Vašík

Vašík

Lucko, zbláznila ses? Paní správcová tě utrhne, až to zjistí!

Markétko, kam jsem ho měla dát? Vyhodit? Vždyť je to živý tvor, je mi ho líto!

On možná přežije, ale já už o tobě začínám pochybovat, když ho tu necháš.

Markétko, no tak! To přece není žádný tygr, jen kotě. Aspoň chvíli ho nechme, ano?

Co mě přemlouváš? zasmála se Markéta a pohladila rozježenou hlavičku nečekaného nájemníka To bych ti měla spíš poděkovat. Myslíš, že mi není líto? Kde jsi toho chudinu našla? Podívej, jak je vyzáblý! Bůhví, jestli není nemocný, skoro ani držet hlavu neumí. Zatracený poklad!

Jak jsem šla dneska po noční přes park, ležel tam na cestičce. Jako by vylezl z křoví, nebo ho tam někdo přímo vysadil. Celého ho zasypal sníh, nikdy bych ho v té tmě nenašla, kdyby nebyl tak rezavý. Byl úplně studený. Myslela jsem, že je už po něm. Pak jsem ale ucítila, že dýchá. Popadla jsem ho a běžela až do kolejí. Lucie se zachichotala, když lila mléko do smaltovaného hrnku. Paní správcová na mě koukala tak, že jí málem spadla čelist.

Tak to tedy očekávej inspekci. Jéje, Lucko, ta si tě podá. Vzpomínáš, jak loni vyhodila Gábinu, když sem potají přitáhla kočku? Vždyť v kolejích přece nesmíš mít zvířata!

Ale Markétko, ty mě nechceš prozradit, že ne? Lucie se ustaraně zastavila ve dveřích. Kdyby přišla beze mě schovej ho. Jen mu ohřeju mlíko a hned jsem zpátky.

Ale jdi už! Markéta popadla ze stolu šálu i s kotětem a vyhodila pletení z košíku. Nic jsem neviděla, nic nevím, nic neřeknu! zazpívala a spiklenecky mrkla na Lucku. Běž! Neboj se.

Lucie odešla a Markéta koukla do košíku, zakroutila hlavou:

Tak to jsem se teda dočkala Rezavé málem štěstí… Dýchej, chudáčku! Lucie je hodná holka, kdyby se ti něco stalo, byla by z toho hotová. To já tady nepotřebuji.

Kotě dýchalo sotva znatelně, leželo se zavřenýma očima a Markétina slova nebrala na vědomí.

Pokoj se halil do večerních stínů a Markétě se vůbec nechtělo rozsvěcet. To bylo to nejhezčí celý večer před sebou. Ne jako když dělá druhou: domů přijde a rovnou spát. Takhle si může číst, probrat se s Luckou, zjistit, jak se jí vede s Michalem. Markéta si povzdychla. Ta má štěstí! Má kluka, ten ji dokonce požádal o ruku! A ona? Sama. Kdo by o ni stál, takovou urostlou ženskou? Lucka, ta je drobná jako panenka, copánek až k pasu, oči jako studánky. Kráska. A ona? Babča jí říkávala obr, když viděla, jak snadno srovná své tři uličníky-brášky. Ti už dávno vyrostli. Ten nejstarší se dokonce nedávno oženil, dobrá holka, Markéta jela teď na svatbu domů do vesnice. Ale ona, Markéta, pořád sama. Nikdo v dohledu. Snad je to dobře, možná by měla babču poslechnout a vrátit se domů? Jenže co tam? Kluci ve vsi skoro nejsou a práce už vůbec ne, jen farma. A nač ta léta učení? Tady si jí ve fabrikě váží. Když chtěla na dovolenou, dostala poukaz. Markéta potřásla hlavou. Tak co, vdávat se! Všechno má svůj čas. Určitě ještě někoho potká!

Lucie se přiřítila do pokoje, hledala pipetku, aby nakrmila kotě. Z talířku nepil, jen se marně snažil jazýčkem, neměl sílu. Když Lucie skoro se slzami v očích krmila drobka po kapkách, Markéta odložila knihu a vzala oranžový uzlíček:

Dej to sem.

Nabrala do pipetky mléko, sevřela jemně kotěti čelist a napůl přikázala, napůl poprosila:

No tak, pojď! Lucka tě sem vláčela, tak tu neumírej hlady!

Kotě se dávilo, kuckalo, ale začalo pít.

Kotě pojmenovaly Vašík. Paní správcová o něm téměř rok neměla ani tušení, až jednoho dne zahlédla, jak rezavá střela vyskočila otevřenou ventilací v přízemí ven.

Co to má být?!

Její výkřik probral koleje ze spánku.

Jé, paní správcová, však jste ani netušila, že tu máme kočku! Je to pašák! Lape myši!

Jaké myši? Tady žádné nejsou, máme vzorné koleje!

To jo! Markéta se založenýma rukama shovívavě pozorovala správcovou a podrážkou přistrčila k sobě tulícího se Vašíka. Myši tu máme vzorné, kulaťoučké, vykrmené! Vašík je každé ráno klade hezky vedle mé postele. Ukážu vám je. Ať se chlubíme všichni. Můžeme pozvat pana ředitele. Ať se taky kochá.

Markéto! To jsi mě fakt pobavila! paní správcová ztišila hlas a zamračila se na Lucii Tys ho přitáhla? A když se vdáš, co s ním? Vezmeš si ho?

Nevím Lucie pochovala kocoura. Má mě rád, ale Markétu nějak obdivuje víc. Bude se mu stýskat…

Ale prosím tě! paní správcová se zasmála a máchla rukou Jako bys mluvila o chlapovi. No jo, kde je miska, tam je doma.

To si nemyslete. Zkouším všechno možné, ale vždycky se tulí k Markétě. Lucie předala kocoura sousedce a poplácala správcovou po zádech. Tak můžeme ho nechat?

Ty jedna liško! správcová se usmála a pohrozila prstem. Aby bylo jasno nesmí být slyšet ani vidět! Jinak nás odsud oba vyrazí. Spravedlivě.

Svatbu Lucii oslavili, jak se patří, a Markéta zůstala sama s Vašíkem. Dny líně ubíhaly, smutněji. Správcová nepospíchala přidělovat k Markétě spolubydlící. Staré koleje dožívaly, dívky snily, že v novém domově bude líp. Stavba chvíli běžela, chvíli stála, ale pomalu pokračovala. O víkendech chodila Markéta s ostatními pomáhat, bloudila prázdnými chodbami a představovala si budoucnost. Jednou potkala svou jak si tehdy myslela osudovou chvíli.

Aleš byl také přespolní. Poslední z rodiny, zůstal se starými rodiči, dokud o oba nepřišel. Pak se přestěhoval do města, ač tu nic neměl. Děvčat kolem plno, ale Aleš hledal ženu hlavně s věnem, aspoň nějakým bytem, trochu opory. Markéta nesplňovala jeho kritéria. Ale když ji poprvé uviděl, vysokou a hrdou, jak kolem něho prošla, nedokázal odolat.

Jeho dvoření Markétu napřed rozveselovalo.

Ježíši! Co bych s ním asi tak dělala? Hlavu mu budu hladit jak děcku, je o hlavu menší! smála se Lucka, když ji navštívila.

Markéto, přestaň. Nezáleží na výšce, ale na povaze.

Nevím… vážněla Markéta.

Dívala se, jak Lucka s obtížemi vstává, hladí Vašíka na Markétčině posteli, objímá svoje rostoucí bříško.

Bolí?

Ale kdeže. Je to divné, jako bych stála na nádraží a čekala na vlak, kterým pojedu někam, kde už bude dobře. Ať už jede, ať už jsme tam… vzala si od Markéty sklenici medu, políbila ji a zamávala kocourovi Pa, Vašíku! Dávej na Markétu pozor!

Ať už Lucka s bříškem nebo Markétino věčné osamění, brzy začal být Aleš stálým hostem. Vašík ho nesnášel, hned na něj syčel, nahrbil hřbet a uháněl na parapet, odkud ho mohl sledovat s planoucíma očima. Markéta ho pak vyhodila ven, věděla, že se stejně v noci vrátí, ale k mazlení se nepřiblíží, ani žrát nebude. Nechápala, co se s ním děje.

Že by žárlil? pokrčila rameny, když se na to Věra, správcová, ptala.

Možná. Nebo něco cítí. Dej si pozor s tím svým Alešem. Co když tě opustí, co pak?

Ale ne… On by to neudělal. Věřím mu.

Věra jen mávla rukou a málem už tu věc nekomentovala dál.

Vašík i správcová měli pravdu.

Na ranní nevolnost Markéta nejprve nedbala. Možná bylo to kyselé mléko nebo zkažené houby od švagrové. Po týdnu nic nepřecházelo, stále byla unavená a hladová. Potkala Lucii s kočárkem a vylila jí srdce až v tu chvíli obrázek do sebe zapadl.

Markéto! Jak se ti to povedlo? Už jsi mu to řekla?

Markéta stála jak zkoprnělá, myšlenky jí zvonily v hlavě jak skleničky a kdesi vzdáleně slyšela hlas správcové:

No, děvče… Dávej si pozor.

Ten tichý hlas ji skoro rozplakal, ale rychle potřásla hlavou, odmítla Lucčinu výslechovou palbu a spěchala domů říct Alešovi pravdu. Svobodný život skončil, nastal čas myslet na budoucnost.

Ale myslet na ni musela nakonec sama.

Promiň, Markéto, to nezvládnu. Kde mám jistotu, že je moje? Odcházím. Aleš utřel ze svého kalhotového lemu rozzuřeného Vašíka, který po něm vystartoval, a kopl ho. Zmiz!

Vašík se ještě dokázal všemi silami zachytit, muž zařval bolestí a Markéta se navzdory situaci pousmála:

Nech ho, Vašíku! Ještě bys se nakazil, taková špína nám doma netřeba. Ať si jde.

Seděla pak dlouho sama, upřená na zavřené dveře, zatímco Vašík jí kroužil kolem nohou a pak vyskočil do klína, kde obvykle nemohl být, a dlouze přadl, dokud ho Markéta neodstrčila.

Už stačilo smutku. Chci čaj. Horký.

Synka zapsala Markéta na své jméno. Odmítavě pohlédla na úřednici při zápisu do rodného listu:

Otec žádný není. Je tu jen matka. Stačí?

Lucie připravila celé výbavičku a správcová obstarala dobrou kočár a párkrát šla i za ředitelem fabriky, ať vyměří Markétě lepší pokoj. Stavba stála, tak jen bezmocně pokrčil rameny:

Kéž by to šlo, Markéto. Snad brzy. Teď ještě vydržte.

V pokoji byla zima, ať Markéta těsnění zalepovala jak chtěla. Proto nechávala Vašíka u syna. Ihned si toho křičícího uzlíčku podmanil, lehl si k němu a malý okamžitě zmlkl, cítíc jeho teplo. Markéta se při pohledu na jejich podivné přátelství smála a občas dala Vašíkovi něco na zub, když zbylo. Peníze došly rychle, nebýt pomoci bratrů, vše by vzdala. Aleš zmizel, Markéta ani nestála o vidění. Nebudou od něj stejně žádné peníze, ani útěchu. Vyškrtla ho ze života, v paměti nechala jen to nejlepší synka.

Rodina přijela hned, jak jí pustili z porodnice.

Takový roztomilý cvalík, po tobě, Markéto!

Cítila, že se jí chce brečet dojetím, což se jí nikdy nestalo. Nikdo jí nic nevyčítal, spíš ji v kuchyni tiše podpořila žena nejstaršího bratra:

Pro nikoho lepší rozhodnutí. Nebudeš sama, člověk se časem najde. A když ne my tě podržíme, neboj. Společně kluka vychováme.

Rodina svůj slib plnila. Každých čtrnáct dní někdo přijel, přivezl dárky. Markéta rozbalovala košíky a utírala si slzy. Člověk potřebuje málo vědět, že není sám, že ho někdo má rád, pomůže, a když bude nejhůř, vezme za svého i jeho dítě.

Jesle pro Vašíka totiž pro Vašíkova chráněnce, malého Ondru byly skutečná zkouška. Často stonal a Markéta lítala mezi prací a domovem. Kdyby nebylo správcové a Lucky, asi by to vzdala a utekla zpět na vesnici. Ale bydlet pod střechou u bráchy a jeho ženy? Raději ještě vydrží. Chtěla je nechat v klidu.

Když sedávala vedle nemocného Ondry v postýlce, napadlo ji, že ne na každého čeká opravdový, spolehlivý člověk. Teď už přesně věděla, co potřebuje. Sladké řeči Aleše neměly žádnou cenu. Potřebovala někoho, kdo se na nic neptá, udělá jí čaj, vyžene spát a řekne:

Jdi si lehnout, s klukem zůstanu já.

A pak je o víkendu vezme do zoo a koupí Ondrovi balónek. Pochválí její bramboračku, zatluče poličku, co už čtvrt roku překáží opřená v koutě. Někoho, kdo tu prostě bude. Vždycky.

A to bylo pro Markétu rodina.

Sen chodil Markétě jako nečekaný host. Hlavu si položila na stůl vedle Ondrovy postele a spala, shrbená, ruce kolem sebe.

Jedna z takových nocí převrátila celý její život a jako by konečně roztřídila chaos příběhu na tečky a čárky.

Ondra byl už třetí den nemocný. Horečka neustupovala a Markéta se téměř hroutila. Dětská lékařka z vedlejšího vchodu přicházela denně bez vyzvání, prohlédla dítě a zavrtěla hlavou:

Nedá se dělat. Všechno děláte správně. Počkáme, je silný, zvládne to.

Markéta se synka nepouštěla z ruky. Voněl jí v náručí, chvíli spal, pak křičel bolestí z ucha. Správcová večer přinesla kastrol s čerstvým vývarem, pohladila dítě po čele a políbila.

Má horké tělo!

Nepadá mu horečka, ať dělám co dělám.

Možná je to dobře? Znamená to, že ještě bojuje. Tak říká doktor.

Já vím. Ale je mi ho líto. Nemůžu se dívat, jak trpí…

Přestane! Ale sama sebe nenič, buď mu k užitku. Najíst a spát. Ráno bývá moudřejší večera.

Markéta kývla a začala chystat obklad. Vašík ležel u synka v postýlce, máchal ocasem, chytal ho Ondra ručičkami, až se nakonec unavil a usnul. Markéta už ne žehlila, jen ho políbila na tvář a nechala spát.

Když pak ohmatala kastrol na stole, vzala ho a odešla do kuchyně, zpátky slyšela tříštění a pláč. Vběhla do pokoje, otevřela dveře a zůstala stát s úlekem. Pak popadla stoličku a běžela na pomoc kocourovi.

Obří krysa se rvala s Vašíkem do posledních sil, roubíkala vzduch. Vašík už měl rozdrásané ucho, bok rozkousaný, ale nevzdal to. Když Markéta zvedla stoličku, Vašík skočil a zakousl se krysě do krku. Držel tak pevně, že Markéta měla co dělat, aby ho odtrhla.

Vašíku, už dost, hotovo, jsi hrdina!

Kotík tiše zanaříkal, pustil kořist a vrávoral k dětské postýlce, odkud se ozýval Ondrův pláč. Markéta vytáhla syna z postýlky, kde ležela další krysa, menší, ale i tak obrovská. Vzala Ondru do náruče, otevřela dveře a zakřičela:

Pomoc!

O hodinu později už byla s Ondrou, zabaleným v kabátu, u správcové. Ta jí dala klíče od svého bytu a slíbila, že na Vašíka dá pozor.

Strašné. Krysy, teď, po takovém deratizování! zlobila se správcová, byť s chápaním, že se starým barákem nic nenadělá.

Uklidila pokoj, odnesla Vašíka do své vrátnice a ošetřovala mu rány.

Ty jsi, Vašíku, hrdina! Ne nadarmo tě tu mám. Takových je málo.

Vašík dýchal ztěžka, ani se nesnažil olizovat, žrát odmítal. Správcová si dělala starosti.

Ráno, když se vystřídala na vrátnici, přijela k Markétě domů:

Kocourovi je zle.

Pohlídáte Ondru? Markéta pobíhala, sbírala věci. Kam teď s ním? Co máme za zvěrolékaře?

Je tam jedna klinika, blok od kolejí. Zeptej se tam. Běž!

A Markéta běžela téměř v letu. Vašík ležel u její postele, natažené packy, sotva dýchal.

Vašíku, vydrž, už jsme tu, hned to bude!

Doběhla na kliniku a odstrčila slečnu v bílém plášti:

Hned doktora! Nejlepšího! Teď!

Slečna otevřela ústa, ale pohled na Markétu ji přesvědčil, aby jen ukázala na lavici podél stěny:

Počkejte.

Markéta třímala Vašíka, počítala každý jeho nádech, už chtěla běžet hledat lékaře, když se otevřely dveře a dovnitř vkročil zavalitý muž se širokým úsměvem.

Tak copak to tu máme? zabasoval.

Markéta podala kocoura:

Tady…

To ho takhle zřídil? v mžiku vzal kotě do rukou, obracel ho, prohlížel.

Krysy.

Nevypadá na tuláka. Je to fešák.

Je můj.

Jak se dostal ke krysám? Pouštíte ho ven?

Ne, byl v pokoji.

Tohle svět neviděl…

Jak dlouho mě ještě budete vyslýchat? Jemu je zle! Pomozte mu! napůl řvala, napůl vzlykala, zatímco jí Vašík skomíral v dlaních On mi zachránil syna, dělejte něco!

Křičet nemusíte. Jsem Martin. Jak vy?

Markéta.

Výborně. Známý už jsme. Nemám rád křik. Klid, uděláme všechno.

Lékař zavrtěl hlavou a vlídně se usmál:

Pomůžeme vašemu hrdinovi. Nebojte.

O pár let později bude velký rezavý kocour tiše procházet dětským pokojem, obejde postýlky, skočí k Ondrovi, pak si lehne k malé Alence, co ji Markéta drží v náručí u spícího Martina. Dívka ve spánku zaboří prsty do jeho husté srsti, Vašík přede a zpívá kočičí ukolébavku, zatímco Markéta přitáhne přikrývku synovi, narovná ponožku dceři a stulí se manželovi u ramene.

To je nanynka, vidíš, Martine?

Lepší už být nemůže. Martin podrbe kocoura za uchem, kdysi sešitou ranou. Je k nezaplacení.

On je zlatíčko. Vidíš, jak září?

Vašík šťouchne nosem do Markétiny dlaně, natáhne se vedle Alenky, obejme ji packou. Markéta zhasne lampičku a odejde tiše s manželem. Jejich děti se nikdy nebály tmy, vždycky přece měli Vašíka. A s ním nebylo čeho se bát.