“ a začít prodávat svůj byt, aby koupili chatu. Dort, který cestou nakoupila, pořád ležel v tašce.
Máma měla pravdu. Neprodávat. Byt je její záchrana.
Jana tiše přešla do ložnice, vytáhla kufr a začala v tichosti balit. O chvíli později se ve dveřích objevil David.
„Jano? Už jsi doma? Co to děláš?“
„Co dělám?“ Její hlas se chvěl. „To jste si už dělili můj byt? Chtěli jste ho na tebe, že? A můžeš si na něj zapomenout! A rekonstrukci jsem platila já – všechny účty mám v mobilu! Všechno, co jsme koupili, půjde na půl. Dáreček skončil.“
Tchyně, uslyševší její tón, rychle zmizela. David začal kroutit, koktat, všechno popírat. Ale bylo pozdě.
A pak si Jana vybavila všechno od začátku.
Když jí bylo dvacet, rodiče jí darovali garsonku. „To je tvá jistota,“ říkala máma. „Nikdy ji neprodávej. Ať máš kam se vrátit.“ Tehdy jí to přišlo přehnané, ale teď… Každé slovo znělo jako proroctví.
S Davidem se seznámila rok po školJana si vzala tašku, zabouchla za sebou dveře a s úsměvem si řekla: “Aspoň teď budu mít chatu klidu.”
