— Bude se dnes jíst? – Josef vchází do kuchyně a padá na židli u stolu. Nohy nepříjemně škrábou po podlaze. Marie mlčí, Jitka v pokoji napjatě poslouchá.
— S kým mluvím? Podívej se na mě! – křikne otec a praští pěstí do stolu.
Jitka ví, že se matka otočila, z očí jí kape strach.
— Na co koukáš? Dej žrát! Chlap přišel z práce. Znám vás, ženské, jenom byste klábosily a vrtěly ocasem, – zamumlá tišeji.
Matka zarachotí nádobím, chvatně sundá talíř ze sušáku nad dřezem.
— Zase těstoviny? Už mě nebaví, – zavrčí Josef. Jitka se schoulí v pokoji, čeká, že uslyší zvuk rozbitého talíře. Ne, tentokrát se nic nestalo… Chvíli z kuchyně není slyšet ani hlásku. Jitka vyjde ze svého pokoje a nakoukne do kuchyně. Josef sedí zády k ní. Marie na ni mávne rukou, prý zmiz. Jitka okamžitě zmizí ze dveří, jako by tam nebyla. Zamkne se v pokoji a zaboří nos do učebnice, ale po každé větě se zastaví a naslouchá. Je klid. Dnes se otec chová docela pokojně. Pak slyší, jak jde kolem jejích dveří do ložnice, něco si mumlá pod vousy, a tam utichne.
Slyší to skoro každý den. Podle zvuků pozná, co se v kuchyni děje. Josef nikde nemá stálou práci. Vydrží jen krátce kvůli flámům, živí se příležitostnými pracemi. Když není Marie doma, Jitka se snaží s ním v bytě nezůstávat, jde ke kamarádkám po škole nebo sedí na schodech a čeká na matku.
— Ahoj. Co sedíš na schodech? Zapomněla klíče? – Tomáš se zastaví před Jitkou. Bydlí v pátém patře.
— Něco takového, – odsekne. Stydí se, že ji tu zahlédl.
Tomáš projde, stoupne o dva schody výš a zastaví se.
— Zkřehneš, na betonu se nesmí sedět. Pojď ke mně.
Jitka neodpoví.
— Pojď, – řekne přísně Tomáš, a ona poslechne. Je starší, ona je zvyklá poslouchat starší.
Tomáš otevře dveře svého bytu a pustí Jitku napřed.
— Mami, jsem doma. A ne sám! – zavolá a zabouchne vchodové dveře.
— A s kým? – do chodby vyjde Božena, Tomášova matka.
— Dobrý den, – tiše pozdraví Jitka.
— Dobrý den. Jitko, že?
— Představ si, jdu po schodech a ona sedí na stupni, – svléká se a hlásí Tomáš.
— Zapomněla klíče? – zeptá se Božena. – Svlékněte se a umyjte si ruce, já zatím ohřeju oběd.
Jitka projde do pokoje a rozhlédne se. Byt je stejný jako jejich, ale útulnější a hezčí. Oběd chutná výborně, přestože jedí obyčejnou kuřecí polévku a těstoviny s párkem.
— Děkuji, moc chutnalo, – poděkuje.
— Příště neseď na schodech, rovnou přijď k nám, – řekne Božena. – Platí?
Jitka kývne.
— Díky, mami. Půjdeme ke mně. Pojď, – Tomáš vstane a rukou naznačí Jitce. Zvedne oči k Boženě. Ta souhlasně přikývne.
Když vstoupí do Tomášova pokoje, Jitka se podiví, že je uklizeno, věci nejsou rozházené, čisto, na zdi plakáty známých kapel, barevných motorů.
— Máš rád závody? – zeptá se.
— Moc ne, jen hezké plakáty.
— Já nemám počítač. Teda mám, ale monitor táta rozbil. Není peněz na nový.
— Já mám tablet, chceš půjčit? – hned nabídne Tomáš.
— Ne, táta by ho uviděl a prodal.
— Tak přijď ke mně a dělej, co potřebuješ.
— Už víš, kam půjdeš po škole? – Jitka si sáhne na model letadla. – Sám jsi udělal?
— Jasně. Chci na polytechniku.
— Budeš pilot?
— Ne, konstruovat letadla, – shovívavě se usměje Tomáš.
Líbí se všem jejím spolužačkám. Fešák. Zítra ve škole holkám řekne, že byla u Tomáše doma, budou závidět.
Čas u povídání utekl jako voda. Jitka se podívá na hodinky a vyskočí.
— Už musím, máma už je asi doma.
Odcházet se jí hrozně nechce, ale nechce ani zneužívat pohostinnost. Tomáš ji vyjde doprovodit do chodby.
— Přijď, neseď na schodech, – řekne na rozloučenou.
Jitka vstoupí do svého bytu a uvidí na věšáku maminčin kabát. Z kuchyně slyšet cinkání nádobí – Marie vaří večeři.
— Kde jsi tak pozdě? – vykoukne z kuchyně.
— Byla jsem v pátém patře, v patnáctém bytě.
— Neběhej po bytech. Co si o nás lidi pomyslí? Budeš večeřet?
— Ne, teta Božena mě nakrmila. Půjdu dělat úkoly. Je doma? – Neslyšíš? Chrápe jako lokomotiva. Kde jen vzal peníze? Zase se ožral, – povzdechne matka.
Od té doby Jitka často chodí k Tomášovi. Když ho potká o přestávce, kývne a začervená se. On pozdraví a projde dál.
Někdy Jitka Tomáše doma nezastihne, večer chodí do sportovního klubu. Tehdy jí teta Božena vypráví o synovi, o manželovi, který před lety zemřel.
Zima přejde v jaro, přijde léto. Jitka už k Tomášovi nechodí, tráví čas s kamarádkami nebo sedí na lavičce před domem.
— Proč nechodíš? – zeptá se jednou Tomáš, když ji potká na ulici. Jitka pokrčí rameny.
— Už jsi složil zkoušky? Kdy odjedeš na vejšku?
— Neodjedu. Budu studovat tady na polytechnice. Nechci nechat matku samotnou.
— Super! – zaraduje se Jitka.
Na podzim k němu jednou zajde, prý že neumí vyřešit úlohu. Ale nějak to už neklape jako dřív. Jitka se stydí za Tomáše, cítí se svázaná a trapně. On se změnil, dospěl a je ještě hezčí.
Té zimy Josef zemře – otráví se pálenkou z pochybného zdroje. Marie ani na pohřbu nepláče, Jitce je ho však líto. Teď už není potřeba čekat na mámu z práce, není důvod chodit k Tomášovi.
Marie se ještě dlouho lekne každého zvonění, v očích jí naskočí strach.
— Mami, co blbneš? Vždyť už tu není, – říká Jitka.
— Zvyk, – odpovídá matka.
Jitka už chodí do jedenácté třídy. Jednoho večera stojí u okna a vyhlíží Tomáše.
— Co tady sedíš bez světla? Zas vyhlížíš Tomáše? – vejde do pokoje Marie a cvakne vypínačem.
— Jenom koukám z okna, – naštvaně odpoví Jitka, přistižena.
— On je dospělý, má holku. Hezkou. Radši bys dělala úkoly, – povzdechne máma.
Tomáš má holku! Srdce se trápí žárlivostí a bolestí. Jitka tu dívku neviděla, ale už ji nesnáší. Jednou na ně narazí na dvoře.
— Jitko? Ahoj, proč nechodíš? – přátelsky se zeptá Tomáš. Jeho dívka stojí vedle a ledovým pohledem měří Jitku. Kvůli své výšce se dívá svrchu, skoro pohrdavě, jako na myš. Tomáš je taky vysoký, ale na Jitku se dívá jinak.
— Do který třídy už chodíš?
— Do maturitní.
— Jak ten čas letí. Koukej, ty jsi hezčí, dospělejší, hned bych tě nepoznal. Kam půjdeš?
— Tomáši, pojď, – dívka ho nespokojeně trhne za ruku.
— Ahoj, štěstí! – řekne Tomáš, a odcházejí v páru.
Jitka je dlouze pozoruje. „Studená jako ryba, místo očí ledové krystaly, – uvažuje zlostně. – Jasně, víc by se k ní hodilo Sněhová královna, ale to je moc velká čest.“ A začne jí v duchu říkat Ryba.
Čas plyne, Jitka dokončí školu a nastoupí na lékařskou fakultu. Tomáš získá diplom a najde si práci, brzy si koupí auto. Jitka se naučí poznávat jeho motor, vrhá se k oknu, když přijíždí k domu.
Jednou Jitka jde z fakulty a potká na dvoře Boženu. Ta pomalu kráčí s holí, znatelně kulhá.
— Dobrý den, teto Boženo, – pozdraví Jitka. – Co se stalo, proč kulháte?
— Bolí mě noha, k nevydržení. Sotva chodím. Doktor říkal, že bych měla na operaci, umělý kloub, ale bojím se, – stěžuje si Božena.
— Tak řekněte, co koupit, já skočím do obchodu, to mi nedělá problém, – hned nabídne Jitka.
— Jen běž, Tomáš není nikdy doma…
Tak Jitka začne znovu chodit k Tomášovi, ale s ním se potkává jen zřídka. Chodí nakupovat, pomáhá s úklidem jeho matce.
Jednou se osmělí a zeptá se na Tomášovu přítelkyni.
— Dana je sice hezká holka, ale moc afektovaná. Pořád mlčí, nevíš, jak k ní přistoupit. Je mi cizí. Tys naše. Taková nevěsta pro mého syna není, – povzdechne Božena. – A proč se ptáš? Nezamilovala ses do něj?
Jitka sklopí oči.
— Netrap se. Kdybys byla starší, lepší ženu by Tomáš nenašel. Ještě svou lásku potkáš.
— Já nechci jinou lásku, – tiše řekne Jitka a uteče.
Jednou přijde k Boženě zeptat se, co koupit v obchodě. Dveře otevře Dana.
— Co chceš? – nepřátelsky se zeptá.
— Jdu za tetou Boženou…
— Není tu. Tomáš ji odvezl autem do nemocnice.
Zdá se, že Dana schválně vysoko zvedne bradu, aby na Jitku shlížela.
— Proč sem pořád lezeš? – Dana zabliká ledovýma očima.
— Nelezu, pomáhám tetě Boženě, chodím nakupovat.
— To ti málem. Už sem nechoď. Když bude potřeba, pomůžu já sama. Brzy se s Tomášem vezmeme a budeme tu bydlet. Jdi odtud, stejně po tobě zmizí věci, – hrubě řekne Dana.
— Jaké věci? – vzplane Jitka.
— Prsten. Nechala jsem ho na umyvadle v koupelně. Pak jsem přišla a prsten nebyl. Ty jsi ho vzala, není kdo jiný.
— Vždyť já nechodím dál než do předsíně, – rozzlobeně vykřikne Jitka.
— Já nevím, možná jsi tu byla, když jsem nebyla. Radši ho v dobrym vrať, nebo zavolám policii. – Dana se předkloní a nakloní hlavu. Zlé ledové oči jsou úplně blízko. Jitka ucukne.
— Nevzala jsem tvůj prsten!
— Tak to dokaž. – Dana udělá krok k ní, oči-ledy jsou těsně u sebe. Jitka to nevydrží, otočí se, trhne dveřmi a narazí do Tomáše.
— Co se tak hádáte? Je to slyšet na schodech. – Tomáš přejde očima z Jitky na Danu. Jitka se také ohlédne.
Dana se narovná a sladce se usměje na Tomáše.
— Už jsi zpátky? – zeptá se, jako by se nic nestalo.
Jitka chce utéct, ale Tomáš ji chytí za ruku.
— Co se stalo?
— Ona… ona mě obvinila, že jsem vzala její prsten. Nevzala jsem nic, ani jsem nešla do koupelny.
— Jaký prsten? – Tomáš pevně drží Jitku za ruku a kouká na Danu.
— S růžovým kamínkem. Myslím, že jsem ho ztratila, nevím, kde jsem ho nechala. Ptala jsem se, jestli ho neviděla, – medovým hlasem vysvětluje Dana.
— Lže! Řekla, že jsem ho vzala, chtěla zavolat policii. – Jitka vytrhne ruku a rozběhne se dolů po schodech. Dusí ji pláč.
— Jděte k čertu oba! – zoufale řekne Jitka, vletí do bytu a práskne dveřmi.
— Co je? – z chodby vykoukne máma.
— Mami! – Jitka se k ní vrhne a všechno vypráví.
— Prsten se najde, neplač. Tomáš to vyřeší, – utěšuje plačící dceru máma.
Druhý den přijde Tomáš sám. Máma není doma.
— Musíme si promluvit, – řekne.
Jitka ho zavede do svého pokoje. Když Tomáš uvidí na polici sekretáře svou fotku, usměje se. Jitka na ni úplně zapomněla. Zčervená a sklopí oči.
— Ukradla jsi mi ji? A říkáš, že nekradeš. – Jitka se zarazí a zrudne ještě víc.
— No jo, já ti jí neberu. Přišel jsem se omluvit. Prsten se našel.
— Kde?
— To je jedno, – teď Tomáš odvrátí oči.
— Není jedno. Obvinila mě z krádeže. Myslíš, že je to příjemné? – Jitčin hlas se třese ublížeností.
Tomáš ji chytí za ramena.
— Jitko, promiň. Ani vteřinu jsem nevěřil, že jsi ho vzala. Upřímně. No a Daně vadilo, že k nám často chodíš, tak tě chtěla pomluvit, aby sis přestala chodit. A prsten… vypadl jí z kapsy, když upustila bundu.
— A ty jí odpustíš? A co když obviní tvoji mámu z krádeže? Od ní se dá čekat cokoli. Ryba studená!
— Přestaň! Jenom žárlí. – Tomáš se na Jitku přísně podívá a sundá ruce z jejích ramen.
— Tomáši! Copak nevidíš?
— Co nevidím? – Tomáš na ni lítostivě hledí. Je vidět, že ho ten rozhovor unavuje.
— Miluju tě! – vyhrkne Jitka a sama se lekne své odvahy. – Miluju tě od páťáku. Tomáši, nežeň se s ní, prosím. – Slzy se jí třesou v očích, Tomášův obličej se rozmazává.
— Jitko, co pláčeš? Nebude žádná svatba. Rozešli jsme se.
— Opravdu? – Jitka zamrká a slzy jí tečou po tvářích.
— Jsi hloupá. – Tomáš přitiskne Jitku k sobě. – Mámu za týden propustí z nemocnice. Zajdi k ní, pomoz, kdyby něco.
— Jasně! To nemusíš ani říkat.
Tomáš odejde smutný a zamyšlený, Jitka málem skáče radostí. Svatba nebude!
Jitka každý den běží k tetě Boženě, nakupuje, myje podlahy, dokonce pomáhá vařit. Tomáše nevidí, chodí pozdě. Všechny večery tráví v pátém patře. Máma jen kroutí hlavou.
Jednou Jitka narazí na Tomáše na schodech. Je cítit alkoholem.
— Tomáši, tys pil? – Jitka se na něj zděsí, vzpomene na otce, strach v maminčiných očích…
— No a co? – zhoupne se k ní. Jitka ucouvne, neodtrhne z něj vyděšené oči. – Jitko, proč se tak díváš? Neboj se, nebudu jako tvůj táta… – najednou úplně střízlivým hlasem řekne.
V sobotu přijde k Jitce s kyticí a pozve ji do kina. Jak je šťastná!
Teď Tomáš večer nikde nezahálí, spěchá domů, kde na něj s mámou čeká Jitka. Už nepije. Chodí často do kina, jen tak se procházejí a sedí v jeho pokoji a líbají se…
Přece jen Jitčina láska roztála Tomášovo srdce.
— Štěstí vám, děti. Neubližuj jí, Tomáši, – poprosí máma, když ji požádá o ruku.
— Slibuji, že jí nikdy neublížím… Jitka se k němu přitiskne jako tenké stromkové mladé lípy k mohutnému dubu.