Podívala jsem se na telefon. Květa mi poslala pozvánku do skupinového chatu: „Holky, čekám vás v sobotu v 18:00 v kavárně Máta. Bude legrace!“
Je mi třicet. Dvě děti, dcerka Jana a synek Tomík. Rozvod. Kancelářská židle, která zná záda mých zad líp než kterýkoli chlap za poslední dva roky. A tahle pozvánka – a já se radovala.
„Tomíku, neběhej po chodbě! Jano, obleč si ponožky, je zima!“ křikla jsem, svírajíc telefon ramenem.
Na druhém konci drátu Květa štěbetala o překvapeních a karaoke.
„Jitko, přijdeš? Slibuju, bude skvělé, a bez těch tvých vět: ‚mám děti.‘“
Uchechtla jsem se.
„Tvoje děti. Tvoje problémy. Tvůj rozvod. Tvůj věk… Rozmyslím si to,“ odpověděla jsem.
V sobotu Pavel, bývalý manžel, přišel o dvě hodiny později, o víkendu k dětem chodil. Jana plakala, protože chtěla, abych jí zapletla copy„jako princezně“, a Tomík schoval levou botu. Když jsem konečně zapnula zip na jediných šatech, co ještě nevypadaly jako pytel, hodiny ukazovaly skoro šest.
„Pojedu. Aspoň na hodinu.“
V kavárně hrála hudba. Holky z účetnictví už přičichly k šampaňskému, Marta z obchodního oddělení vyprávěla o svém novém mladém muži takovým tónem, jako by obhajovala diplomku na téma „Moje štěstí, které musíte všichni vidět“.
Květa mě uviděla, zavřískla a vrhla se mi do náruče.
„Přišla jsi! Jak jsi krásná! Sedni si, hned přinesou dort.“
Přisedla jsem ke stolu, vzala skleničku s džusem. Poslouchala. Kývala. Usmívala se na správných místech.
Lída z vedlejšího oddělení, vysoká blondýna s věčně nespokojeným výrazem, se ke mně naklonila:
„A tvůj kde je?“
„Rozvedená. Už rok,“ řekla jsem klidně.
„Ach, promiň. Nevěděla jsem. Děti to mají těžké, že?“
Dopila jsem džus. Začala hrát pomalá hudba, známá. Někdo pozval k tanci. Zůstala jsem sedět. Květa, strůjkyně oslavy, si ke mně přisedla, už trochu podnapilá, a proto neobvykle vážná.
„Jitko, co jsi smutná?“
„Nejsem smutná. Jsem unavená.“
„To je totéž, když ti je třicet se dvěma dětmi a bývalým, co chodí jen podle rozvrhu.“
Překvapila mě ta přesnost.
„Ty jsi taky rozvedená?“
Květa se zasmála: „Ne. Ale jsem vnímavá. Poslouchej… Požádala jsem zpěváka, aby zazpíval jednu písničku. Pro tebe.“
Nechápala jsem, ale kývla.
Chlapík u mikrofonu vzal akordy. A najednou se rozlilo něco starého, co hráli v rádiu, když jsem studovala na univerzitě. Písnička, pod kterou jsme se s Pavlem líbali na lavičce u koleje. Hloupé texty o „nikdy neříkej sbohem“. Zakryla jsem si obličej rukama. Ne studem. Ale že si někdo vzpomněl, jaká jsem byla. Před „tvýma dětma“.
„Tu písničku jsem neobjednávala,“ zašeptala jsem.
Květa pokrčila rameny: „Možná to byl on sám. Možná se mu líbíš. Díváš se občas do zrcadla, Jitko?“
Nedívala jsem se. Ale teď jsem zvedla oči. Chlapík u mikrofonu se usmíval. Neznámý. Mladý. Nic nevěděl o mém životě. Otřela jsem si tváře ubrouskem, vzala skleničku šampaňského a usmála se zpátky. Ne tím úředním kancelářským úsměvem, ale opravdovým.
Potom jsem poslala Pavlovi zprávu: „Zdržím se. Na noc nechávám děti u tebe. Tohle se neprojednává.“
A vydechla jsem. Poprvé po dlouhé době plnými plícemi.
Dort přinesli přesně v devět. Snědla jsem dva kusy a nepočítala kalorie. Květa mi pošeptala do ucha:
„Víš, pozvala jsem tě, protože jsi jediná, kdo na poradě nekomentoval můj report.“
„Tvůj report byl normální,“ pokrčila jsem rameny.
„Právě. Ty jsi jediná, kdo vůbec poslouchá. A ne jen dělá, že jo.“
Domů jsem se vrátila po jedenácté. Prázdný byt voněl tichem. Nejdřív jsem chtěla plakat, protože Tomíkovy ponožky nebyly rozházené po chodbě a Janina sponka neležela v kuchyni.
Ale pak jsem si svlékla šaty, uvařila čaj, pustila si tu písničku do sluchátek. A pochopila jsem, že domov není jenom hluk malých nohou. Je to i tohle ticho, ve kterém konečně slyšíš sama sebe.
„Nebyl to špatný večer,“ pomyslela jsem si a usnula s úsměvem.
A ráno přišla zpráva z neznámého čísla: „Budete dnes na prezentaci? Já jsem ten zpěvák z kavárny – David. Můžu pozvat na kávu? Jen tak, bez důvodu.“
Podívala jsem se na telefon a napsala: „Budu. Kávu černou, bez cukru. A díky za písničku.“
První dva týdny bylo všechno jako ve filmu. David mě čekal po práci s kyticí. Zpíval mi v kavárně, když bylo málo lidí, a díval se tak, jako bych byla jediná žena na světě. Rozplývala jsem se. A mizela.
Nejdřív jednou týdně. Pak obden. Pak máma přestala skrývat nespokojenost.
„Jitko, na koho ty děti hážeš? Já mám svoje věci. Ty máš přece práci.“
„Mami, prosím tě, Tomík už spí, Jana má hotové úkoly. Jdu na dvě hodiny.“
„Na dvě hodiny ona… Celý týden na dvě hodiny. Znám já ty ‚dvě hodiny‘. Chlap?“
Mlčela jsem.
„A odkud je? Z tý kavárny?“ Máma stiskla rty. „Restaurační zpěvák… Jitko, jsi chytrá holka, ve třiceti se dvěma dětmi se chytáš každýho, kdo se na tebe mile podívá. Jenže ti všichni jsou stejní. Dneska ti zpívá jeden, zítra druhej.“
„Mami, přestaň!“ Hodila jsem tašku na gauč. „Ty ho neznáš.“
„A ty… jak dlouho ho znáš? Měsíc? Dva? Už jsem zažila dost chlapů,“ práskla dveřmi.
David byl jiný. Pamatoval si, jak se jmenuje Jana a že Tomík se bojí tmy. Říkal, že nemá nic proti dětem, že přemýšlí, jak bychom mohli zařídit život.
Skoro jsem uvěřila.
Ten večer jsem se rozhodla udělat překvapení. David řekl, že bude hrát do desíti a pak má volno. Nechala jsem děti u mámy, ta protočila oči, ale neodmítla, a jela jsem do kavárny bez pozvání. Vešla jsem do sálu. Usmála se na známého barmana. Podívala se na pódium.
David tam nebyl.
Stál u sloupu a tančil. Ne valčík, prostě se blbnul, ale do rytmu hudby s krásnou ženou. Vysokou. Štíhlou. V přiléhavých šatech, které stály jako moje měsíční výplata. Vlasy měla dokonale upravené, smích hlasitý a volný.
David se smál taky. A pak ji vzal za ruku a zmizeli za dveřmi s cedulí „Služební vchod“.
Stála jsem uprostřed sálu. Někdo mě zavadil ramenem, omluvil se. Hudba hrála dál.
„Všichni jsou stejní,“ vzpomněla jsem si na mámina slova.
Otočila jsem se a vyšla ven. Nezabouchla dveře. Neplakala. Prostě jsem si sedla do taxíku a řekla adresu… Před vchodem stál Pavel. Ve staré bundě, s modřinami pod očima, naštvaný a rozcuchaný.
„Jitko! Proč nezvedáš telefon? Tvoje máma mi volá už půl hodiny! Táta je v nemocnici. Infarkt. Nechala děti doma a mě poprosila, abych přijel k nim.“
Chytila jsem se za srdce.
„Co? Jak? Vždyť on…“
„Nevím jak. Zavolej taxík. Já pohlídám děti.“
Třesoucími se prsty jsem vytočila mámino číslo. Vzlykala do telefonu.
„Táta je na JIP. Přijeď hned teď.“
„Už jedu. Mami, dostane se z toho?“
„Doktoři nic neříkají.“
Celou noc jsme s mámou proseděly na chodbě nemocnice. K osmé ráno vyšel unavený doktor.
„Krize pominula. Váš muž je silný. Kdyby to bylo o půl hodiny déle, neručil bych. Teď už bude dobře. Klid, dieta, žádný stres.“
Máma se rozplakala. Objala jsem ji, a tak jsme stály – dvě ženy, které málem ztratily hlavního muže svého života. Cestou zpátky v taxíku jsem koukala z okna. Ranní slunce se prodíralo mezi paneláky. Vzpomněla jsem si, jak mě David hladil po tváři, sliboval moře a cestování. Směšný. Moře… A táta ležel na JIP, zatímco já byla v kavárně.
„Mám dost těch bláznivých flámů.“
Doma byl Pavel, taky nespal, bylo to na něm vidět.
„Pavle,“ řekla jsem tiše. „Děkuju, že jsi přijel, že jsi byl s dětmi.“
Pavel chvíli mlčel. Pak promluvil neohrabaně, jako vždycky, když šlo o city.
„Jitko, já bez tebe… Děti potřebují tátu. A nejen o víkendech. Zkrátka, pojďme bydlet zase spolu. Znovu, jako dřív. Jsi unavená. Děti se stýská. A mně chybí domov, tvoje látání, když si nevyzuju boty.“
Zasmála jsem se přes slzy.
Přišla jsem k němu a zabořila obličej do jeho ramene. Vzala jsem ho za ruku. Drsná, známá, teplá dlaň. Ne ta, co brala mikrofon a slibovala moře. Ale ta, co držela kočárek, měnila pneumatiky u mého auta.
„Zkusíme to,“ řekla jsem. „Ale když neumyješ svoje hrníčky, uškrtím tě polštářem.“
„Platí.“
Děti vyběhly z pokoje, Tomík se Pavlovi pověsil na krk a křičel: „Táto!“ Jana se nejdřív otočila zády, ale pak přece jen přišla a tiše řekla:
„Zůstáváš? Na dlouho?“
Pavel si dřepl:
„Napořád, Jani. Pokud mě přijmete.“
A večer, když děti usnuly, Pavel myl nádobí, já vzala telefon a smazala konverzaci s Davidem. Ani jedna zpráva nepřišla.
„Máma měla pravdu,“ pomyslela jsem si. „Ale v jednom se pletla. Není to o třiceti. Není to o dětech. Ani o rozvodu. Je to o tom, koho si vybereš. Já si vybírala krásné sliby. A přitom jsem potřebovala unavené oči a špinavý hrníček ve dřezu.“
Přišla jsem k Pavlovi, objala ho zezadu, zabořila nos do ramene.
„Co?“ zeptal se.
„Nic. Jenomže jsi doma.“ A to bylo víc než všechny písně světa.
