Bydlím sama v pěkném jednopokojovém bytě v centru hlavního města. Můj manžel zemřel před pěti lety a já jsem po tetě zdědila další “dvoupokojový” byt v jiné, méně prestižní čtvrti, ale také s dobrou dispozicí. Pronajímala jsem ho nájemníkům, velmi spořádaným mladým lidem, kteří si jednou za měsíc přišli vybrat peníze za nájem a zkontrolovat stav bytu. Dva roky jsem neměl žádné stížnosti.
Když se můj syn oženil, rozhodli se se svou snachou vybudovat si vlastní rodinný život, byt pronajali a začali šetřit na první splátku hypotéky. Nic jsem proti tomu nenamítala, i když jsem dlouhodobě plánovala, že jim byt od tety vrátím a oni si s ním pak budou dělat, co budou chtít, prodají ho, udělají si vlastní rekonstrukci, vymalují atd.
Rok po svatbě se jim narodil syn a s příchodem vnoučete jsem se ještě víc utvrdila v tom, že je třeba sepsat papíry na syna. Teprve před týdnem jsem změnila názor.
Bylo to po mých šedesátých narozeninách. Rozhodla jsem se je krásně oslavit, především pro sebe, zamluvila jsem si pokoj v restauraci a pozvala spoustu přátel a známých, samozřejmě včetně syna a snachy.
Se snachou komunikujeme bezproblémově, je od přírody dost emotivní, občas má výbuchy ne zrovna pozitivních emocí, vůči mně taky, ale to všechno přičítám mládí a nesbírání kamínků zezadu. Nicméně způsob, jakým mě postavila před všechny shromážděné hosty, můj postoj k ní dramaticky změnil.
Do restaurace přišli můj syn a snacha se svým dítětem. Hlučná atmosféra restaurace není pro dítě dobrá, a tak mě švagrová upozornila, že pravděpodobně za hodinu odejdou, a já to vzala s pochopením.
Jakmile se chystali odejít, snacha nemohla najít svůj telefon, šla jsem za ní a hledala její přístroj a pro usnadnění vytočila její číslo.
Hosté viděli, jak se hádáme, atmosféra se trochu napjala a oni se trochu uklidnili, v tu chvíli se odněkud z parapetu ozvalo zuřivé vrčení, štěkot a vytí psa! Všichni otočili hlavy směrem ke zvuku, moje snacha pokrytá červenými skvrnami přiběhla k oknu, popadla telefon a vypnula hovor.
Známí lidé zírali na ni, pak na mě, pak situaci ovládl můj bratr, začala hrát hudba a on začal na mou počest pronést další přípitek, ale jak se říká, “něco se zaseklo”.
Pak jsem v průběhu večera viděl, jak si hosté mezi sebou šeptají a probírají více než “originální” vyzvánění, které na mém čísle nastavila moje snacha. Druhý den jsem požádala syna o vysvětlení, protože to psí kňučení musel slyšet víckrát, ale syn si myslel, že o nic nejde.
Od té doby jsem s nimi neudržovala kontakt a otázku daru na bydlení jsem odložila na lepší časy v našem vztahu. Ráda bych od snachy a syna slyšela alespoň základní omluvu. Pokud si myslí, že jsem pes, no, je to jejich právo.
