Markétko, co je tohle? Ty jsi vyhodila máminy okurky?
Honzo, jasně. vzdychla Markéta. Už dávno zkvasily A jsou měkké. Nedají se jíst
Nic se neděje. Mohla jsi vyhodit jen ty nahoře, zbytek se dal opláchnout a sníst. Víš, s mamkou jsme jedli i nadmuté sklenice, pořád tu jsme. Tady to jen trochu postálo. Nesmíš takhle s jídlem, Markét, vždyť to stojí peníze!
Jan prošel kolem s hlavou vysoko a přísným pohledem, něco si mrmlal pod nos.
Markéta si jen povzdechla. Někdy jí to připadalo roztomilé. Nechtěně vzpomněla na jejich první rande…
…Po cestičce v parku, s velkým úsměvem, kráčel vysoký kluk v bílé košili. V ruce držel kytici květin. Polních, jak to měla Markéta ráda.
Honzo! vyhrkla dívka. Ty jsi byl na louce? Sám jsi je natrhal?
Jo, pokývl Jan. Proč růže? Klišé, drahé. Radši půjdeme na kolotoč a něco spolu zažijem.
Markéta se usmála a šla za ním…
Současná Markéta zavrtěla hlavou a poslouchala: Jan skutečně myl okurky. Vlastně ji už dávno nic moc nepřekvapovalo. Dřív si myslela, že nechodí do kavárny, protože Honza miluje procházky, a ne proto, že šetří. A že na ruské kolo šli kvůli její pohodě, ne kvůli tomu, že lístky na ostatní atrakce byly v parku nejdražší…
Ale po letech, po svatbě a dvou dětech, už všechno chápala. Zbývalo jí už jen se přizpůsobit. Nebo vzdorovat. Zvolila ticho.
Vešla do kuchyně a začala servírovat večeři pro dvojčata, sebe a Honzu. Pohanka, karbanátky, salát vše prosté. Žádné přepychové věci u nich doma nebyly.
Honzo, co děláš? vydechla Markéta unaveně. Její muž stál nad talíři a porcováním karbanátků.
Mají jen pět let, půlka karbanátku jim stačí.
Honza s vážným obličejem rozkrojil karbanátek, z druhého talíře jej vrátil na pánev.
To už vážně přeháníš.
Myslíš?
Jo, Honzo.
Děláme to dobře. Jsme lidé jako oni, pravil a začal porcovat karbanátek i na Markétině talíři. Je to hovězí, to není levná věc. Nemrač se. Navíc, moc masa škodí, zvlášť smaženého. A příště to udělej v páře, když smažíš, ulpí to na stěnách. A olej je teď drahý.
Děti nemají rády jídlo na páře.
Zvyknou si, je to zdravější, prohodil odměřeně Honza a odešel. Markéta se dívala na skromné talíře a pochopila, že její trpělivost má taky své limity…
Na konci týdne přijela Hana Procházková tchyně. Proti ní byl Honza vzorem štědrosti.
Markétko, zlatíčko, pojď, přivezla jsem klukům něco nového! Máte štěstí na babičku, nikdy nepřijedu bez dárku!
Markéta, která přijela z práce před pár minutami, si tiše povzdechla a šla jí naproti.
Hana podala Markétě igelitku.
Paní Hano, to jsou dívčí věci, nahlédla Markéta. Ale my s Honzou máme kluky.
No a co, mávla rukou Hana a vyndala tričko s “Hello Kitty”. Růžová kočka, no a co. Sašovi se líbí kočky! Jsou ještě malí, na barvě nezáleží růžová, modrá, červená
Dobře, paní Hano, děkujeme. Kluci to určitě využijí někdy později.
Věčně usměvavá tchyně nepoznala, že Markéta tu igelitku odloží. Kromě toho, že věci byly holčičí, byly i hrozné a obnošené. V tom by na dvorek styděla jít.
Honzo, kdy se už odstěhujeme? Já už nemůžu bydlet s tvojí mámou, šeptala Markéta za zavřenými dveřmi.
To je hloupá otázka. Až našetříme na byt.
Honzo, vezměme hypotéku, jinak našetříme až v důchodu.
Už jsme o tom mluvili. Hypotéka je otroctví, rozumíš? Kolik přeplatíš! A s mámou je to praktické. Vaří, uklízí, dělá kompoty na zimu…
Ty jsi normální? vykřikla Markéta a tišila hlas, Naše děti spí s tvojí mámou v jednom pokoji! Teď je jim pět, co za pár let? To nemůžem ani chvíli sami! Ani domov nemáme, všude žádné klíče, protože to Hana zakázala. Prý to není praktické!
Uklidni se a zhasni. Na konci měsíce nám přijde účet, budeš zírat!
Markéta si hlasitě vzdychla a zabořila tvář do polštáře. Dost. Už to dál nešlo.
Hádka vypukla druhý den. Honza zakázal klukům sledovat “Večerníček”. Prý to je zbytečné, navíc elektřina stojí koruny Byla to poslední kapka, která Markétu dorazila.
Dost! brečela Markéta. Končím! Beru děti a jdu k mámě. Tam aspoň budou mít vlastní pokoj.
Držela kufr v jedné ruce a druhou tlačila kluky ke dveřím.
Aleši, Sašo, pojďte.
Markét Kam jdeš? zůstal stát Honza. A co naše rodina? Já myslel, že jsme šťastní Vždyť ses nezdála nespokojená.
Šest let to snáším. Tebe i tvou mámu. Kupujeme šampon v kanystru, toaletní papír nejlevnější. Hračky po tobě a tvém bráchovi! Já už nemůžu, chci klukům normální život, ne tohle. Radši ať jsem marnotratná, než taková jako vy.
Hana Procházková teatrálně chytla Honzu za ruku a nepustila ho za ženou.
Jejda, synku, srdce mě píchlo Nepůjč, Honzíku. Však ona se vrátí. A komu by byla dobrá s dětma v závěsu…
A Honza věřil. Že se vrátí.
Markétko, co tam šňupeš? ptala se Jitka Novotná, máma Markéty. Vyhoď pytlík a vezmi nový.
Markéta se vrátila z myšlenek, v ruce zmačkaný čajový pytlík už potřetí jej zalívala do hrnku.
Jak jste tam vůbec vydrželi? Dávno jsem ti říkala, abys odešla. Tohle není život, ale přežívání. Celé je to nezdravé…
Jo, přikývla Markéta a zůstala stát s otevřenou lednicí. Uvnitř ležel sýr, normální, ne tavený, i salám, maso, jogurty… Musím schovat bonbóny, jinak je kluci sní.
Ale ať je sní. Proč je jinak kupuju?
Radši skryj, nejsou zvyklí, že je volně přístupné, osype je.
Jitka přikývla, pohladila dceru po rameni.
Přišla noc. Markéta vstala a zamířila do kuchyně. Nemohla spát. Postel byla příliš měkká, neskřípala jako stará manželská.
Markéta otevřela lednici. Její oči hleděly s tichým nadšením na jídlo. U Honzy vždy nejlevnější mléko, jogurty byly zakázané, místo nich kefír. Tvaroh si vyráběli sami ze zkyslého mléka.
Ukrojila chleba a udělala si pořádný obložený chleb sýr salám. Obrovský krajíc, stěží šel sníst, ale ach, jak chutnal… Nikdo nestál za zády. Nikdo nekontroloval tloušťku salámu. Nikdo nezakazoval sýr jindy než ráno… Otevřela jogurt, pila rovnou z lahvičky. Božská chuť!
Proboha, jak jsem byla hloupá… Jak je krásné neškudlit
Jak mohla skoro šest let vydržet jeho pravidla? Jak to, že nejedla, na co měla chuť, neudělala si doma hezčí prostředí, nosila obnošené věci po tchyni, jedny kozačky pět let? Jak?
…
O pár týdnů později zazvonil zvonek. Byl víkend, Markéta vstávala pozdě. Máma vzala kluky do parku.
Kdo je? Honzo?! Proč jsi tady?
Na prahu stál Honza.
Markét, vrať se. My S mámou přestaneme tolik šetřit. Samozřejmě, rozhazovačnost je hřích. Ale zkusíme víc poslouchat tebe Mám tě rád, Markét. Prosím, vrať se, vždyť jsme rodina, máme děti
Ne! Ne! A ještě jednou ne! Už se nevrátím. Moje děti mají svůj pokoj a já taky. Dívají se na pohádky, kolik chtějí. Jíme celé karbanátky, ne půlky. Můžou si vzít bonbón, kdy chtějí. A už nikdy nebudu přepírat ty zatracené sáčky. Koupila jsem si nový župan, slyšíš? Chci normální život. Jsou to moje peníze a utrácím je, jak uznám za vhodné. Konec! Rozvod přijde ti to poštou.
Zabouchla dveře a rozplakala se. Sama nevěděla proč. Asi z lítosti a spíš žalu nad sebou. Čekalo ji víc práce, aby kluky uživila, ale byla rozhodnutá. I kdyby měla všechno zvládnout sama – zpátky už nikdy. To nebyl její život…
