Ošklivá hra švagrové od Andreje
– Maminka řekla, že restaurace je domluvená, – mluvila Sylva tak, že si ani nevšímala napětí v hlase Lenky. – A co se týče peněz. Vy a Andrej jste je poslali?
Lenka zůstala chvíli zticha, snažíc se najít slova, ale Sylva už pokračovala:
– Ta částka není velká, abych byla upřímná, plánovala jsem přidat z vlastních, ale víš, s mými výdaji… Je to pro maminku, chápeš.
– Počkej, – přerušila ji Lenka, snažíc se zachovat klid. – O tom jsme se nedohodli. Andrej mi nic neřekl.
– Ale prosím tě, víš, že na všechno pořád zapomíná, – Sylva se zasmála, jako kdyby to byla samozřejmost. – Řekla jsem mu, že to vyjde na čtyřicet. To je slušná částka pro takovou příležitost, ne?
Slova zněla, jako by bylo rozhodnutí dávno učiněno, a jakékoliv námitky byly absurdní. Lenka stiskla telefon silněji, cítíc, jak roste její podráždění.
– Čtyřicet tisíc? – zopakovala pomalu, téměř šeptem.
– Ano, dokonce jsem dostala slevu! Jsou v tom dorty i obsluha, sama uvidíš. Maminka bude nadšená. Neboj se, zálohu jsem už zaplatila. Andrej řekl, že všechno pošlete.
Sylva zavěsila, aniž by čekala na odpověď.
Lenka zůstala sedět a hleděla na telefon. Hrdlo jako by jí svírala křeč a hlavou jí běžela jediná myšlenka: „Zase jenom jednostranná hra.“
***
Večer v kuchyni vzduch jako by vibroval napjatý jako struna. Andrej otevřel lednici, vyndal láhev Kofoly a bez pohledu na Lenku zamumlal:
– Sylva říkala, že nechceš dát peníze na restauraci.
Lenka zkameněla.
– Nechceš? Takhle to řekla? – Vstala ze židle, snažíc se udržet klid. – Odmítla jsem snad? O ničem jsem nevěděla, dokud nezavolala a nenechala mě postavenou před hotovou věc.
Andrej se obrátil a zamračil.
– Ale prosím tě, přece nepracuje pro sebe. Maminka nemá kulatiny každý rok.
– A co, že to udělala na náš účet? Čtyřicet, Andreji! – Lenka se držela, aby nekřičela, – Čtyřicet tisíc! To je v pořádku?
Andrej pokrčil rameny a odvrátil pohled.
– Ale vždyť je to maminka. Co chceš? Sylva se přičinila, všechno zařídila.
Lenka si odfrkla.
– Přičinila se, to jo. Ale z cizích peněz je přičinit se snadné. A víš, Andreji, nechápu, proč jsi na to tak snadno kývl. Měli jsme to probrat? Ne. Ona to prostě rozhodla a ty jsi souhlasil.
– Ale no tak. – Andrej mávl rukou a vzal si sklenici. – Dělá to pro lepší.
– Pro koho? Pro nás? Pro maminku? Nebo pro sebe? – Lenka zvýšila hlas, ale hned ho opět ztišila, aby nevzbudila syna. – Andreji, už toho mám dost. U ní je to pořád jenom: „dejte, převeďte, zaplaťte.“ A pak jako by se nestalo nic.
Po chvíli přemítání nad obsahem sklenice pokračoval:
– No co mám dělat? Taková je. Chceš s ní mluvit sama?
– Už jsem to udělala, – Lenka odpověděla suše. – A víš, co mi řekla? Že je to naše povinnost.
– A co jsi čekala? Táhne to sama. Možná to má v životě složitější.
– Ona to táhne?! – Lenka už nevydržela. – Andreji, ona jenom využívá všechny okolo. A ty jí ještě přitakáváš!
Rozhovor ztratil smysl. Andrej pokrčil rameny, něco nesrozumitelně zabručel a zmizel v pokoji, nechávajíc Lenku o samotě s myšlenkami.
***
Další ráno začalo nečekaným telefonátem. Lenka neochotně zvedla sluchátko.
– Leni, ahoj! Neruším tě? – Sylva zněla překvapivě vesele.
– Poslouchám, – odpověděla suše Lenka, předem se připravujíc na nové „zadání“.
– Hele, potřebovala bych pomoct. Začala jsem s kamarádkou malý projekt. Internetový obchod, víš, jaké jsou dnes možnosti. Ale potřebuji něco zaplatit a teď nemám ani korunu. Mohla bys mi půjčit kartu? Jen na pár dní.
Lenka na moment ztuhla, zpracovávajíc, co slyšela.
– Sylvo, – její hlas zesílil, – to myslíš vážně? Moji kartu?
– No jasně! Co by na tom bylo? Víš, že jsem opatrná. Všechno spočítám, vrátím, nic navíc neutratím.
– Ne. Na tohle nemůže být řeč.
Na druhém konci linky bylo ticho.
– Nerozumím, – Sylvin hlas již nezněl tak sebejistě. – To je přece jen karta. Proč mi to odmítáš?
– Sylvo, protože si vážím svého klidu. A mé karty.
– Leni, ty mi nevěříš? – Sylva se tvářila uraženě, ale znělo to spíš jako další pokus o manipulaci. – Vždyť jsme rodina.
Lenka se držela, aby nevypěnila.
– Sylvo, uzavřeme to tady. Mám práci.
Odebrala hovor, cítila se uvolněně, a zároveň rozzlobeně. Sylva překračovala všechny hranice.
Večer, když se Andrej vrátil z práce, Lenka věděla, že konverzace bude obtížná.
– Andreji, – začala klidně, – tvoje sestra zase volala.
Zouval si boty, pomalu obracejíc pohled k ní.
– A co?
– Chtěla moji kartu. Kvůli jakémusi projektu.
Andrej se zastavil a překvapeně se na ni podíval.
– A co jsi odpověděla?
– Že ne, samozřejmě.
– Proč jsi jí prostě nemohla pomoct? – Vyrazil přísně. – Je to Sylva.
Lenka si povzdechla a snažila se zůstat klidná.
– Andreji, máte v rodině problém s rozlišováním mezi žádostí a drzostí? Copak si nemůžeš pomoct sama?
– Leni, nepožádala o miliony. Ty věci pořád jenom komplikuješ.
Nevěřila svým uším.
– Komplikuju? To já komplikuju? Ty si vážně myslíš, že tohle může trvat věčně?
Andrej chvíli mlčel, než zamumlal:
– Jen chtěla pomoc, to je vše.
– Jo, a pak zmizí a my musíme žehlit následky.
Máchl rukou, odvrátil se a odešel do pokoje.
Lenka seděla u kuchyňského stolu, cítíc, jak něco uvnitř definitivně praská. Nemohla to dál snášet. Sylva nejen že zasahovala do jejich života – ničila ho.
Celý večer přemýšlela, jak tomu učinit přítrž. V hlavě se zrodil plán: klidný, rozumný a hlavně konečný.
***
Příští týden byli pozváni k příbuzným od Andreje. Sešli se skoro všichni: babičky, strýci, tety, bratranci a sestřenice. Sylva, jak obvykle, byla středem pozornosti. Hlasitě vyprávěla o tom, jak „investuje do budoucnosti“. Lenka sledovala to divadlo s klidným a téměř nezúčastněným výrazem.
Andrej vedle něj nervózně seděl, jako by tušil, že se něco nepříjemného chystá.
– Takže, – pokračovala Sylva, oslovujíc všechny, – s kamarádkou jsme spustily skvělý projekt. Udělaly jsme to za vlastní, a víte, jak je to teď složité.
Lenka si odkašlala, aby upoutala pozornost.
– Sylvo, nemáš pocit, že v tom projektu používáš cizí peníze?
Všichni u stolu ztuhli. Sylva ani nepochopila, že to bylo adresováno jí.
– Co tím myslíš? – její hlas zněl napjatě.
– Požádala jsi mě o kartu na „dočasné výdaje“. A dřív ti Andrej půjčoval peníze na opravu auta. Mimochodem, vrátila jsi mu ty peníze?
Sylva zrudla.
– To jsou jen maličkosti. Proč je tahat sem?
Lenka se nevzdávala.
– Nejsou maličkosti, když pořád zkoušíš žít na cizí účet.
– Nechápu, proč jsi tak zlá, – Sylva se snažila usmívat, ale vypadala nejistě. – Jsme rodina.
– Rodina? – Lenka pozvedla obočí. – Co je to za rodinu, když bereš a nevracíš a pak se ještě zlobíš, když ti někdo odmítne?
Všichni u stolu zůstali zticha. Andrej zkusil něco říct, ale Lenka ho zastavila.
– Ne, Andreji. Přestaň ji krýt. Už jsme na ni vyčerpali hromadu peněz a nervů. A teď ať vysvětlí, proč potřebovala mou kartu.
Sylva vyskočila ze židle, s rukama svírajícíma pěst.
– Ty mi prostě závidíš, Lenko! Dělám to pro všechny, a ty jen sedíš a počítáš každou korunu.
– Závidím? – Lenka se usmála. – Že jsi zvyklá obelhávat všechny kolem? Tak to mě pobavilo.
Sylva uhodila rukou do stolu a vyběhla z pokoje.
Andrej vstal a podíval se na Lenku s bolestí v očích.
– Proč jsi to udělala? Je to přece moje sestra.
– A proč jí to pořád dovoluješ? – Lenka odpověděla, aniž by uhnula pohledem.
Neřekl nic, jen potřásl hlavou a šel za Sylvou.
Lenka věděla, že dosáhla svého: pravda vyšla najevo. Ale cítila to spíš jako porážku než vítězství. Ostatní mlčeli, vyhýbali se jejímu pohledu.
Večer se Andrej nevrátil domů. Poslal krátkou zprávu: „Musím si všechno promyslet.“
Lenka seděla na pohovce. Věděla, že udělala správně, ale něco uvnitř to odmítalo uznat jako vítězství.
