Vracel jsem se z další služební cesty. Řídil jsem auto, zpíval si písničky v rádiu a počítal kilometry domů.
Byl jsem čerstvě ženatý a přirozeně opojený láskou. Dálnice byla idylicky prázdná, klikatila se mezi kopci a po obou stranách ji rámovaly štíhlé stromy.
Občas se skrz listí prodralo zapadající slunce a vrhalo na asfalt opožděné úsměvy. A v tom téměř poetickém okamžiku kolem mě proletělo auto.
„Kvůli takovým idiotům se stávají nehody,“ zamumlala jsem si pod nos. O dvě zatáčky později jsem prudce zabrzdil. Jako by má slova před chvílí byla špatným znamením. Štěstí zradilo lidi v rychlém autě.
Před očima se mi naskytl děsivý pohled – známé auto zmačkané k nepoznání. Stál jsem jako ztuhlý. Zhluboka jsem se nadechl a sebral všechny síly, abych mu pomohl. Popadla jsem telefon a vyskočila ven.
Na silnici nebyl žádný pohyb – u havarovaného auta jsem byla sama. Bázlivě jsem se přiblížila a vzpomněla si na hrůzostrašné scény z filmů, kde auta vybuchují v plamenech. Už z dálky jsem viděla, že uvnitř kromě řidiče nejsou žádní další lidé. Lehce jsem si povzdechl, ale trvalo to jen několik vteřin.
Řidič, nebo alespoň to, co z něj bylo vidět, byl přimáčknutý airbagem. Okamžitě jsem vytočil první číslo, které mě napadlo (tehdy ještě neexistovalo jednotné číslo tísňového volání), a vysvětlil jsem, co se stalo a kde se právě nacházím. Bylo mi řečeno, abych se ničeho nedotýkal.
Nelíbila se mi představa, že budu čekat, zatímco člověk uvnitř pravděpodobně potřebuje pomoc. Co když se právě mé pasivní přihlížející chování ukázalo jako osudné pro jeho život?
Živý! Když jsem se otočil, zaslechl jsem zasténání. Muž útrpně otevřel oči a snažil se pohnout hlavou. Žije! Hlasitě jsem si povzdechl a bez přemýšlení se ocitl vedle auta.
– Slyšíš mě?
Zamrkal a zasténal bolestí.
– Můžeš pohnout rukama? A nohy?” bombardovala jsem ho otázkami. A on znovu zúžil oči bolestí:
– Potřebuju se dostat z toho zatraceného auta.
– Ne, nemusíš. Zavolal jsem si pomoc a bylo mi řečeno, že se nemám ničeho dotýkat. Nemusíš se hýbat.
– Radši mi pomozte, ať to tady praskne, nemůžu dýchat.
“Tohle tady” byl airbag, který mu pravděpodobně zachránil život. Vrátil jsem se do auta a začal se přehrabovat v zavazadlech.
Nakonec jsem našel svůj kosmetický kufřík, vytáhl nůžky a běžel zpátky k havarovanému autu. Opatrně jsem prostrčila ruku rozbitým bočním okénkem a s velkým úsilím se mi podařilo polštářek propíchnout.
Přišla pomoc. Naštěstí se právě v tu chvíli objevili záchranáři. Ještě že bylo poblíž velké město. Najednou se to tu zaplnilo lidmi, kteří se s ničím nemazlili, ale jednali rychle jako dobře namazaný stroj.
Během několika minut muže vytáhli a naložili na nosítka. Vyvalil na mě oči a v jeho pohledu jsem četl vděčnost.
Sanitka vyjela se zapnutými sirénami a přišel ke mně policista, vzal si moje jméno a vyptával se mě, co se stalo, co jsem viděl… Pak mě propustil.
Stihla jsem se jen zeptat, jestli ten muž bude v pořádku, a policista mě filozoficky přerušil: “To ví jen Bůh, ale bylo štěstí, že jste prošla hned po něm. Jinak kdo ví, kdy by ho našli, protože na téhle silnici není moc velký provoz.” A tak jsem se na něj podíval.
O pár týdnů později jsem na nepříjemnou příhodu zapomněla a usmívala se na svět jako dřív – zjistila jsem, že jsem těhotná. Zrovna jsem se o tu dobrou zprávu podělila s kolegy, když mě zavolal vrátný – něco pro mě má.
Ukázalo se, že je to ta největší kytice květin, jakou jsem si dokázala představit. Okamžitě jsem zavolala manželovi, abych mu poděkovala. Ten však rázně popřel, že by mi kytici poslal. Myslela jsem, že mě odvádí pryč… Ale když jsem přišla s květinami domů a viděla jeho široce otevřené oči, pochopila jsem, že o tom opravdu nic neví.
– Jsi si jistá, že ta kytice je pro tebe? Doručovatel si možná spletl adresu…” řekl a poškrábal se ve vousech.
Rozhodli jsme se obvolat několik drahých květinových butiků a poptat se. Po několika pokusech jsme narazili na ten správný obchod.
Ano, takovou kytici vyrobili a – ne, adresa ani adresát se nespletli, tím člověkem jsem byl já. Manžel se na mě podíval přimhouřenýma očima a nic neřekl.
Odesílatel byl odhalen. Od koho květiny byly, se ukázalo druhý den, když do kanceláře přišel dlouhý dopis. Ukázalo se, že je to ten muž z nehody.
Jeho zranění nebyla příliš nebezpečná, ale opravdu tam mohl zůstat, kdybych se za ním trochu nerozběhla. A v tomhle stavu do rána už to mohlo být smrtelné. Tak mi to vysvětlili lékaři.
Přemýšlel, jak mi poděkovat, a květiny byly to nejmenší, co mohl pro svého zachránce udělat. Napsal mi i své telefonní číslo. Ten večer jsem si dopis vítězoslavně odnesla domů a podařilo se mi rozptýlit počínající žárlivost.
A zachráněnému muži jsem už nikdy nezavolala. O rok později… Moje manželství nevydrželo. Krátce po narození našeho syna byl můj muž poslán pracovat do zahraničí, kde potkal svou velkou lásku. Rozešli jsme se v klidu.
A jednoho dne se muž z havárie objevil v mé kanceláři – přišel pracovně, i když jsem po chvíli pojala podezření, že služby naší firmy vyhledal záměrně, kvůli mně. Zavolal mi a připomněl, kdo je. Znovu mi poděkoval a pozval mě na kávu. Tak jsme se začali scházet. Tato náhoda, na kterou jsem náhodou narazil, mi obrátila život naruby. A spojil mě s mým druhým manželem.
