Aneta už od dětství měla pocit, že je cizinkou ve svém vlastním domě. Matka zjevně upřednostňovala starší sestry Věru a Janu a věnovala jim mnohem více lásky a pozornosti. Ten nespravedlivý přístup Anetu hluboce ranil, ale ona si ho nosila v srdci, neustále se snažila matku potěšit a získat alespoň zrnko jejího náklonnosti.
Nedělej si vůbec sen, že u mě budeš bydlet! Byt půjde tvým sestrám. A od dětství jsi na mě pohlížela jako na vlčata. Tak ať si jdeš, kam chceš! těmito slovy matka hned po osmnácti vyhodila Anetu z domu.
Aneta se snažila hájit, že je to nespravedlivé. Věra byla jen o tři roky starší, Jana pět. Obě už měly dokončené vysoké školy, za které zaplatila matka; nikdo je nenechal spěchat do samostatnosti. Aneta však vždycky zůstávala outsiderkou. Navzdory všem snahám být dobrou, v rodině jí bylo dáváno jen povrchní lásky pokud se to vůbec dalo nazvat láskou. Jediný, kdo ji skutečně miloval, byl dědeček. Ten přijal jeho těhotnou dceru poté, co ji opustil manžel a zmizel beze stopy.
Možná se matka bojí mé sestry? Říkají, že vypadám jako ona, pomyslela si Aneta a snažila se najít vysvětlení matčiny chladnosti. Pokusila se s matkou několikrak otevřeně promluvit, ale vždy to skončilo výkřiky a výbuchy.
Dědeček byl pro ni oporou. Nejslavnější vzpomínky měla z vesnice, kde trávili léta. Práce v zahradě, sběr zeleniny, dojení krav, pečení koláčů cokoli, co ji zdrželo od návratu domů, kde ji denně čekal výsměch a výčitky.
Dědečku, proč mě nikdo nemá rád? Co je se mnou špatně? často prosila, skrytá za slzami.
Mám tě moc rád, odpovídal tiše, aniž by řekl slovo o matce nebo sestrách.
Malá Aneta chtěla věřit, že je milována, jen jiným způsobem Když jí však deset let, zemřel dědeček a od té chvíle rodina zacházela s ní ještě drsněji. Sestry se jí posmívaly a matka vždy stojela po jejich straně.
Od té doby už nedostávala nic nového jen ošoupané šaty po Věře a Janě. Šmejdaly jí:
No tak, jaká módní halenka! Utři podlahu, Aneto co potřebuješ!
A když si matka koupila sladkosti, sestry je sežraly a Anetě předaly jen obaly:
Tady, hlupáčku, sbírej obaly!
Matka to všechno slyšela, ale nikdy je nepokárala. Tak vyrostla jako vlčata, nechtěná, stále prosící o lásku od lidí, kteří ji viděli jen jako objekt posměchu. Čím víc se snažila být dobrá, tím víc ji nenáviděly.
Proto, když jí matka v den osmnáctých narozenin vyhodila z domu, našla práci jako ošetřovatelská hospodářka v nemocnici. Vytrvalost a tvrdá práce se staly jejím každodenním chlebem a aspoň dostávala peníze i když skromné. Zde už ji nikdo neodmítal. Když ti není podrývána zášť, když se chováš milosrdně, už je to krok vpřed, pomyslela si.
Zaměstnavatel jí dokonce nabídl stipendium a možnost studovat chirurgii. V takovém malém městě, jako je Hradec Králové, byl odborník jako on vzácný a Aneta už prokázala talent při ošetřovatelské práci.
Život byl těžký. Ve dvaceti sedmi letech už neměla žádné blízké příbuzné. Práce se stala celým jejím životem doslova. Žila pro pacienty, jejichž život zachraňovala. Přesto byla osamělá: bydlela v kolejích, stejně jako dříve.
Návštěvy u matky a sester byly vždy zklamáním. Snažila se chodit co nejméně. Když všichni odcházeli kouřit a povídat, ona zůstávala na verandě a plakala.
Jednoho dne se k ní přiblížil kolega ošetřovatelský pomocník Petr:
Proč pláčeš, krásko?
Krásko? Přestaň se mi posmívat, odpověděla tiše.
Myslela si, že je obyčejná šedá myš, a vůbec si nevšímala, že se téměř třicátá proměnila v drobnou, půvabnou blondýnu s velkýma modrýma očima a úhledným nosem. Nešikovnost mládí zmizela, ramena se narovnala a světle hnědé vlasy svázané do přísného drdolu chtěly prasknout.
Jsi opravdu krásná! Váž si sama sebe a nechtěj si sklánět hlavu. Kromě toho jsi slibná chirurgka, tvůj život se rozjíždí skvěle, povzbuzoval ji Petr.
Petr s ní pracoval téměř dva roky, čas od času jí daroval čokoládu, ale to byl jejich první opravdový rozhovor. Aneta rozplakala a vše mu vykládala.
Možná by ses měla obrátit na Milana Šimka? Ten, kterého jsi nedávno zachránila. Je dobrý člověk a má pořádně kontaktů, navrhl Petr.
Díky, Petro, zkusím, odpověděla Aneta.
A kdyby to nevyšlo, můžeme se vzít. Mám byt, nebudu tě špatně zacházet, doplnil vtipně.
Aneta zčervenala a najednou pochopila, že to myslí vážně. Neviděl v ní chudáka, ale ženu, která si zaslouží lásku.
Dobře, zvažuji i tu možnost, usmála se a poprvé po dlouhé době cítila, že není jen prací nebo zbytečná, ale krásná mladá žena s celou řadou možností před sebou.
Ten večer zavolala Milanovi Šimkovi:
Dobrý den, pane Šimko, já jsem Aneta, chirurgka. Dali jste mi své číslo a řekl jste, že se můžu ozvat, když budu mít problém začala a váhala.
Aneto! To je hezké, že voláš! Jak se máš? Raději se sejdeme osobně, přijď na čaj a popovídejme si. My starší máme rádi klábosení, odpověděl srdečně.
Následující den byl její volný den, tak šla ihned k němu. Upřímně mu vyprávěla o svém životě a zeptala se, jestli neví o někom, kdo by potřeboval domácí pečovatelku.
Mysli si, Anetko, jsem zvyklý na těžkou práci, ale teď už to nezvládám
Neboj se, Anečko! Můžu ti zařídit místo chirurgky v soukromé klinice a budeš se mnou bydlet. Bez tebe bych teď nebyl, řekl.
Samozřejmě, pane Šimko, souhlasím! A co vaši rodiče?
Moji rodiče přijdou jen, když jsem pryč. Zajímají je jen byt, odpověděl smutně.
Tak spolu začali žít pod jednou střechou. Uplynuly dva roky a mezi Anetou a Petrem se rozvíjela romance, často doprovázená šálkem čaje. Milan Šimek ale Petra neměl rád a nikdy nepropásl šanci Anetě připomenout:
Promiň, milá, Petr je dobrý chlap, jen slabý a příliš ovlivnitelný. Nespoléhej se na něj. Nesnaž se ho moc milovat.
Ach, pane Šimko je pozdě. Už jsme se rozhodli vzít. Když tak, on mi před dvěma lety vtipně nabídl ruku a teď jsem těhotná vyhlásila Aneta s radostí, téměř vyzařujíc štěstí. Ale pro vás stále hodně znamenáte! Budu vás navštěvovat každý den. Jste jako rodina.
Dobrá, Anyťko necítím se dobře. Zítra půjdeme k notáři a zaregistruji dům na vesnici na tvé jméno. Vždy jsi milovala venkov, možná to bude tvá chalupa nebo ji můžeš prodat, jak budeš chtít, navrhl Milan.
Zamračil se a nedokončil větu.
Aneta se snažila protestovat: je to moc, on bude žít ještě dlouho, raději by dům dědil své děti. Přesto Milan trval na svém.
Když zjistila, že dům stojí přímo ve vesnici, kde kdysi žil její milovaný dědeček, šok ji ovládl. Ten dům byl už dávno zbourán, pozemek prodán a nyní tam žijí cizí lidé. Přesto jí myšlenka, že má vlastní koutek, přinesla teplé vzpomínky.
Nezasloužím si to, ale děkuji, pane Šimko! řekla vděčně.
Jen jednu věc: neříkej Petrovi, že dům je na tvé jméno. A neptat se proč. Můžu tě o to požádat? řekl vážně. Aneta přikývla a slíbila, že to splní. Jak Petrovi vysvětlí původ domu, zůstane neznámé, ale mohla říct, že se usmířila s matkou.
Později se ukázalo, že Milan, kromě následků mrtvice, trpí i rakovinou. O operaci odmítl. Nakonec Aneta zařídila jeho pohřeb a nastěhovala se k budoucímu manželovi.
Problémy začaly v sedmém měsíci těhotenství už spolu bydleli šest měsíců.
Možná bys měla před porodem trochu pracovat? navrhl Petr.
V tu dobu Aneta na chvíli opustila kliniku, kde ji Milan zprostředkoval práci. Myslela, že přežije z úspor a s Petrovu podporu. Jeho slova ji ale zaskočila a ranila.
No možná odpověděla váhavě. Bylo nepříjemné, protože nakoupila potraviny a Petr se ukázal jako šetrný. Dítě však rostlo v jejím břiše a ona nechtěla vzdát svatby.
Týden před plánovaným svatebním dnem, když Petr nebyl doma, do bytu vstoupila neznámá žena s vlastním klíčem.
Dobrý den, já jsem Lenka. Petr a já se milujeme, jen se bojí vám to říct. Takže ti říkám: už nejsi potřeba, prohlásila vysoká, štíhlá blondýnka sebejistě.
Cože?! Naše svatba je za pár dní! Všechno jsme už zaplatili! zakřičela Aneta v zmatku. Většinu výdajů na skromnou oslavu v kavárně nesla ona.
Vím. Žádný problém. Petr se mnou ožení. Mám kontakty na matriku, zařídíme to rychle, řekla Lenka, jako by už byla rozhodnuta.
Lenka nechtěla odejít. Když se Petr objevil, jen zamumlal:
Aneto, promiň Jo, je to pravda. Pomůžu s dítětem, ale nebudu s tebou ženatý.
Uděláme otcovskou test, dodatla Lenka, přitiskla si ruku k Petrovi.
Jaký test? Ty jsi moje první a jediná! křičela Aneta a vrhl se na Petra s pěstmi.
Posměšně se chová, blázen! Třeba máš skoro třicet, ale chováš se jako holčička! posmívala se Lenka.
Petr stál tiše, nebránil Anetu, jen se dívá dolů. Všechno jasně ukazovalo, že vše závisí na Lenke; on byl jen pasivní pozorovatel.
Aneta sbalila své věci. Neměla smysl bojovat se mužem, který ji snadno opustil. Lenka tvrdila, že s Petrem chodili už dlouho kdysi byla vdaná, nyní svobodná. Aneta byla jen náhradou, dokud přijde ideální žena.
Nemohla požadovat od Petra vysvětlení, když on pustil Lenku dovnitř a udělal to za ni.
Takže ten dům nakonec přišel vhod, pomyslela si Aneta.
Dům byl opravdu skvělý, i když neměl vodovod. Kamna byla výborná dědeček ji učil všemu, co potřebuje k životu na venkově. Bylo obyvatelné. Jak se má porodit sama? Ještě byl čas; něco vymyslela.
Dřevo na topení bylo v hojném množství, stodola pevná a před vchodem ležela sněhová zima, připravená k odklízení. Hromady dříví byly plné v takové zimě pravá perla!
Díky Milanovi Šimkovi už byla předem představena sousedům jako nová paní a budoucí manželka jeho syna. Žádné zbytečné otázky.
Samozřejmě zavolala matce a sestrám. Jak vždy, nezklamaly radily ji, ať dítě pošle do dětského domova a příště se nedávej do rukou kohokoli před svatbou. Navíc kleply, jak Petr nevrátil peníze za svatbu, z nichž polovinu zaplatila Aneta.
Nikdo však nevěděl o domě. Teď se mohla schovat před všemi a načerpat síly.
Bylo nesmírně zima; ani se neodkládala svá zimní bunda. Když začala hrabat v krbu dříví, všimla si, že rýč zasáhl něco tvrdého.
Sešla rukavice, vytáhla ze dříví dřevěnou krabici, na níž nápis Aneto, to je pro tebe. Rozpoznala okamžitě rukopis Milan Šimek.
Uvnitř byly fotografie, dopis a malá krabička. Ruce se třásly, když rozbalila obálku a četla:
Milá Aničko! Měl jsem být bratr tvého dědečka a on mi svěřil, abych tě po tvých osmnácti našel.
Z dopisu vyplývalo, že před lety vznikl mezi dědečkem a Milanem těžký rozkolAneta se usmála, věděla, že konečně našla svůj domov.
