Kocour seděl na parapetu a díval se dolů do dvora, kde holubi děsili o chlebovou kůrku. A Štěpán hleděl na kocoura. Sedm let spolu žili, nepočítaje manželku Evu a dceru Terezu. Jenže kocour Mourek byl jeho. Od prvního dne, kdy se mu tříměsíční chlupatá kulička zakousla do svetru a usnula v lokti.
Eva vařila polévku a kuchyní se nesla vůně bobkového listu. Tereza, bylo jí dvanáct, seděla u stolu a prstem přejížděla po displeji telefonu. Obyčejná sobotní noc, jakých bylo sto předtím a bude stejně tolik. Ale Štěpán si všiml, že dcera pokukuje po matce jakoby očekávavě. A matka, míchajíc polévku, jí nenápadně kývne, jako by se na něčem domluvily předem.
– Tati, – začala Tereza tím hlasem, jakým se žádá o nový telefon nebo o povolení přespat u kamarádky.
Štěpán odložil noviny.
– No?
– U Lenky se kočce narodila koťata. A jedno kotě nikdo nechce. Trochu kulhá, přední tlapička křivá. Chtějí ho… no…
Nedokončila, ale bylo jasné. Štěpán pohlédl na Evu. Ta usilovně míchala polévku, ačkoliv už nebylo co míchat.
– Ne, – řekl. Ne zle, ne ostře. Prostě řekl.
– Ale proč?
– Protože máme Mourka. Je mu sedm let, zvykl být sám. Přitáhnete druhého, začnou rvačky, značkování, vlasů ještě víc. Jsem proti.
Tereza pohlédla na matku. Eva vypnula plamen pod hrncem a usedla vedle manžela.
– Štěpánku, kotěti jsou tři měsíce. Tlapka se špatně srostla. Když si ho nikdo nevezme, Lenka ho odveze do útulku, a odtamtud taková neberou.
Štěpán chápal. Ale nekývl.
– Jsem proti, – zopakoval a zvedl noviny.
***
Uplynul týden. Tereza už neprosila, ale u večeře mu podávala chleba mlčky. A Eva přestala ptát se, jaký byl den v práci. Štěpán to cítil, jako cítí průvan: okna zavřená, ale táhne.
V pátek přišla Tereza ze školy s červenýma očima. Batoh hodila u dveří, odešla do svého pokoje. Eva zašla k dceři, asi po deseti minutách vyšla.
– Co? – zeptal se Štěpán.
– Lenka řekla, že kotě zítra ráno odvezou. Našel se útul na okraji, ale Tereza viděla fotky odtamtud. Klece malé, dvě stě koček, smrad…
Eva netlačila. Jen to řekla a odešla umýt nádobí.
Štěpán zůstal sám na chodbě. Z Terezina pokoje neprorazil ani zvuk, což bylo horší než pláč.
Ráno vstal dřív než všichni. Tak brzy vstával jen na ryby, a sezona ještě nezačala. V kuchyni svítila lampa nad sporákem, za oknem bylo šedo. Natáhl bundu, vzal klíče od auta a vyrazil.
Adresu Lenky našel v Terezině telefonu den předtím, než dcera usnula. Napsal si ji na papírek a strčil do kapsy bundy.
U Lenčina vchodu zaparkoval a vytočil číslo.
– Haló? – hlas ospalý, nelibý.
– Tady Štěpán, Terezin otec. Je to kotě ještě u vás?
Pauza.
– Ano… Ano, ještě. V jedenáct přijedou z útulku.
– Netřeba. Vezmu si ho. Hned přijdu nahoru.
Zavěsil a minutu seděl v autě.
Lenka otevřela v županu, mlčky podala krabici od bot. Uvnitř na starém ručníku sedělo kotě. Šedé, pruhované, vyzáblé. Přední tlapka trčela trochu stranou, jako by byla poskládaná narychlo. Oči žluté, vyděšené.
– Je tiché, – řekla Lenka. – Skoro nemňouká. Žere všechno. Na záchod je naučený.
Štěpán kývl, vzal krabici a nesl ji k autu.
Vrátil se domů, když všichni ještě spali. Postavil krabici na podlahu v předsíni, sundal bundu. Kotě uvnitř nevydávalo ani hlásku. Štěpán nahlédl: zvíře se schoulilo do kouta a dívalo se na něj zdola nahoru, bez mrknutí.
– No a co mám s tebou dělat? – řekl tiše.
Kotě zvedlo křivou tlapku, jako by chtělo dosáhnout na jeho prst, ale nedosáhlo. Štěpán si povzdechl. Šel do kuchyně, nalil do mističky mléko. Pak si vzpomněl, že malým se mléko nesmí, vylil ho, vytáhl z lednice vařené kuře, drobně nakrájel.
Když se vrátil do předsíně s mističkou, Mourek už seděl vedle krabice. Díval se dovnitř. Ocas necukal, hřbet se neprohýbal.
Kotě vylezlo z krabice, přikulhalo k mističce a začalo jíst. Mourek odfrkl a odešel na své křeslo. Žádná rvačka, žádné syčení.
Tereza našla kotě první. Štěpán uslyšel z ložnice zaražený výkřik, pak rychlé kroky a dcera vletěla k nim s kotětem v náruči.
– Mami! Mami, odkud?!
Eva se posadila na posteli a rozespale mžourala. Podívala se na kotě, pak na Štěpána. Ten ležel s rukama za hlavou a pečlivě si prohlížel strop.
– Tati? – Tereza se k němu otočila. Hlas se jí třásl. – To jsi ty?
– Budete řvát, vrátím to zpátky, – zabručel Štěpán, aniž by odtrhl oči od stropu.
Tereza usedla na kraj postele a rozplakala se. Ne tak, jak se brečí ve škole z křivdy, ale jinak, když to nejde vysvětlit. Kotě v jejích rukou ztuhlo, přitisklo se ke svetru.
Eva nic neřekla. Položila dlaň Štěpánovi na ruku a stiskla. Rychle, krátce. Pak vstala a šla do kuchyně postavit konvici.
Kotě pojmenovali Kubík. Tereza chtěla Hrabě, ale Štěpán řekl: jaký hrabě, je z krabice, bude Kubík. A Kubík se zabydlel, jako by tu byl odjakživa. Mourek ho první týden obcházel obloukem, druhý začal trpět a koncem měsíce spali na stejném křesle. Mourek rezavý, důležitý, a Kubík šedý, s křivou tlapkou, zabořený mu do boku.
Štěpán na ně večer hleděl a mlčel. Eva se jednou zeptala:
– Vždyť jsi byl proti. Co se změnilo?
Chvíli mlčel, poškrábal Kubíka za uchem. Ten zamňoukal a přivřel oči.
– Tereza plakala. A já to přes zeď všechno slyšel. A pomyslel jsem si: já tu furt něco spravuju, ale tady není co spravit, prostě vzít a přivézt. Jednodušší už to není. A já se vzpouzel kvůli čemu? Kůli chlupům?
Eva se usmála a nic nedodala.
Za půl roku Kubík vyrostl, tlapka zůstala křivá, ale lítal po bytě jako šílený, srážel pantofle a skákal na skříň. Mourek ho jen sledoval pohledem.
A Štěpán občas přistihl, že večer na gauči má na klíně Mourka, na rameni spí Kubík, v televizi běží fotbal a on neslyší skóre, protože se bojí pohnout.
A to bylo snad lepší než jakékoli skóre.