Sklenice mléka
Někdy není těžko jen lidem, kteří přišli o všechno, ale i těm, kdo jim zůstali nablízku. Své o tom dobře vím už osm let pracuji u sociální služby v Brně. Za tu dobu jsem se naběhala, zhublá jsem, stala jsem se prudkou a naučila se ironii, zvlášť když si někdo dovolil vyjadřovat se nehezky o mé práci. A kdo jste, že máte potřebu řešit mé záležitosti? ptávala jsem se zvědavců a pohledem spod zrzavé ofiny a zelených očí je spálila natolik, že okamžitě ztratili chuť vtíravě pokračovat. Nebo se naopak rozběhli neznámo kam jak splašený pes. I proto mi začali říkat Věra Moravská Chřipka.
Za všemi těmi roky jsem nakupovala potraviny potřebným, pomáhala jim s úklidem a se všemi jsem našla společnou řeč. Konflikt vznikl jen jednou když mi osamělý dědeček věnoval čokoládu. Dary jsou zakázané, nikdy jsem od nikoho nic nebrala, ale tenkrát jsem polevila, vždyť jak odmítnout pro Krista Pána? Čokoládu jsem přinesla domů, ale rozlousknout ji na kousky jsem nemohla zůstala by trčet v krku. Dala jsem ji raději klukovi od sousedů a příště už žádné dárky nepřijala. Děda si však postěžoval na úřad: Dnešní pečovatelky nemají dost čokolád, chtějí obálku s penězi Chtěli mě vyhodit, nijak jsem se nebránila: Tak mě vyhoďte, nebudu se trápit. Jsem taky člověk, ne ošoupaná hadra, aby si do mě každý mohl otírat podrážky! Ale nevyhodili mě zastali se mě ostatní klienti. Mezi nimi byla Anna Bartošová. Už dříve mi byla sympatická, ale od té doby jsme si byly jako sestry ty, které jsme ani jedna neměly.
I v osudech jsme si byly podobné obě jsme si prošly smutkem po ztrátě rodičů v dětství. Zatímco Anna zůstala od mala invalidní, navenek jsem byla zdravá, ale na dno mé duše raději nahlížet ne. Plná šrámů, plachá a věčně uplakaná to Anna nikdy nepochopí. Spojuje nás ale trn bolesti: žádná z nás nemá děti. Já už přijala svůj úděl, ale Anna stále bojuje, a dokáže mě pokárat, když to už vzdávám já. Po návštěvách několika zkoušek ve studiu rehabilitačního centra, kde nacvičovala taneční vystoupení, v ní narostla kuráž. Zpočátku do ničeho nechtěla, a dokonce ji svatý farář Lukáš odrazoval často ji navštěvoval s modlitbou a dárkem a vyšíváním byl nadšen, přišlo mu to to nejlepší. Anna vyšívala dřív jen ubrousky, ale pak ozdobila lněné šaty harmonickou hrou barev, červené ornamenty, ptáky v barvě smaragdu. Uznali ji na krajské výstavě lidové tvorby, kde její šaty získaly první místo a nakonec je i prodali s jejím souhlasem, samozřejmě. Když jí přivezli tu sumičku, Anna mi volala s pláčem byl to její první vydělaný peníz a nevěděla, co si s ním počít.
Nebuď nešťastná peníze využijeme! smála jsem se a hned zvážněla. Koupíme další látky, máš práci na rok! Lepší než přemýšlet pořád o věcech, které nás ničí.
Na tu poslední poznámku Anna nereagovala, ale zabolelo ji to. Jak by ne, když už delší dobu snila o manželství. A co by ne, vždyť být vdanou, to je nádhera. Z filmů by mohla vyprávět, co se mezi zamilovanými děje, o čem mluví jen ona může v jejich situaci tiše závidět.
Po výstavě už brzy volali z centra, aby v tanečním studiu zkusila nacvičit duet.
Je to reálné? Nepochopitelné! zlomeně zvedla oči ke stropu a zavěsila. Byla si jistá, že si někdo střílí.
Znovu zavolali, přesvědčili ji, že to alespoň může vyzkoušet.
Možná přijde štěstí! Jste laureátka rozšiřte si obzory! Zařídili jsme domluvu s pečovatelskou službou, pracovnice vás doprovodí.
S kým budu nacvičovat?
Také vozíčkář, párů máme víc! U nás v republice nejsou lidé ponecháni bez pomoci, každý podle schopností najde zájem! naléhala paní.
Dobře, můžeme zkusit povzdychla Anna.
Skvěle! Jmenuju se Margarita Josefovna, vedu studio. Po obědě přijede speciální autobus. Připravte se!
A druhý den přijel zachmuřený řidič s bílým knírem, ostříhaný natěsno. Anna odjela bez čepice, šetřila si účes, právě rozmotaný přede mnou z natáček. V autobuse už seděl mladý muž na vozíku její taneční partner, jak se ukázalo. Seznamovali je, jmenoval se Aleš. Když mu Anna plachým dotykem podávala ruku, překvapilo ji, jak muž může mít tak pevný stisk.
V budově centra jsme pomohly Anně z vozu, zvládly s ní rampu i cestu do sálu. Aleš si svou polohu zvládal sám.
Zpočátku jim to moc nešlo. Potily se, červenaly, kroky nešikovné, obdivovaly flexibilní choreografku, odvážnou jako vážka, i důslednou Margaritu Josefovnu. Ale brzy taneční zkoušky vtáhly Annu natolik, že na výšivku téměř zapomněla staly se její radostí.
Dnes se opět chystám, čekám, až přijde Věra dnes výjimečně mlčenlivá, těžká nějaká. Ani já to nevydržím a okřiknu ji.
Proč dnes děláš obličeje?
Nedělám! zamumlá, a já raději stočím řeč.
No vidíš! Pořád je nám jen čtyřicet. Klidně můžeme mít rodinu!
Pořád to samé Byla jsem vdaná sedm let, pak mě manžel opustil. Dobře udělal. Rodiče se vnoučat nikdy nedočkali.
To je minulost. Já bych byla vdaná klidně desetkrát!
Zase ty výčitky?
Pokud nemůžeš mít manžela, dnes už lze mít dítě jinak.
Potřebuješ hodně peněz! Myslíš, že vydělávám balík?
Ale slyšela jsem v televizi, že takové zákroky dávají už zadarmo.
No nic, jindy V čem pojedeš?
Ani nedopovíš do konce Obléknu si růžový svetr a šedou sukni!
Aspoň jednou si vezmi koncertní šaty, kvůli tomu ti je šili! Potřebuješ si na ně zvyknout
Zvyknu, až na generálce, v autobusu si je snad umažu.
Na generálce zkoušeli déle než jindy. Doma jsem jí pomohla vysvléct, posadila na stoličku do koupelny a omývala ji unavenou, ale neusměrněnou v hovoru; kdyby to někdo viděl, nepochopil by, čemu se tak směje.
Pak jsem ji zamotala do županu, převedla do kuchyně a k čaji přistrčila misku se sladkostmi. Ale Anna se náhle zeptala:
Jaké to bylo poprvé?
Co poprvé?
No, s mužem a zrudla.
Nepamatuju si
Nelži. Byla jsi dlouho vdaná a teď kolem tebe kroužil ještě Milan.
Kroužil! Dva měsíce po rozvodu otravoval, pak našel mladší. Nemáš co závidět! odsekla jsem.
Ale myslím, že se Alešovi líbím podotkla nečekaně Anna. Dívá se na mě!
Bruneti mají rádi blondýny Zbytečně si s tím hraješ. Sama si tím jen rozjitříš duši.
Ale stejně, jaké to tedy je?
Nechci o tom mluvit. Vypij čaj a přesuň se na postel odpočiň si, zbledla jsi.
Anna mlčela, a já pochopila, že jí průběh posledních dní leží v hlavě. Rychle jsem tedy potom co umyla hrníčky, připravila k odchodu a od dveří ještě houkla:
Zamknu, zítra v poledne přijdu. Přinést něco k jídlu?
Víš co kup, dobře víš, otráveně odpověděla, oči zavřené.
Hlavně se dobře vyspi, čeká tě generálka!
Ani neodpověděla. Pak jsem si posteskla: To ty tance s ní dělají! Za chvíli z toho člověk zblbne! ale raději už nic neříkám.
Na ulici mi to však celé došlo jinak: že bych jí měla někoho najít, nějakou spřízněnou duši. Vždyť nejsou tak bezmocní, jak se může jevit. Jak závistivě mě přitom včera napadla kvůli Milanovi! Neměla jsem nic vyprávět!
Po mém odchodu bylo mi líto, že jsem na Annu byla přísná. I ona mě mohla vyslechnout, vždyť jí by to nic nestálo. Komu teď říct, co jí svírá duši? Škoda, že neumím psát básně, napsala bych aspoň nějaké srdceryvné přemítala Anna, když jí slzy málem dusily. Snažila se Aleše nevzpomínat, ale jeho obraz nechtěně vyplouval: tmavé vlasy, hluboké, medové oči, pevné dlaně… Ze začátku se z tance bála, v rytmu valčíku, ale s Alešem se ničeho nebála. A toho si cenila, slyšela často pochvalu od choreografky Šikovná! jako malá ve škole.
Sama cítila, že jí to jde. Krok za krokem, pohyby automatické, s Alešem i s mou přítomností v sále, i se směšným elektrikářem v oranžové montérce za kulisami.
Před generálkou propadala obavám: podaří se? Ale větší strach měla z toho, co bude dál. Uvidí se ještě s Alešem jako normální lidé? Pozve ho někdy na návštěvu, aby sousedé věděli, že má muže? Nebo je vrcholem štěstí jen tančení na trénincích? Musela se snažit, aby nezklamala pohánělo ji to.
Ráno vybrala koncertní šaty tmavě fialové, zdobené lesklými kamínky. Představila si sebe na pódiu Ale na to, co bude pak, neměla odvahu myslet. Hlavně nezapomenout na hudbu a pohyby Aleše, aby nikdo nemohl říct co se divíte
Z rozjímání ji vytrhl klíč v zámku.
Tak co, hvězdo, připravená na generálku? procedila Věra.
Asi ano Ale mám hrozný strach!
To je dobře. Aspoň víš, že nemáš srdce z kamene. Tak pojď, musíme vyrážet.
Chystaly jsme se dlouho, řidiče jsem poprosila, zda by nezajel ještě dřív, protože Anna chtěla přeoblečení nacvičit první, aby se zbavila ostychu. A ten stud přišel znovu už v šatně v kulturním domě. Měla pocit, že všichni se dívají jen na ni a Aleše, v černém s motýlkem, a navíc s nějakou paní.
V zákulisí Aleš přijel k Anně, políbil ji na tvář a řekl:
Neboj se, všechno zvládneme.
Automaticky přikývla a až když odešel, stydlivě si na líčko položila dlaň. V tu chvíli se jí dotkla nějaká žena opírající se o hůlku.
Nebojte, dopadne to dobře, tiše pronesla.
A kdo jste? vydechla Anna v obavě, že návštěva nebude náhodná.
Aleš se krátce připojil:
Anno, seznamte se moje manželka, Světlana!
Anna uctivě kývla a zahlédla Alešův snubní prstýnek dříve ho nenosil! Slova, prstýnek všechno jí v jediném okamžiku zničilo sny, jako by v životě nikdy nebyly. Jako by se všechno dělo jiné Anně. Sotva popadala dech.
Na pokyn Margarity Josefovny ji přivedli k sobě, ale pořád neodpovídala. Povzneseně mlčela cestou domů a teprve u domu se zmohla:
Kde je Aleš?
Zůstal na zkoušce. Bude vystupovat se svou starou sestavou. Ty jsi zeslábla, panenka v krajkách. Hlavně nebreč, to je nakonec lepší! Jak říkal Lukáš!
A Anna se na mě urazila.
Doma ji řidič uložil i se šaty do postele.
Tak, konec cestám?! poprvé za celou dobu se usmál.
Jasně, jste volný, běžte! odbyla jsem ho a šla k Anně.
Tak teď mi už řekneš, co se stalo? podívala jsem se jí do očí.
Anna dlouho dýchala, pak najednou zašeptala:
Aleš je ženatý
Málem jsem se rozesmála, myslela jsem si, že stalo se něco vážného. Ale tohle!
Ty jsi si dělala plány, já to věděla
Vypadni, nestarej se! Už sem nechoď! pištěla Anna, Ty jsi zlá Moravská Chřipko!
Kdyby to řekla zlostně, brala bych ji vážněji. Ale znala jsem ji nemohla jsem se zlobit, ale stejně to zamrzelo. Dlouhá léta jsem ji dobře poznala a cítila její slova, která mohla ranit. Nikdo nikdy nebude s Annou tak jako já. Ostatní pečovatelky přinesou nákup, uklidí a zmizí. Já u ní trávila i víkendy, když hráli pěkný film. Někdy jsem u ní i přespala. A teď jsem zlá a hlavně Chřipka!
Děkuju, paní Anno, ironicky jsem pokývla.
Přesto jsem odcházela na vratkých nohách. Zítra požádám o jinou péči, nebo rovnou půjdu do školky, už mě stejně lanaří Po škole jsem u dětí pracovala, a nikdo mi neříkal Chřipko!
Doma jsem chtěla vařit, ale zmohla jsem se na čaj a sušenku. Co naplat, generálka nás vyčerpala obě. Povalila mě ospalost, a jak jsem se oddávala snu, znovu mi Anniny urážky vrtaly hlavou. Ať si žije sama dva dny! Hned uvidí, že to není sranda. Zvykla si, že se svět točí kolem ní
Usnula jsem, ale probudil mě telefon. Volal otec Lukáš. Skoro mě polekal, už byla tma.
Věro, hned jeďte k Aničce, musíte ji odvést do špitálu
Jako by mi srdce vynechalo. Zapomněla jsem zamknout její byt něco se jistě stalo. Oblékla jsem se za minutu a na ulici skoro narazila na sanitku to snad nevezou ji?! U domu byla policejní auta, kněz a několik sousedek.
Co s Annou? ptala jsem se Lukáše.
Asi otrava Volala, že je jí hrozně, ať přijedu, nic víc. Už ležela na zemi bez vědomí a pilulky u ní Volal jsem hned policii a záchranku.
Přišel policista:
Jste kdo blízký?
Pečovatelka Tedy sociální pracovnice. Co se jí stalo?!
Patrně se chtěla zabít!
Jaké potíže, vždyť žije jako anděl!
Někdo musel. Vyšetřování ukáže Máte klíče od bytu?
Mám.
Tak pojďte. Musíme vše vypnout a zamknout. A musíte na výslech.
Co bych vysvětlovala? Ještě před hodinou bylo vše v pořádku.
Asi nebylo. Porovnáme vaši výpověď s tou její, pokud přežije
Byla jsem s nimi v bytě, policista chtěl i odpojení ledničky.
To se zkazí jídlo! divila jsem se.
Dejte na balkon.
Když jsem vynášela jídlo, našla jsem mobil.
Mohu jí ho dovézt?
Vše zůstane tady!
Udělala jsem vše podle instrukcí a jela na policejní stanici. Po přečtení mého výslechu se strážník usmál:
Že by to byla nešťastná láska?
Z čeho jiného, panenko Marii!
Nechte to plavat a jeďte domů.
Místo domů jsem jela taxíkem do nemocnice. Na příjmu v nemocnici jsem se ptala:
Přijali jste Annu Bartošovou?
S otravou? Je na JIP, teď jí dělají výplach. Už je při vědomí.
Díkybohu! Můžu za ní?
Kdepak, možná za tři dny, když ji pustí z izolace. Jinak karanténa řádí chřipka. Jste od ní rodina?
Přítelkyně
To je dobře. Mysleli jsme, že nikoho nemá.
Mohu jí donést vozík?
To bychom my neměli dost vozíků? Zavolejte, když ji budou propouštět.
Šla jsem domů klidnější ale doma mi bylo zima, prázdno, zvláštně ticho. Ani kamarádku jsem nezavolala. Celý večer jsem civěla na telefon. Nakonec jsem usnula. Ráno jsem v práci prosila, ať Annu nedají jiné pečovatelce.
Je pořád tvou klientkou, neboj, uklidnila mě vedoucí.
Další dny jsem do nemocnice volala, odpovědi byly krátké. Po čtyřech dnech mi volala cizí ženská.
Jste Věra Moravská?
Ano.
Zdejší sestra u Anny Bartošové. Prosila vás, abyste přišla pod okno. Leží ve druhém patře, třetí okno zleva hlavním vchodem. Bude čekat v jednu.
Děkuji. Můžu něco přinést?
Je karanténa, vůbec nic. Ani květiny, i když bylo MDŽ.
Vůbec nic?
Vů-bec!
Po obědě jsem byla v nemocnici, čekala pod dobrým oknem, čas se vlek. Nakonec Anna vykoukla, bledá, ale v očích svítily radostné jiskříky. Chtěla mi cosi říct, ale přes dvě skla neprosadí žádné slovo. Po chvíli zvedla papír. PROMIŇ stálo tam tlustě. Zamávala jsem, zamračila se, že opravdu není za co, přesto mě zaplavila radost, že Anna oblevila a už se nezlobí. Dobře že tak! Jak začala kroutit, že je čas loučit, podala jsem také ruku, aby zavolala, a už spokojená jsem šla po ulici.
S lehkostí a vděkem jsem si uvědomila, jak mě slunce hladí přes tvář, jak fasády, náměstí i park za rohem zalévá zlatá záře od katedrály. Přišlo jaro a to nejhorší zůstalo v šedé zimě. To mě dojalo až k slzám, znovu jsem vzpomněla na Annu a v hlavě mi utkvělo: Ty jsi, Aničko, stejně pěkná koza ale pravá kámoška!Po týdnu už Anně dovolili opustit nemocnici. I když ji domů ještě vezl sanitář, hned ve dveřích jsem ji v objetí přivítala já. Byla lehčí, bledší, ale v očích už jí zářila ta její obvyklá zvědavost, smíšená se vzdorem proti všem a všemu, co život přinese.
Neodpustíš mi, viď? špitla, když jsme v kuchyni seděly nad hrnkem mléka. Toho obyčejného, jaké jsme si kdysi slibovaly pít při úspěchu i při nezdarech, kdykoli bude zapotřebí dodat sílu.
Co bych neodpustila? zamručela jsem, ale hlas se mi zadrhnul. Vždyť nejsme andělé. Ani jedna.
Chvíli bylo ticho, jen lžička v hrnku zněla jako malý zvon. Venku odkapával sníh ze střech, na parapetu sedl kos a ozýval se, jako kdyby s námi chtěl sdílet naše radostné, smutné i nadějné chvilky.
Víš, na oddělení jsem pochopila, řekla Anna tiše, že žádné šaty, peníze, ani tanec nenahradí něco obyčejného. Ani Aleš ne. Možná mi tolik chyběla sklenice obyčejného mléka a tvoje ruka.
Podala jsem jí ji přes stůl. Pevně se chytila a dlouho mlčela, ale bylo v tom tichu víc síly než v tisíci slovech.
Slunce se naklonilo, políbilo Annu po čele a ona se slabě usmála.
Tak pojď, řekla jsem, ukážu ti nový recept na tvarohové knedlíky! Ať víš, že na světě je pořád spousta dobrého, co jsme ještě neochutnaly.
Zasmála se. Jen pokud mi slíbíš, že už nikdy nebudeš Moravská Chřipka!
A já? Já přísahala, že budu. Ale jen trochu. Protože někdo musí být v tom našem světě ostrý vítr, který rozfouká mraky aby na sklenici mléka padalo právě tolik světla, kolik je potřeba žít dál.
Venku kvetly sněženky a já věděla, že cokoliv přijde, už zase přichází jaro.
