Víla

Víla

A až vyrostu, budu víla!

Nelinko, proč zrovna víla?

Protože chci!

Nelinka sklouzla z matčiných rukou, kde právě přijímala gratulace k pátým narozeninám, a rozprášila nádhernou nadýchanou sukýnku.

Mami, víly jsou přece krásné a chytré! A umí úplně všechno! I já budu umět!

Samozřejmě, zvládneš to! Klára se natáhla po dceři, chtěla ji obejmout, ale Nelinka už se vzdálila o krok dál.

A dort?

Už brzy bude! Běž si zatím hrát s dětmi, zavolám tě, platí?

Platí!

Když Klára pozorovala, jak dceři na ramena poskakují vlnité pramínky vlasů, které ráno složitě natáčela, usmívala se: Tak cílevědomé dítě! A jak je chytrá! Které jiné pětileté dítě tohle umí tak přesně vyjádřit? Všechno dokáže!

Hlavně jí tu víru nezkazit! přikývla Markéta, nejlepší Klářina kamarádka. Někteří rodiče by začali s “musíš stát nohama na zemi” nebo “život je těžký”, místo, aby prostě dítěti věřili. To je nejdůležitější. U naší Karolinky to přece taky fungovalo když přišla poprvé do taneční školy

Jo, Karolinka je opravdu zázrak! Holky, pomůžete mi? Už je načase krájet dort! Klára švihlá podpatky a zamířila do kuchyně.

Velký, světlý dům byl plný dětského smíchu. Barevné konfety a zbytky prasklých balónků pokrývaly podlahu. Kytici tulipánů někdo pohrdavě hodil do rohu Klára se zamračila. Květiny vybrala její maminka Eva, aby popřála vnučce. Dnes už s nimi bydlí, ale kdysi jezdila jen občas, raději měla Nelinku u sebe.

Necítím se zde dobře, Klárko. Bojím se, abych něco nerozbila nebo neponičila. Máte tu až moc načančáno pro mě.

Mami! Žádné předsudky! Klára se rozčilovala. Máme tolik, kolik si dokážeme vydělat. Petr dře ve dne v noci, já také. Tak proč bychom si nedopřáli?

No, doma je mi přece jen klidněji.

Hlavně když je Nela spokojená.

Eva se o vnučku starala od narození.

Nemám čas, mami. Klára si nanášela rychle make-up, než vyběhla do práce. Jestli teď polevím, můžu rovnou zahodit vše, co jsme za posledních pět let vybudovali. Je jiná doba, pořád spěcháme. A to nejsou jen moje peníze, je to i odpovědnost za lidi, co pro mě pracují. Ale nejdůležitější je budoucnost Nelinky.

A není pro ni lepší mít maminku nablízku, když je ještě tak malá?

Mami, nezačínej! Já vím, co dělám! Kdo by se o mé dítě postaral? Kdo jí dá všechno potřebné?

A Petr?

Mami, děláš si legraci? Jasně, že jako táta by měl taky. Ale je to chlap. Dnes je tu, zítra si najde jinou. Co pak?

Odkud se v tobě berou takové myšlenky, Klárko? Eva kroutila hlavou. Má někoho jiného?

Já nevím! Nemám čas se tím zabývat. Možná ano, možná ne. Po těhotenství a porodu jsem úplně vypadla z tempa. Musím to dohnat, mami. Pomůžeš, viď?

No jasně, pomůžu. Eva skláněla se nad postýlkou a prohlížela si vnučku. Tak maličká… Ty jsi byla větší.

No a? Vyroste.

Nelinka byla zpočátku slabá a často nemocná. Rýmy a nachlazení střídaly jedno druhé. Eva už dávno nepanikařila a v klidu volala “své” dětské doktorce. Klára nikdy na podobné věci čas neměla.

Mami, nemá čtyřicet horečku, tak ji ošetři! Mám poradu!

Nelinka objala babičku kolem krku a tiše popotahovala.

No tak, maličká. Udělám ti šípkový čaj, odpočineš si, budeš jako rybička. Chceš pohádku?

O víle?

Třeba i o ní.

Joo!

Krásnou knížku s obrázky přivezl Nelince táta z Londýna.

Petře, ale je v angličtině! Eva listovala pestrými stránkami.

A co, aspoň se zvykne na druhý jazyk. Vždyť jste na univerzitě učila roky! To nezvládnete pohádku?

Zvládnu, ale budu s Nelinkou muset začít s angličtinou dřív, než jsem plánovala.

Čas, co trávila Eva s vnučkou, její radosti i trápení, zaplnil její život a byla za to vděčná. Opravdu měla znovu důvod žít.

Posledních deset let, od chvíle, kdy Klára ukončila vysokou a provdala se, bylo pro Evu jako mlha. S dcerou se vídala málokdy, protože ta měla pořád naspěch. Eva si s nostalgií vzpomínala na doby, kdy Klára přišla ze školy, posadila se do kuchyně na pohovku, nohy pod sebe, popíjela speciálně dělaný čaj s mátou a rozprávěla o tom, jaký měla den. Pro Evu byla Klára středobodem všeho.

Kláru měla v devatenácti. Uspěchaná svatba spolužáka nebyla šťastná. Po roce se rozvedla Klára byla jediné, co jí zbylo z té bouře citů, na kterou už pak v životě nenarazila. Dva roky po narození dcery se Eva začala starat o nemocnou matku a další dvanáct let byl život nekonečným kolotočem. Nemocná maminka, malá dcerka, povinnosti ze všech stran… Na sebe neměla čas ani pomyslet. Ani krásná nikdy nebyla, spíš zajímavá, přísné rysy, ostrý nos, něco, co ji činilo nezapomenutelnou.

To, co u Evy jen naznačovalo půvab, u Kláry se proměnilo v krásu. Eva potichu obdivovala svou dceru a chtěla, aby ta krása nebyla promarněná. Zavedla ji na taneční, na klavír, učila cizí jazyky. Do konce střední mohla bez nadsázky říct, že Kláru vychovala výborně. Jen jedno ji zneklidňovalo Klára uměla být tvrdá, když šlo o její zájmy. Vždy si prosadila své, i kdyby to znamenalo, že rodina musí šetřit.

Mami, potřebuju tyto boty! Nemůžu jít na pohovor v těch starých. Musím vypadat dobře!

Eva našetřené peníze na dovolenou podstrčila dceři. Hlavně, aby Klára měla to, co potřebuje.

Svatba s Petrem byla vrcholem jejích snah. Eva utírala slzy dojetí, když viděla, jak její dcera vede novomanžela na parketu nejdražší brněnské restaurace. Petr ji upřímně nikdy úplně nepřesvědčil, něco ji na něm vždy zneklidňovalo, ale to prostě přišlo s tím, že na lidi z velkého byznysu nebyla zvyklá. Uklidňovalo ji slovo, které jí Klára řekla před svatbou:

Mami, tenhle sňatek není jen o citech. Máme dohodu, to je moderní. Rozumíš? Sňatek z rozumu bývá pevnější než nějaká romantika.

Opravdu si to myslíš?

Ano!

Jaká dohoda?

Jsme si rovní partneři. Od svatby. Jeho majetek před svatbou mě nezajímá. Ode mě se čeká jen jediné.

A co?

Dát mu syna. A pak se podmínky změní v můj prospěch.

To je zvláštní…

Ale správné a aktuální, mami. Doba se mění.

Pro mě hlavní je, že jsi šťastná.

A já budu!

O tom dál nemluvily. Klára se vrhla do podnikání, které pro ni zařídil manžel, a řešila zdravotní komplikace, jež bránily splnit hlavní bod “smlouvy”.

Příchod Nelinky byl překvapením.

Takže tolik vědeckých metod a výsledek? Klára skládala modrou deku, jistá, že čeká chlapce. Třikrát mi řekli, že bude kluk! A? Vidíš ho snad?

Klárko, a není holčička to nejhezčí?

Ale jo, mami. Jen… není to to, na co jsem čekala. Proto jsem podrážděná. A taky… ten čas…

I syn přijde, Klárko. Jen o něco později.

Doufám…

Jenže něco se zadrhlo. Klára zase běhala po doktorech a stejně nikam nepokročila. Změnila několik klinik, a pak už jen pokrčila rameny:

Už nevím, co by…

Zkus se soustředit na dítě, které máš.

Mami!

Co jsem řekla? Nelince je už skoro pět. Je báječná. A kdo říká, že otec musí milovat jen syny? Jsi přece rozumná, změň priority z “dohody”.

Klára se zamyslela. Matčina slova dávala smysl.

Tak tedy, Nelinka bude bydlet doma.

Klárko…

Mami, to neřeš. U tebe je často.

Ale je na mě zvyklá!

To neznamená, že přestane! Klára mávla rukou, prohlížela album s obrázky. Má talent! Je potřeba ji přihlásit do výtvarného kroužku.

Už rok chodí k lektorce… Eva málem plakala.

Mami, tak nedělej drama. Stejně s ní budeš. Žádná chůva není lepší než vlastní babička. Řidič, vše zařídím. Nebo by ses k nám mohla přestěhovat. Dům je velký.

Ne, to ne! Eva odmítla. Ale Nelince chci zůstat stejně nablízku.

A jak to tak bývá, život rozhodl. Nelina první nemoc po rozhodnutí, že bude bydlet doma, přiměla Evu přesunout se do Klářina domu.

Máš tu vše potřebné. Dítě je u tebe, nemusíš mít strach!

Eva se rozhlédla po pokoji, kde už týden bydlela, a smířeně přikývla.

Ano… Nelinka je blízko…

Soustředila se na vnučku a nevšímala si, co se děje mezi Klárou a Petrem. Všimla si ale napětí, ale mlčela tohle je věc dospělých, co máma s tátou řeší. Malá, vždy rozcuchaná holčička lítala po pokojích.

Babi, tady je více místa než u tebe! Nelinka se točila uprostřed obýváku. Můžu mít psa?

Nevím, beruško. To je otázka pro rodiče.

Proč? Nelinka na babičku upřeně hleděla. To není i tvůj dům?

Není, je tvých rodičů. Já mám svůj byt, tam ti mohu něco dovolit. Tady ne.

Ani zakazovat?

Záleží co. Rozlit mléko po stole zakázat můžu. Ale psa povolit nemůžu.

Rozumím!

Nelinka zamyšleně sedla na podlahu. Eva zpozorněla. Přesně ten výraz měla Klára, když si něco umínila.

Promluvím s tátou! rozhodla Nelinka a zvedla se.

A tak ten hovor proběhl ještě ten večer. Vešla do pracovny, nevšímala si tátova překvapení.

Tati, máš mě rád?

Petr byl zaskočen. Malou dceru téměř neznal, vídal ji málokdy.

Jistě, všichni rodiče mají rádi své děti.

Ne všichni. Potřebuju to od tebe.

Chceš novou hračku?

Ne! Nelinka se zamračila. Chci psa!

Plyšového?

Oči dívky se rozšířily.

Ne, živého!

Petr zavřel oči, sundal brýle a promnul kořen nosu.

Velkého?

Nemusí být. Hlavně aby byl hodný.

Vyber si, pak budeš mít.

Klára nebyla nadšená. Hádali se s Petrem v ložnici dlouho, netušíce, že Nelinka poslouchá za dveřmi. Eva se večer necítila dobře, tak Nelinku uložila a šla si lehnout.

To není hračka! Něco jiného je dítěti všechno dát, ale zvíře je odpovědnost.

Máš tu mámu, máš hospodyni. Zaplať jí. O psa se postará. Dítě a pes patří k sobě. Aspoň budou oba zdraví.

A veterinář? Výstavy? Všechno okolo?

V Brně je dost veterinářů. A výstavy neřeš, vezměte voříška a je po problémech. Co ode mne chceš? Dceru skoro nevidím, splním jí aspoň tohle.

Není to maličkost! Je to další touha “chci hned”.

A je to špatně? Pro mé dítě? Když něco chce, proč by nemohla?

Klára mlčela. Nelinka se od dveří potichu odtáhla. Pes bude. Ostatní ji už nezajímalo.

Malého špice přivezli Nelince za pár dní. O dva měsíce později, sotva týden po narozeninách, se s babičkou vrátila do jejího bytu. Klára, zamlklá a unavená, ráno mlčky dopila kávu a zase celý den zmizela.

Babi, co je s mámou?

To ti teď nemohu říct. Později ti to vysvětlí sama. Eva hladila vnučku i pejska.

Proč jsme zase u tebe? Nebo je to jen na chvíli?

Ne, myslím, že tentokrát nadlouho…

Ani Eva sama nic nechápala. Když Klára přišla jednoho dne do pokoje, srdce jí sevřelo.

Balení, mami. Stěhujeme se. Sbal prosím i věci Nelinky. Nemám čas.

Eva malinko protestovala, ale když uviděla dceřiny oči, jen přikývla.

Udělám to, Kláro… dej mi půl hodiny.

Večer přinesla dceři čaj a opatrně se na ni podívala, jak tradičně sedí na gauči, kolena pod sebou.

Neptej se, mami. Rozvádíme se.

Otočila se ke dveřím, ale Nelinka si v pokojíčku pustila pohádku.

Má jinou. A syna…

Klára zabořila tvář do kolen a Eva ji chtěla utěšit, ale když viděla, že se dcera usmívá, zarazila se.

Myslela jsem, že pláčeš…

Kdepak! Tak to prostě je, mami. Nepovedlo se…

Proč Petr vyměnil rodinu za jinou, Eva nikdy nezjistila. Byla ráda, že rozvod proběhl v klidu. Po půl roce si Klára pronajala velký byt v domě vedle. Jejich život šel dál, jen o něco úžeji.

Nelinka rostla, v učení byla výborná, i když tvrdohlavá. Její vůli v rodině málokdo vzdoroval. Klára plnila skoro všechna přání.

Kláro, to není výchova.

Co od mne chceš, mami? Roste chytrá, cílevědomá holka. V dnešní době potřebuješ myslet hlavně na sebe.

Já se bojím o Nelinku.

Já ne. A kdybych nemyslela tehdy na Petra, byla bych s ním dál? Když myslíš na druhé, je to někdy hloupé…

Je hloupé nevidět své dítě! Eva bouřila. Má i potřeby, nejen touhy! Třeba potřebuje mámu!

Má tebe.

Bohudík! A ještě lepší by bylo, kdybys byla i ty.

Proč? Stejně mě neposlouchá.

Poslouchá, protože někdy umím říct “ne”. Ty ne!

Chci, aby věděla, že když něco chce, může to mít. A nechci být tou, kdo vše zakazuje. Spíš kamarádka než Cerberus, ne?

Eva si povzdechla.

A pokud někdy dostat to, co chce, prostě nepůjde?

To se nestane. Ví, co chce. Není hloupá. Vždyť to sama vidíš!

Vidím… ale vím taky, že v životě se ne vše plní. Jsou i jiné faktory…

Děkuji, mami! Klářin hlas byl najednou ostrý, Eva zarazila diskusi. Věděla, že Klára zůstane u svého. Ani pro Nelinku nebyly babiččiny rady zásadní. Šla svou cestou, s matkou za zády.

Klára byla v práci, dceru brala občas na nákup.

Musíš vypadat dobře. Příroda ti moc krásy nedala, tak ať máš aspoň styl. Nauč se to, je to třeba.

Tady Kláru poslouchala měla vkus. Tvář Nelinky moc matčinu nepřipomínala, ale postavu měla stejnou. Tak se často dívala do maminčiny skříně po oblečení.

Tohle, tamto, možná ještě tohle. Ostatní ne to je pro starší. Klára rozdělovala šaty. Všeho s mírou.

Holky ve škole záviděly Nelinčinu kosmetiku.

Péče o pleť je důležitá. Nekaz ji lacinými věcmi. Klára vyházela Nelince z kosmetiky levnou řasenku.

Je to dárek.

Za dárky poděkuj, ale pak je klidně vyhoď. Musíš si vážit sama sebe, Nelinko.

Eva to viděla, ale už se nesnažila do Klářiny výchovy zasahovat.

Po maturitě Nelinka nastoupila na univerzitu, na stejnou fakultu jako matka s babičkou. Žila studentský život, domů chodila málo. Eva zjistila poslední, že se změnilo cosi zásadního.

Ty se vdáváš? Za koho? spadla jí šálek z ruky.

Vladimír Prokop protahovala Nelinka a skočila na pohovku. I když “Prokop”. Prostě Vláďa! Můj Vláďa!

Kdo to je vůbec?

Jen tak. Učí na univerzitě!

On…

Není starý. Je mladý a fešák.

Že je ženatý, Eva zjistila až od Kláry.

Jak můžeš to brát v klidu?

Co mě má trápit? Jeho žena? Jeho dítě? Má trápit Nelinku. Chce toho muže.

Kláro… Kde jsem vás tak zanedbala? Takhle to nejde…

Jak by nešlo?

Přetahovat otce rodině!

Je snad na provázku? To on volí. Mysli na štěstí vnučky!

Ale bude skutečně šťastná? Eva odhodila sklenici o stěnu.

Svatba byla chladná. Prokopovi rodiče nedorazili, Petr poslal jen byt. Klára zařídila vybavení, Nelinku to nezajímalo.

Mami, tohle šaty chci! Přesně jako víla!

Tenhle model se jmenuje “Víla”.

Svatební asistentka vytahovala závoj.

Prostě znamení. Vzpomínáš, chtěla jsi být víla?

Ano! A já budu! Budu mít pohádkový život!

Všechno bude… šeptla Klára a třela špičku závoje v prstech.

Eva se omluvila, že jí není dobře, a odešla dřív. Mrkla se Nelinka s mužem vypouštěli holubici. Náhle jí Nelinka připomněla vyplašeného bílého ptáčka, který se chce vytrhnout z ruky.

Co mohu dělat… Eva vzlykla, ale rychle se vzpamatovala. Musím být silná. Bude to třeba…

Manželství Nelinky se rozpadlo pár měsíců po narození dcery. Nová “vyvolená” Vladimíra byla Nelinčina spolužačka. Když těhotná přišla pro papíry na univerzitu, našla ho s ní v prázdné třídě. Jen zavřela dveře, ale bouchla jimi, až se zachvěla okna.

Co se stalo?

Čas na deratizaci, mávla Nelinka směrem ke třídě. Mají tam švába…

Vzala doklady a zavolala tátovi o pomoc.

Co, utíkáš domů? vyčítala jí Klára. A pořádně to s mužem nevyřešíš?

Proč, mami? Nelinka chladně třídila věci.

Protože by ses měla bránit. Protože je to tvoje právo.

Právo? Co je to právo, mami? Možná by bylo správné, aby dítě mělo tátu, aby byla láska… A přišla jsem já pořádkumilovná víla a rozhodla, že to nepotřebuje. A někdo to udělal zase mně… Tohle je to tvoje “správně”.

To je blbost! Nemůžu věřit, že se v této situaci chováš jako uražené dítě.

Už nejsem dítě, mami. V tom je ten problém. Vyrostla ze mě víla… ale křídla už nedrží. Jsem moc dospělá…

Klára ještě chvíli mluvila, ale Nelinka už neposlouchala. Musela znovu najít, jak žít dál.

Eva balila věci, utírala slzy, starala se o pravnučku.

Neboj, sluníčko! Máš silnou mámu. Zvládneme to…

Klára s nimi nešla. Eva jí nechala klíče od bytu, jen poprosila o zalévání květin, a pak mávla rukou.

To teď není důležité. Hlavně ty se opatruj.

O pár let později prochází starým parkem mladá žena. Malá holčička vždy popoběhne, pak se vrátí, chytí matku za ruku a něco vypráví. Podobají si tolik, že nespleteš je to její dcera.

Podívej, mami, co jsme dneska dělali ve školce! malá Terezka hledá v batůžku, který nese Klára, a vytahuje hůlku s hvězdičkou z pomačkané fólie. Asi se zmačkala…

Co to je, Terko?

Kouzelná hůlka! Jako má víla v pohádce. Jenom… Promáčklá.

No a? Nelinka narovná hvězdičku, mávne hůlkou. Vidíš? Funguje!

A jak víš, že funguje? Terezka vyvalí oči na maminku. Co jsi si přála?

Aby bylo všechno dobré a všichni byli zdraví!

Nefunguje… Terezka svěsí hlavu. Babička je přece v nemocnici.

To není pravda. Už je doma.

Opravdu? Terezka začne poskakovat.

Opravdu. Přijdeme domů a babička tě přivítá.

Dej! Prosím! Teď já! vzala mamince hůlku a zamávala, šeptající něco.

Co sis přála?

Nepovím!

Tak to není fér! Nelinka se rozesmála, uhladila dceři kudrliny.

Tak dobře, jedno ti řeknu, víc ne. Mám jich víc.

Tak povídej.

Abychom byli vždycky spolu… Terezka to zašeptala a Nelinka k ní klekla.

Terko… Myslíš babičku?

Holčička přikývla.

To ti nemůžu slíbit. Nejsem úplně víla. Jen trochu. Ale budeme spolu co nejdéle a budeme se milovat, i když zrovna spolu nebudeme. Když jdeš do školky nebo já do práce, máme se rády i na dálku, ne?

Terezka přikývla a mávla hůlkou.

Tak si to přeju znovu, ano?

Jak chceš!

Přeju si, aby byla babička úplně zdravá a byli jsme dlouho spolu. Můžu, mami?

Nelinka vstala, uhladila sukni a vážně přikývla.

Musíš! To je to nejlepší přání. A teď půjdeme a ukážeme to babičce. I ona si může jedno přát. Ona je přece ta skutečná víla.

Opravdu?

Jistě! Ta nejlepší na světě!