Nezmýlila se
Jednu pozdní sobotu jsem dokončovala úklid bytu v Holešovicích, když náhle zazvonil zvonek. Rychle jsem si opláchla ruce a pospíchala ke dveřím. Na prahu stála tchyně, paní Božena Nováková. Usmívala se takovým tím svým typicky jízlivým způsobem aspoň mně to tak připadalo a beze slova vstoupila do bytu.
Dobrý den, copak vás přivádí? vzpamatovala jsem se. Jmenuji se Pavlína a můj muž je Daniel.
Jdu se jen podívat na návštěvu, Božena se ani neobtěžovala pozdravit mě jako vždycky.
Ale já zrovna uklízím! Kdybyste aspoň zavolala předem. Co to je za zvyk přicházet bez ohlášení? zkusila jsem odlehčit situaci, ale marně.
Tchyně se ušklíbla: To se mám ptát tebe, jestli smím dojít do vlastního bytu?
Zrudla jsem, protože nám vždy připomínala, že žijeme v téhle garsonce jen z její dobré vůle. Daniel měl před časem veliké dluhy naletěl podvodníkům a přišel skoro o všechny úspory a teď jsme oba tvrdě pracovali, abychom spláceli každou korunu. Na nájem za nový byt jsme neměli, a tak nás Božena nechala bydlet zadarmo v jejím druhém bytě. Platili jsme pouze inkaso.
Tak jak se máte? Božena zamířila do kuchyně, po svém si vzala hrnek, jakoby tu byla doma.
Jde to, odpověděla jsem, už jsem měla uklizeno, šla jsem za ní do kuchyně.
Tchyně si mě přeměřila zamračeným pohledem. Asi si všimla, že vypadám bledší než obvykle. Nikdy mě moc nemusela, ale respektovala synovu volbu a občas si na mě zlehka tropila posměšky.
Vypadáš nějak nemocně. Je ti dobře?
Jsem v pohodě, procedila jsem.
To už jsem slyšela tisíckrát, odsekla. Neumíš říct nic jiného než jde to nebo v pohodě?
Jen jsem pokrčila rameny. Pravda byla, že mi nebylo vůbec dobře, ale svěřovat se tchyni by mi bylo proti srsti.
Co máš dneska v plánu? vyptávala se Božena dál.
Možná skočím na malý nákup, pak budu pracovat. Musím ještě něco dodělat.
Přikývla. Dobře věděla, že dělám účetní na dálku, z domova. Rozhovor ustal a tchyni se začalo nudit.
Nechceš, abych jela do obchodu s tebou? Mám auto, odvezu tě. Zrovna nemám co dělat.
Chtěla jsem odmítnout. Nákup s tchyní sliboval obvyklé rýpání a poučování, ale představa, jak vláčím těžké tašky zpět pěšky, zvítězila. Přikývla jsem.
To by bylo fajn, díky.
Tak si pohněte! popoháněla mě. Než ses oblékla, mohla bych za tu dobu prospat celou noc!
Bylo jasné, že si vždycky neodpustí nějakou poznámku na můj účet. Neřešila jsem to, necítila jsem se dobře a hádat jsem se nechtěla.
Kam pojedeme? zeptala se, když jsme nasedly do Fabie.
Vyjmenovala jsem dva nejbližší supermarkety. Ona zamířila na magistrálu. Sama nakupovat nepotřebovala, ale zdálo se mi, že se jí prostě nechce zpátky do prázdného bytu, kde už dlouhá léta žila sama od doby, co jí manžel zemřel. Syn s rodinou jí aspoň trochu zpestřovali život, i když si to možná ani neuvědomovali. Božena však své city uměla skrýt.
Proč kupuješ tuhle šlichtu? rýpla si, když mi v košíku přistály levné housky a konzerva.
Teď si moc drahé věci koupit nemůžeme, řekla jsem klidně. Přece víte, jak jsme zadlužení.
Jen pokrčila rameny, zjevně ji to moc netrápilo.
Nebo bychom si zašly někam na kávu? Já zvu.
Jenže sotva to dořekla, zatočila se mi hlava. Nestačila jsem ani popadnout tašku a svět se se mnou roztočil. Naštěstí jsme už byly zpátky u auta a Božena mě zachytila, jinak bych upadla.
Pavlíno! Co s tebou je? Prober se!
Polila mi obličej trochou vody a pomohla mi posadit se na sedadlo. Konečně jsem přišla k sobě.
Jsem v pohodě, už dobré. Asi únava.
Tchyně zavrtěla hlavou a bylo na ní vidět, že už cosi tuší, ale raději nic neříkala.
Jedeme domů! rozhodla za mě.
Chci ještě do druhého obchodu, potřebuju koupit pár věcí snažila jsem se protestovat, ale už mě neposlouchala. Dovezla mě až před vchod, tašky vzala sama.
Ty jdi, já to zvládnu, hlavně nezacláněj, zabručela, když viděla, že jí chci pomoct.
Doma se můj stav rychle zlepšil, pustila jsem se do vybalování potravin, míchání polévky a chystání účtenek do práce.
Stává se ti to často? ptala se mě Božena u kuchyňského stolu.
Co, to v obchodě? Občas se mi zamotá hlava, není to nic zvláštního, zalhala jsem.
Tchyně se významně ušklíbla: Tohle já měla, když jsem čekala Daniela. Bylo mi špatně a omdlévala jsem.
Ale prosím vás, já nejsem těhotná! Teď nesmíme mít děti, musíme s Danem makat a splatit dluhy. Dítě znamená další výdaje zarazila jsem se, protože se mi začalo špatně dýchat.
Božena se zatvářila přísně: Dítě není výdaj, dítě je dar.
Takové dary teď ale nepotřebujeme, zabručela jsem. Vážně na to nemáme ani sílu, ani peníze.
Jenže když už je pozdě, tak s tím nic nenaděláš.
Vydechla jsem rozčileně: Prosím vás, paní Nováková, já nejsem těhotná! Nechte toho!
Nekřič na mě. Pokud se bojíš, udělej si test a přestaň tady hulákat na mě.
Proč jste dneska vlastně přišla? Jen abyste mi rozbouřila nervy? vyjela jsem už naštvaně.
Vůbec ne! Odvezla jsem tě do obchodu, pomohla ti, když ti bylo zle. Tak si to rozmysli. A měla bys s Danielem promluvit.
Práce mě čeká, nic víc, zavrčela jsem.
Tchyně jen unaveně povzdechla. Bylo jí jasné, že za mojí podrážděností je něco víc a připomněla si svoje zkušenosti. Už v duchu malovala obrazy budoucnosti, kde pomáhá s vnoučetem. Přesto mi už nic dalšího neřekla.
Na co se tak hezky usmíváte? zeptala jsem se jí, když jsem si toho všimla.
Jak bys pojmenovala kluka? A holčičku? pronesla s potutelným úsměvem.
Ztuhla jsem. Já nejsem těhotná! Vy si z toho snad děláte legraci! Když nechcete domů, tak si běžte aspoň zabavit něčím jiným, řekla jsem už téměř prosebně.
Já půjdu, uchechtla se, Ale pamatuj, Pavlíno, s vnoučaty ráda pomůžu.
Jen jsem si znechuceně odfrkla.
Když za tchyní zapadly dveře, přepadla mě nejistota. Šla jsem do koupelny, vytáhla z lékárničky těhotenský test, který tam ležel už několik měsíců. Nikdy předtím jsem ho nepoužila. Dnes však přišel čas.
Dlaně se mi třásly, když jsem čekala na výsledek. Dvě růžové čárky zářily jasně. Práce mi najednou byla ukradená, kýbl účtenek zůstal na stole. Hlavou mi běžely jen myšlenky na nový život, který ve mně začal.
Když večer dorazil Daniel, hned mezi dveřmi jsem mu bezeslova podala malý proužek papírku.
Co to je? podíval se nechápavě.
Zašeptala jsem Jsem těhotná.
Oba jsme byli trochu zaskočení. Daniel na mě chvíli jen mlčky koukal, pak se pomalu usmál: Fakt? Budeme mít dítě?
Přikývla jsem nervózně. Ano… Co budeme dělat?
Daniel mě objal kolem ramen: Budeme vymýšlet jméno!
A práce? A dluhy? přerušila jsem ho starostlivě.
To zvládneme. Mamka pomůže, vždyť děti miluje!
Posadil mě na gauč, pohladil po břiše. Náhle jsem se rozplakala.
Dane, bojím se. Říkají, že porod strašně bolí. A co když dítě neudržím? Co když ho něco naučím špatně?
Objal mě pevněji. Neboj se. Budeme na to dva. Všechno zvládneme spolu.
V jeho náruči mě postupně opustil strach a poprvé jsem pocítila, že všechno bude dobré. Ještě ten večer jsem zavolala Boženě, abych jí novinu řekla osobně. A měla jsem pravdu, nikdy jsem ji neviděla šťastnějšíTelefon v tichu pokoje třikrát zazvonil, než Božena zvedla. No? ozvalo se její typické, zdrženlivé tónem, ale já slyšela, jak napjatě čeká.
Měla jste pravdu, vydechla jsem, sotva jsem ze sebe dostala slova. Nevím, jestli z toho mám mít strach, nebo se těšit. Asi obojí.
Chvíli bylo v telefonu ticho, pak jsem uslyšela jemné ztišení hlasu, neznělo to vůbec jako paní Nováková, kterou jsem znala. Pavlíno… to je ta nejhezčí zpráva, co jsem za dlouhou dobu slyšela.
Nezvládla jsem se ubránit úsměvu. Budu ráda, když mi občas poradíte.
Neboj, holka. Na vnoučata se čekat oplatí. Teď ti seženu chleba, máslo i čerstvou polévku, jediné, co ty musíš udělat, je občas na sebe dát pozor.
V tom prostém výroku bylo víc lásky než ve všech ironických slovech, co kdy Božena pronesla. A já poznala, že i tahle nervózní, hádavá rodina je vlastně malý, pevný kruh, který nás i naše děťátko nenechá nikdy padnout.
Druhé ráno přišla Božena už s taškou třešní a teplým koláčem. Když mě objala ve dveřích, pošeptala mi do ucha: Jsem ráda, že ses tentokrát nezmýlila.
A já věděla, že tentokrát mám opravdu pravdu.
