Ty přece nemáš rodinu, nech dům své sestře, teď to má mnohem těžší, prohlásila moje máma. Tobě je líp, tvoje sestra má tři děti, musíš to pochopit.
Proč jsi tak mrzutá?
Moje sestra si ke mně sedla na gauč s džbánkem džusu v ruce. U stolu děti křičely, její muž se smál a ukazoval tchyni kus dortu na vidličce.
Nic mi není, uhýbal jsem pohledem. Jen jsem unavený. V práci to dneska bylo hrozné.
Sestra se pousmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho.
Chtěla jsem si s tebou už pár dní promluvit. Ohledně tátova domu.
Poslouchám.
Naklonila se blíž a ztišila hlas.
Přemýšleli jsme Na co tobě a tvému manželovi je ten dům? Jste dva, máte byt. My jsme se třemi dětmi v pronajatém dvoupokojovém. Kdybychom se přestěhovali čerstvý vzduch, zahrada, místo pro všechny.
Mlčel jsem a sledoval neteř, jak sfoukává svíčky na dortu. Šest let. Nejstarší ze tří.
Vy ten dům vlastně nepotřebujete, pokračovala. Je to jen starost. Střecha protéká, plot se hroutí, pořád se musí něco opravovat.
A vy na to budete mít? proletělo mi hlavou. Jen jsem sklapl.
Mamka taky říká, že je to rozumné, dodala. Nechceme dárek, jen se vzdej svého podílu. Pak se domluvíme.
Přikývl jsem, ale uvnitř se mi něco stáhlo.
Cestou domů jsme mlčeli. Můj muž řídil a jen mlčky sledoval silnici.
Co se stalo?
Chtějí, abych se vzdal svého podílu v domě.
Jako že jim ho dáš?
Ano. Prý to potřebují víc. My máme prý všechno.
Všechno? ušklíbl se. Náš jednopokojový byt na hypotéku?
Druhý den volala máma.
Už jsi přemýšlel?
Není nad čím. Dům je z poloviny můj.
Pořád jen o právech, nikdy o rodině. Mají tři děti. Ty jsi sám.
Byt splácíme, ještě deset let.
Oni nemají ani to.
Já se o tátu staral poslední měsíce. Vozil ho po doktorech. Kupoval léky. Sestra přijela dvakrát.
Jsi starší. Měl bys to pochopit. Ty jsi volný.
Volný. To slovo mě zabolelo.
Večer jsem seděl v kuchyni u čaje.
I ona tě tlačí? zeptal se muž.
Jo.
Další den jsem šel na sraz s kamarádem.
Kdy ti sestra naposledy pomohla? zeptal se.
Nevěděl jsem.
Vědí, kolik jste dali za umělé oplodnění?
Nevědí.
Skoro milion korun. A žádné těhotenství. A stejně si myslí, že to máš lehké.
Rozhodl jsem se jet do domu.
Šel jsem sám.
Zarostlá zahrada. Vrata vrzají. Všude prach a vzpomínky.
Našel jsem sešit s tátovým rukopisem náklady na opravu. Plánoval. Nezvládl to.
Jabloň, kterou jsme společně sázeli, když jsem byl malý.
Ten dům nebyl jen majetek. Byl to památník.
Když přišla máma a řekla:
Ty nemáš rodinu, je to pro tebe snadnější
Tentokrát jsem neuhnul.
Tři pokusy o umělé oplodnění. Tři.
A poprvé jsem řekl:
Dům je můj. Nedám ho pryč.
Nastalo ticho. Ale už nebylo prázdné. Bylo osvobozující.
Jaro přišlo brzy.
Sousedka povídá:
On čekal jenom na tebe.
Seděl jsem na verandě, s čajem v ruce, v tátově svetru, před sebou jabloň.
Tohle byl můj domov.
Ne proto, že jsem ustoupil,
ale protože na něj mám právo.
