Jmenuji se Alena Nováková a mám čtyřicet devět let. Pracuji jako zdravotní sestra na nočních směnách ve všeobecné nemocnici v Praze. Dělám tu už dvacet let a za tu dobu jsem si prošla snad vším, co si lze ve zdravotnictví představit.
Jsem osm let rozvedená. Mám syna Jakuba, právě mu bylo šestnáct, žije se mnou. Je to hodný kluk, zodpovědný a pilný student. Nikdy jsem s ním neměla větší problémy.
No, abych byla upřímná, úplně pravda to není. Jeden problém mi dal. Největší v mém životě. Ale za to nemůže on.
Před půl rokem si Kuba začal stěžovat na bolesti hlavy. Myslela jsem, že mu neslouží oči, že bude potřebovat brýle. Vzala jsem ho na oční. Zrak měl naprosto v pořádku.
Bolesti ale pokračovaly. Pak se začal ráno budit s pocitem na zvracení. Myslela jsem, že něco špatného jí ve škole. Začala jsem mu připravovat domácí svačiny. Problémy ale neustoupily.
Jedno ráno jsem ho našla zvracet v koupelně. Vypadal bledý jako stěna a říkal, že se mu motá hlava. Že všechno kolem něj se točí.
Okamžitě jsem ho odvezla na pohotovost. Udělali mu krevní testy, výsledky byly v normě. Doktor mi tvrdil, že to bude nejspíš nervové, že puberťáci takto někdy reagují na školní tlak.
Jenže já jsem zdravotní sestra. Dvacet let sleduju pacienty a mé noční směny by ledasco potvrdily. Intuice mi říkala, že tohle není jen stres.
Trvala jsem na podrobnějších vyšetřeních. Doktor na mě hleděl s jistou shovívavostí, ale nakonec na moji žádost objednal Kubovi CT.
Ten den mám v paměti pořád. Bylo úterý, zrovna jsem byla v práci, když mi volali z nemocnice, kde Kuba absolvoval vyšetření. Řekli mi, že mě potřebují neprodleně vidět. Odjela jsem v polovině směny a do nemocnice jsem jela jako blázen.
Provedli mě do ordinace, kde seděl cizí neurolog, zhruba padesátník s vážným obličejem.
Paní Nováková, objevili jsme něco v hlavě vašeho syna na tomografu, oznámil mi. Je to nádor v mozku. Musíme udělat další testy, zjistit přesný typ a pokročilost.
Měla jsem pocit, že se mi svět zhroutil. Viděla jsem umírat desítky lidí, předávala stovkám rodin špatné zprávy. Myslela jsem si, že jsem na všechno připravená. Ale na tuhle zprávu o svém dítěti nebylo možné se připravit.
Další dny byly čisté peklo magnetické rezonance, biopsie, schůzky s onkology. Všechna ta odborná slova, která jsem znala nazpaměť, mi najednou zněla jako rozsudek smrti.
Glioblastom multiformní. Čtvrtý stupeň, agresivní, kvůli umístění neoperovatelný. Léčba možná chemoterapie a ozařování na zmenšení nádoru, ale výhled špatný.
Když nám onkolog vše vysvětloval, seděl Kuba těsně u mě. Můj kluk. Mé dítě. Poslouchal, že má v mozku smrtelnou rakovinu.
Umřu, mami? zeptal se s klidem, který mi rval srdce.
Lékař ho pohladil pohledem, který jsem sama často nasadila profesionální soucit. Uděláme všechno proto, abys tady mohl být s maminkou co nejdéle, řekl.
Co nejdéle. Ne uzdravíš se. Ne bude ti brzy lépe. Jen víc času.
Tu noc mě Kuba objal a řekl: Nebreč, mami. Budeme za to bojovat.
A tak jsme bojovali. Chemoterapie každé dva týdny. Kuba přišel o vlasy, zhubl, pořád zvracel. Nikdy si ale nestěžoval, nikdy neřekl proč zrovna já. Nepřestal se usmívat.
Kamarádi ze školy ho navštěvovali. První týdny chodili často, pak méně. Šestnáctiletý kluk a jeho nemoc je něco, s čím se vrstevníci těžko vyrovnávají.
Ale byl jeden kamarád, který nevynechal jediný den. Jmenuje se David. S Kubou jsou kamarádi už od první třídy. Každý den po škole dorazil, vyprávěl mu nové zážitky, nosil mu úkoly, hráli spolu PlayStation, i když Kuba občas neudržel ovladač.
Jednou odpoledne jsem vařila večeři a zaslechla jsem je z jeho pokoje, dveře byly pootevřené.
Bojíš se? ptal se David.
Pořád, odpověděl Kuba. Ale mámě to neříkám, ta toho má už tak dost.
Čeho se bojíš nejvíc?
Že tady zůstane sama. Že bude trpět. Že se nestihnu rozloučit. Že si bude myslet, že za něco může.
Musela jsem odejít do ložnice, aby mě neslyšeli.
Léčba nezabírá. Nádor se nezmenšuje, spíš roste. Lékaři už se mnou probrali paliativní péči. Soustředit se na kvalitu života v čase, který nám zbyl.
Kolik času? Nikdo neví přesně. Možná tři měsíce. Možná půl roku. Možná méně.
Dnes ráno mě Kuba požádal, abych ho vzala do školy. Už týdny nebyl, moc se unavuje, ale chtěl ještě jednou vidět spolužáky, chtěl být chvíli normální.
Vezla jsem ho, opatrně mu pomohla vystoupit. Teď je hubený, křehký, až z toho bolí srdce. Kamarádi ho vítali objetím, i jeho oblíbená učitelka přišla pozdravit. Viděla jsem, jak se zase na chvíli smál, zase byl prostě jen naším Kubou.
Za tři hodiny jsem ho vyzvedávala byl vyčerpaný, ale šťastný.
Děkuju, mami, řekl v autě. Děkuju, že jsi mě tam vzala. Děkuju, že jsi tu pro mě. Děkuju, že jsi nejlepší máma na světě.
A ty jsi nejlepší syn na světě, odpověděla jsem.
Po chvíli ticha povídá: Mami, až tu nebudu, chci, abys byla šťastná. Abys žila dál. Aby ses netrápila celý život kvůli mně.
Kubo, prosím, o tom teď nemluv
Musíme, mami. Oba víme, jak to dopadne. Potřebuju, abys mi slíbil, že budeš v pořádku. Že půjdeš dál. Že si na mě budeš vzpomínat s úsměvem, nejen se smutkem.
Přislíbil jsem mu to. I když nevím, jestli to vůbec dovedu splnit.
Teď spí ve svém pokoji. Byla jsem se na něj před chvílí podívat. Ve spánku vypadá tak klidně, pořád je to můj malý kluk.
Zítra ráno přijde sestřička z paliativního týmu na kontrolu. Pozítří máme zase onkologa, bude se probírat poslední nález, i když všichni víme, co tam bude stát.
Sedím v obýváku s kávou, která mi už dávno vystydla. Dívám se na fotky na stěně. Kuba jako miminko, Kuba v první školce, Kuba na desátých narozeninách, Kuba ještě před půl rokem, zdravý, šťastný, netušící, co nás čeká.
Nevím, jak se dá něco takového přežít. Jak přežít pohřeb vlastního dítěte, v šestnácti letech, s životem, který ho měl teprve čekat.
Ale kvůli němu musím být silný. Budu se smát, když se na mě podívá, a budu se snažit, aby prožil ty zbývající dny co nejsmysluplněji.
Až tady nebude co bude dál, to teď řešit nemůžu. Teď záleží jen na tom být tu pro něj.
Jak svému dítěti říct, že ho milujete, když víte, jak málo času zbývá? Jak ve zbytku dnů vměstnat lásku na celý život?
