Té noci jsem naposledy spala vedle Máty. Ráno ji měli odvézt na statek, ale ve čtyři ráno se na chodbě objevil člověk, který věděl, že pekaři občas dostávají výplatu v hotovosti.
Bylo mi sedmačtyřicet. Pracovala jsem na noční směně v pekárně v Brně a pronajímala si malý byt v Králově Poli.
Mátu jsem našla přivázanou k opuštěné garáži. Z vyhublého psa vyrostla statná šedá fena, které se lidé vyhýbali jen kvůli vzhledu.
Nová majitelka bytu ztuhla, když ji uviděla. „O takovém psu není ve smlouvě ani zmínka.” „Když jsme podepisovali, byla malá.” „Buď pes odjede, nebo smlouvu neprodloužím.”
Našla jsem farmáře na Jičínsku. Sliboval dvůr a boudu. Jenže na fotce za ním jsem zahlédla krátký řetěz. Celý večer jsem váhala.
Ve čtyři ráno jsem se vrátila z pekárny. Na chodbě nesvítilo. Máta jako vždy čekala za dveřmi. Sotva jsem je otevřela, z temného kouta se zvedl muž. Poznala jsem bývalého pekaře, nedávno vyhozeného pro krádeže. „Dej kabelku.” „Nic v ní není.” „Vím, že dnes vypláceli mzdy.”
Přistoupil blíž. Máta vyšla na chodbu a postavila se přede mě. Nezaútočila. Jen sklonila hlavu. Muž mě praštil přes ruku. Telefon spadl na schody. Máta zavrčela. Dole se otevřely dveře souseda. Muž popadl kabelku a vyrazil dolů. Máta se pustila za ním.
Zvedla jsem telefon a uslyšela ránu. Když jsem doběhla dolů, muž stál u dveří do sklepa. Máta byla před ním. Jenže se nedívala na zloděje. Očichávala škvíru pod zamčenými dveřmi a funěla. Ze sklepa se ozvalo tlumené bušení. „Kdo je tam?” „Prosím… pusťte mě ven…” Byl to dětský hlas.
Muž se náhle vrhl k východu. Soused se ho pokusil zadržet, ale vyklouzl. Zavolala jsem policii a správce domu. Dveře do sklepa byly zamčené novým zámkem. Než přijela pomoc, Máta ležela u škvíry a klidně funěla, aby dítě vědělo, že není samo.
Za dvacet minut byly dveře otevřené. Uvnitř seděl devítiletý chlapec, vnuk majitelky pekárny. Ukázalo se, že ho bývalý zaměstnanec potkal před domem, lstí nalákal do sklepa a chtěl donutit babičku, aby přivezla peníze. Jenže jsem se vrátila dřív, než čekal.
Muže chytili ještě ten den na autobusovém nádraží. Moji kabelku našli v jeho autě.
Druhý den ráno přišla majitelka bytu sama. „Slyšela jsem o té noci. Pes může zůstat.” Dlouho jsem se na ni dívala. „Včera byl problém.” „Změnila jsem názor.” „A já změnila plány.”
Během měsíce jsem si našla malou část domku v Králově Poli. Kuchyň byla stará, podlaha vrzala, ale na dvoře rostla jabloň. Farmáři jsem zavolala sama. „Mátu nepřivezu.” „Proč?” „Protože tam, kde jsem ji viděla na fotce, byl řetěz.”
Majitelka pekárny mi pomohla zaplatit kauci. „Ne za to, že váš pes zachránil mého vnuka,” řekla. „Ale za to, že jste neutekla vy sama.”
Chlapec se po té události bál sklepů a tmavých chodeb. Psycholožka mu poradila, aby se postupně vracel na známá místa. Poprvé sestoupil do sklepa pekárny spolu s Mátou. Šla pomalu a nechala ho držet se ruky na obojku.
Po pár měsících nakreslil chlapec Mátu do školní soutěže. Obrázek pojmenoval „Světlo za zamčenými dveřmi”. Pověsila jsem ho v kuchyni.
První večer na novém dvoře mi Máta přinesla spadlé jablko a položila ho k mým nohám. „Dobře,” zasmála jsem se. „Polovinu nájmu budeš platit jablkama.” Pro řetěz na tom dvoře místo nebylo.