Jíte dneska? – Otec vpadl do kuchyně a svalil se na židli u stolu. Nohy nepříjemně škrtly o podlahu. Matka mlčela a Jitka v pokoji ztuhla.
– S kým to mluvím? Podívej se na mě! – okřikl otec a praštil pěstí do stolu. Jitka věděla, že se matka otočila, z očí jí kapal strach.
– Co čumíš? Dej žrát! Chlap přišel z práce. Znám vás, ženské, pořád jenom drbat a vyzývavě se tvářit, – zamumlal už tišeji. Matka zarachotila nádobím, nervózně sundala talíř ze sušáku nad dřezem.
– Zase těstoviny? Už mi lezou krkem, – zavrčel otec. Jitka se stáhla v pokoji, čekala, že uslyší třesknutí rozbitého talíře. Ne, obešlo se… Chvíli z kuchyně nešel žádný zvuk. Jitka vyšla z pokoje a nakoukla do kuchyně. Otec seděl zády k ní. Matka na ni mávla rukou, prý zmiz. A Jitka okamžitě zmizela ze dveří, jako by tam nikdy nebyla. Zavřela se v pokoji a zabořila nos do učebnice, ale po každé větě se zastavila a poslouchala. Zatím ticho. Dnes se otec choval celkem klidně. Pak slyšela, jak prošel kolem jejích dveří do ložnice, cosi si mumlal pod vousy, a tam utichl.
Slyšela to skoro každý den. Podle zvuků poznávala, co se v kuchyni děje. Otec neměl stálou práci. Vydržet na jednom místě kvůli pití nedokázal, protloukal se příležitostnými pracemi. Když matka nebyla doma, Jitka se snažila s ním v bytě nezůstávat, chodila po škole ke kamarádkám nebo seděla na schodech a čekala na matku.
– Ahoj. Co tu sedíš na schodech? Zapomněla jsi klíče? – Petr se zastavil před Jitkou. Bydlel v pátém patře.
– Asi jo, – odsekla. Styděla se, že ji na schodech našel.
Petr prošel kolem, stoupl o dva schody výš a zastavil se.
– Nastydneš, na betonových schodech se sedět nemá. Pojď ke mně. Jitka neodpověděla.
– Pojď, – řekl přísně Petr a ona poslechla. Byl starší, ona byla zvyklá poslouchat starší.
Petr otevřel dveře svého bytu a pustil Jitku napřed.
– Mami, jsem doma. A ne sám! – zakřičel a zabouchl vchodové dveře.
– A s kým? – do předsíně vyšla Marie Nováková, Petrova matka.
– Dobrý den, – pozdravila tiše Jitka.
– Dobrý den. Jitka, že?
– Představ si, jdu po schodech a ona sedí na stupních, – řekl Petr a svlékal se.
– Zapomněla jsi klíče? – zeptala se Marie. – Svlékněte se a umyjte si ruce, já zatím ohřeju oběd.
Jitka vešla do pokoje a rozhlédla se. Byt stejný jako jejich, ale útulnější a hezčí. Oběd jí přišel velmi chutný, i když jedli obyčejnou kuřecí polévku a těstoviny s párky.
– Děkuji, bylo to moc dobré, – poděkovala.
– Příště neseď na schodech, rovnou pojď k nám, – řekla Marie. – Domluveno? Jitka kývla.
– Děkuji, mami. Půjdeme ke mně. Pojď, – Petr vstal a pokynul Jitce rukou. Zvedla oči k Marii. Ta souhlasně kývla.
Když Jitka vstoupila do Petrova pokoje, překvapilo ji, že je uklizeno, věci nejsou rozházené, čisto, na stěně plakáty známých kapel a barevných motorek.
– Máš rád závody? – zeptala se.
– Zrovna ne, jen pěkné plakáty.
– Já nemám počítač. Teda mám, ale monitor rozbil otec. Není na nový.
– Mám tablet, chceš půjčit? – hned nabídl Petr.
– Ne, otec by to uviděl a prodal.
– Tak ke mně chodit a učit se, když budeš potřebovat.
– Už víš, kam půjdeš po škole? – Jitka sáhla na model letadla. – Sám jsi dělal?
– Jasně. Chci na leteckou fakultu.
– Budeš pilot?
– Ne, konstruovat letadla, – shovívavě se usmál Petr. Líbil se všem jejím spolužačkám. Samec. Zítra holkám ve škole řekne, že byla u Petra Nováka doma, budou závidět.
Čas u řeči utekl nepozorovaně. Jitka pohlédla na hodiny a vyskočila.
– Musím jít, máma už asi přišla. Hrozně se jí nechtělo, ale nechtěla zneužívat pohostinnost. Petr ji vyšel vyprovodit do předsíně.
– Přijď, neseď na schodech, – řekl na rozloučenou.
Jitka vešla do svého bytu a uviděla na věšáku matčin kabát. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí – matka připravovala večeři.
– Kde jsi tak dlouho? – vykoukla z kuchyně.
– Byla jsem v pátém patře, v patnáctém bytě.
– Nepotuluj se po bytech. Co si lidi pomyslí? Budeš večeřet?
– Ne, paní Marie mě nakrmila. Jdu dělat úkoly. Je doma? – Neslyšíš? Chrápe jak parní lokomotiva. Kde jen vzal na chlast? Zase se zamiloval do flašky, – povzdechla matka.
Od té doby Jitka u Petra bývala často. Když ho potkala o přestávce, kývla a zahanbeně zčervenala. On pozdravil a šel dál.
Někdy Petra nezastihla doma, večer chodil do sportovního klubu. Tehdy paní Marie vyprávěla o synovi, o manželovi, který před lety zemřel.
Zima vystřídalo jaro, přišlo léto. Jitka už k Petrovi nechodila, chodila s kamarádkami nebo seděla na lavičce před domem.
– Proč nechodíš? – zeptal se jí jednou Petr, když ji potkal venku. Jitka pokrčila rameny.
– Už jsi odmaturoval? Kdy jedeš studovat?
– Nikam nepojedu. Budu studovat tady na ČVUT. Nechci nechat matku samotnou.
– To je skvělé! – zaradovala se Jitka.
A na podzim jednou zašla, že neumí vyřešit úlohu. Ale nějak se už nepovídalo jako dřív. Jitka se styděla, cítila se sevřeně a trapně. Petr se změnil, dospěl a byl ještě hezčí.
Tu zimu otec zemřel, otrávil se pančovanou vodkou. Matka neplakala ani na pohřbu, a Jitce ho bylo nějak líto. Teď už nebylo třeba čekat na matku z práce, nebyl důvod chodit k Petrovi.
Matka ještě dlouho cukala při každém zvonění a v očích jí naskočil strach.
– Mami, co je? Vždyť už tu není, – říkala Jitka.
– Zvyk, – odpověděla matka. Jitka už byla v posledním ročníku. Jednou večer stála u okna a vyhlížela Petra.
– Co tu sedíš potmě? Pořád vyhlížíš Petra? – vešla matka do pokoje a cvakla vypínačem.
– Jen koukám z okna, – rozzlobeně odpověděla Jitka, přistižena.
– Je dospělý, má holku. Hezkou. Radši se uč, – povzdechla matka.
Petr má holku! Srdce jí pukalo žalem a žárlivostí. Jitka tu dívku neviděla, ale už ji nenáviděla. A jednou na ně narazila na dvoře.
– Jitko? Ahoj, proč nechodíš? – přátelsky se zeptal Petr. Jeho holka stála vedle a ledovým pohledem měřila Jitku. Kvůli vysoké postavě shlížela svrchu, až pohrdavě, jako na myš. Petr byl taky vysoký, ale na Jitku koukal jinak.
– V jaké jsi už třídě?
– V maturitním.
– Jak to letí. A koukám, že jsi hezčí, dospělejší, hned bych tě nepoznal. Kam se hlásíš?
– Petře, pojď. – Holka ho nespokojeně škubla za ruku.
– Ahoj, štěstí! – řekl Petr a odešli ruku v ruce.
Jitka se za nimi dlouho dívala. “Studená jako ryba, místo očí ledové krystalky, – pomyslela si zlostně. – Jasně, spíš by se k ní hodila přezdívka Ledová královna, ale to by bylo moc velký honor. A začala jí v duchu říkat Rybina.
Čas plynul, Jitka dodělala školu a dostala se na lékařskou fakultu. Petr získal diplom a nastoupil do práce, brzy si koupil auto. Jitka se naučila poznat jeho motor, když přijížděl k domu, vrhala se k oknu.
Jednou šla Jitka z fakulty a potkala na dvoře paní Marii. Ta pomalu někam šla s hůlkou, znatelně kulhala.
– Dobrý den, paní Marie, – pozdravila Jitka. – Co se stalo, proč kulháte?
– Noha mě bolí, k nevydržení. Sotva chodím. Doktor řekl, že musím na operaci, umělý kloub, ale já se bojím, – posteskla si Marie.
– Řekněte, co koupit, já skočím do obchodu, není to problém, – hned nabídla Jitka.
– Skoč, Petr je nikdy doma… Tak Jitka začala znovu chodit k Petrovi, ale vídat ho moc nevídala. Nosila nákupy, pomáhala s úklidem jeho matce.
Jednou se osmělila a zeptala se na Petrovu holku.
– Klára je hezká, to jo, ale moc afektovaná. Pořád mlčí, nevíte, jak k ní. Je jak cizí. Ty jsi jako naše. Taková nevěsta by mému synovi neseděla, – povzdechla Marie. – A proč se ptáš? Nezamilovala ses do něj? Jitka sklopila oči.
– Nermuť se. Kdybys byla starší, lepší ženu by Petr nenašel. Ještě potkáš svou lásku.
– Já nechci jinou lásku, – řekla tiše Jitka a utekla.
Jednou zašla k Marii zeptat se, co koupit. Dveře otevřela Rybina.
– Co chceš? – nepřátelsky se zeptala.
– Jdu k paní Marii…
– Není tu. Petr ji odvezl autem do nemocnice.
Vypadalo to, že Rybina schválně zvedla bradu, aby na Jitku shlížela svrchu.
– Proč sem pořád lezeš? – Rybina blýskla ledovýma očima.
– Nelezu, pomáhám paní Marii, chodím nakupovat.
– To teda pomocnice. Už sem nechoď. Když bude třeba, pomůžu já. Brzy se s Petrem vezmeme a budeme tu bydlet. Jdi, stejně po tobě mizí věci, – hrubě řekla Rybina.
– Jaké věci? – vzplanula Jitka.
– Prsten. Nechala jsem ho na umyvadle v koupelně. Pak jsem přišla a nebyl. Ty jsi ho vzala, nikdo jiný.
– Vždyť já nechodím dál než do předsíně, – rozlíceně vykřikla Jitka.
– To já nevím, možná jsi chodila, když jsem tu nebyla. Radši ho v dobrém vrať, nebo zavolám policii. – Rybina se předsunula a naklonila hlavu. Zlé ledové oči byly najednou blízko. Jitka ucukla.
– Nevzala jsem žádný prsten!
– Tak to dokaž. – Rybina k ní udělala krok, oči-ledy se přiblížily. Jitka to nevydržela, otočila se, trhla dveřmi a narazila do Petra.
– Proč tak křičíte? Je to slyšet na schodech. – Petr přejel očima z Jitky na Rybinu. Jitka se také ohlédla.
Rybina se narovnala a mile se usmála na Petra.
– Už jsi zpátky? – zeptala se, jako by se nic nestalo.
Jitka chtěla utéci, ale Petr ji chytil za ruku.
– Co se děje?
– Ona… obvinila mě, že jsem jí vzala prsten. Nic jsem nevzala, ani jsem nebyla v koupelně.
– Jaký prsten? – Petr pevně držel Jitku za ruku a hleděl na Rybinu.
– S růžovým kamínkem. Asi jsem ho ztratila, nevím, kde jsem ho nechala. Ptala jsem se, jestli ho neviděla, – medovým hlasem vysvětlovala Rybina.
– Lže! Řekla, že jsem ho vzala já, chtěla volat policii. – Jitka vytrhla ruku a vrhla se dolů po schodech. Dusily ji slzy.
– Jděte k čertu oba! – zoufale řekla Jitka, vletěla do bytu a práskla dveřmi.
– Co je? – do předsíně vykoukla matka.
– Mami! – Jitka se k ní vrhla a všechno řekla.
– Prsten se najde, neplač. Petr to vyřeší, – utěšovala plačící dceru matka.
Druhý den přišel Petr sám. Matka nebyla doma.
– Musíme si promluvit, – řekl.
Jitka ho vedla do svého pokoje. Když na poličce sekretáře uviděl svoji fotku, usmál se. Jitka na ni úplně zapomněla. Zčervenala a sklopila oči.
– Ukradla jsi mi ji? A říkáš, že nekradeš. Jitka se zarazila a zrudla ještě víc.
– No jo, mně to nevadí. Přišel jsem se omluvit. Prsten se našel.
– Kde?
– To je jedno, – teď Petr odvrátil oči.
– Není jedno. Obvinila mě z krádeže. Myslíš, že je to příjemné? – hlas se jí třásl křivdou.
Petr ji chytil za ramena.
– Jitko, promiň. Ani na vteřinu jsem nevěřil, že jsi ho vzala. Upřímně. Kláře vadilo, že k nám často chodíš, a tak tě chtěla pomluvit, abys přestala. A prsten… vypadl jí z kapsy, když upustila bundu.
– A ty jí odpustíš? Co když obviní tvoji matku z krádeže? Od ní se dá čekat cokoliv. Rybina je studená!
– Nech toho! Jenom žárlí. – Petr se na Jitku přísně podíval a sundal ruce z jejích ramen.
– Petře! Copak to nevidíš?
– Co nevidím? – Petr na ni s lítostí hleděl. Bylo vidět, že už ho ten rozhovor unavuje.
– Miluju tě! – vyhrkla Jitka a sama se lekla své odvahy. – Miluju tě od páté třídy. Petře, než si ji ber, prosím. – Slzy se jí třásly v očích, Petrovu tvář měla rozmazanou.
– Jitko, copak pláčeš? Žádná svatba nebude. Rozešli jsme se.
– Opravdu? – Jitka zamrkala a slzy jí stekly po tvářích.
– Jsi hloupá. – Petr si ji přitiskl k sobě. – Mamku za týden propustí z nemocnice. Zaskoč k ní, pomoz, kdyby něco.
– Jasně! To nemusíš prosit. Petr odešel smutný a zamyšlený, Jitka málem skákala radostí. Žádná svatba!
Jitka každý den běhala k paní Marii, nosila nákup, myla podlahy, pomáhala i vařit. Petra nevídala, přicházel pozdě. Všechny večery trávila v pátém patře. Matka jen kroutila hlavou.
Jednou Jitka narazila na Petra na schodech. Zřetelně od něj táhl alkohol.
– Petře, tys pil? – Jitka na něj s hrůzou hleděla, vzpomínala na otce, na strach v matčiných očích…
– No a co? – zakolísal k ní. Jitka couvla, nespouštěla z něj vyděšené oči. – Jitko, proč se tak díváš? Neboj, nebudu jako tvůj otec… – najednou řekl docela střízlivým hlasem.
A v sobotu přišel k Jitce s kyticí a pozval ji do kina. Byla tak šťastná!
Teď už Petr večer nezůstával, spěchal domů, kde s jeho matkou čekala Jitka. Už nepil. Chodili spolu do kina, jen tak se procházeli a seděli v jeho pokoji a líbali se…
A přece Jitčina láska rozpustila Petrovo srdce.
– Hodně štěstí, děti. Neubližuj jí, Petře, – poprosila matka, když ji požádal o ruku.
– Slibuju, že nikdy neublížím… Jitka se k němu přitiskla, jako tenké mladé stromky k vysokému dubu.