17. října
Dnešek mě teda dostal. Ještě teď si všechno v hlavě přehrávám a vlastně pořád nevím, jak se k tomu postavit.
Aničko, k čemu potřebuješ takový byt? začal táta hned, hned jak jsem přišla. Vždyť jsi sama. Ani děti, ani chlap, jak to vypadá. Kamarády asi taky moc nemáš. Tak proč potřebuješ dvoupokoják? Nás je doma pět, tam už si jeden druhému šlapeme po hlavách. Tak co říkáš? Klidně bychom si byty na čas vyměnili, až ti moji kluci povyrostou, zase bychom si to prohodili zpátky. Tak co, Aničko, co ty na to? upíral na mě oči, až jsem byla v rozpacích.
Jak na to asi koukám? Opravdu nevím, co čeká za odpověď. Kolik let o něm nebylo ani slyšet, a najednou přijde s tak fikaným návrhem. V životě by mě nenapadlo, že drzost může mít takhle pevné základy A že kamarády nemám? Ale mám. Tak akorát, jak potřebuju.
Tak co, Aničko, plácneme si? tlačil na mě dál.
A co máma?
Máma? Co s ní? vyvalil nechápavě oči.
No, vždyť ke mně párkrát do měsíce jezdí, přespává tu klidně i týden. Tu druhou místnost prostě potřebuju.
Párkrát do měsíce? Ale prosím tě! Však v garáži mám ještě starý rozkládací křeslo. Dáme ho do kuchyně, očistíme, pověsíme na to deku, bude mít pohodlí. Lednička nablízku, daleko chodit nemusí. Má to vlastně lepší, začal se smát.
Já už jsem ani nebyla naštvaná, spíš konsternovaná. Jak může být někdo tak jednoduchý. Takhle naivně předpokládat, že všichni ostatní jsou jaksi natvrdlí a on je lišák.
To víš, pro nás s rodinou by to bylo každý den, ne dvakrát do měsíce jako u tebe. To musíš uznat, má to logiku!
A jasně. On a rodina. Já snad rodina nejsem. Jako bych byla cizí. Dcera z prvního manželství, no a? On má teď tři kluky a ženu, to je ta správná rodina. Zhluboka jsem se nadechla. Ani sílu jsem neměla se hádat. Bylo mi jen líto, že to nikdy nepochopí.
Tati, já jsem tu hypotéku teprve nedávno splatila. Roky jsem makala, abych si mohla dovolit vlastní byt… Je mi to prostě líto
No tak teď z toho nedělej tragédii! Ty ses měla dobře od začátku, nezapomeň! podíval se na mě podezřívavě.
Začátek? Jo, ale ten jsi mi nezařídil ty, ale máma. To jsem mu chtěla říct, ale nemělo to smysl. Stejně by neposlouchal.
Tati, já si to promyslím, špitla jsem místo toho.
No jasně, přemýšlej. Na to máš plný právo! poplácal mě po rameni a tvářil se kamarádsky.
***
Aničko, měla jsi ho poslat do háje rovnou! Vyměnit byt copak se zbláznil? Nebo mu ho rovnou daruj, když už má ty tři děti! pobíhala máma po kuchyni a gestikulovala.
Mami, to nejde. Je to táta je mi to takový blbý ošívala jsem se.
Děvenko moje, blbý je, jak se k tobě chová on! Tomu je všechno fuk, hlavně že to pro něj bude pohodlnější, co? Svoje bydlení by nejradši získal zdarma, typická nátura. Takovej prostě vždycky byl Ale neber si to k srdci a neobviňuj se!
Já vím, mami. Jen už mi to nabídl poněkolikáté. Pořád nechápu, jak může být tak drzý On byl takový vždycky, i s tebou?
Jasně, že byl. Nejhorší je, že já vlastně nikdy nezakazovala, abyste se vídali ale on sám o to nestál. Když jsme se rozváděli, hrozně ho štvalo, že byt mojí matky nemůže být jeho. Prý tam bydlel, takže by mu měl patřit. No uznej!
Tak já nevím, snad bych to měla utnout. Co myslíš, mami?
Neutíkej před tím. On je pořád tvůj táta, i když je, jaký je. Takovou rodinu holt máš.
Taky má rodinu: své tři kluky a novou ženu. O nás ani nemluví jako o rodině, povzdechla jsem si.
Matka jen pokrčila rameny. Ani ona nevěděla, co s tím. Asi čas ukáže
Já také pokrčila rameny a odvrátila se k oknu. Taková je realita. Tamten má rodinu, já jsem cizí. A přitom jsem si tolikrát vyslechla jeho historky o klucích, co a kdy poprvé řekli, jaké pohádky mají rádi, kdo kdy dostal první modřinu a podobně. Hlásil o nich jako o státním pokladu.
Tak já to zkusím víc neřešit. Když bude tlačit, řeknu jasně ne. I to je něco. Aspoň mám tátu. A nepije, jako většina chlapů. No ne?
Snad odtušila máma nesměle.
Za týden mě táta pozval k nim: Aničko, koukni na ten vestavěnej šatník, to je skoro samostatný pokoj! Veškeré tvoje krámy by se tam vešly. A ty tapety nejsou krásný? vedl mě po bytě jak makléř.
Tati
A podívej na kuchyň. Sice menší, ale útulná. Tady dáme křeslo pro mámu. Lednička starší, tak ji časem vyměníš, mám na ni slevovou kartu
Tati, proč mi to všechno ukazuješ? Nechci se stěhovat, mám ráda svůj byt sklouzla mi slza.
Jak to, vždyť musíš vědět, do čeho jdeš, až si to vyměníme, ne? usmívá se, jako by mě ani neslyšel.
Tati, promiň ale já se stěhovat nehodlám. Jsem spokojená tam, kde bydlím.
A sprcha! Tu jsem měnil nedávno, úplná novota. A záchod polský, špička! pořád pokračoval a ignoroval mě.
Jsi hluchej!? Vážně se nestěhuju! Výměnu nechci! Baví tě ze mě dělat blbce!? vybuchla jsem najednou. Bylo mi zároveň líto i neskutečně zle.
Nechceš vyměnit? To ti to přijde líto, Aničko? Proč jsi sem teda lezla? To je od tebe pěkně nefér! Já v tebe věřil. Změnil se mu v obličeji výraz. Skoro mě nepoznával.
Sklopila jsem hlavu, odešla do chodby, zabouchla za sebou a klusala ven.
Procházela jsem šedivými podzimními uličkami Prahy a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Otevřela jsem telefon, smazala jeho číslo, všechny kontakty. S tímhle se musí smířit každý sám. Pokud bude chtít, cestu si ke mně najde ale v hloubi duše vím, že už se neozve. Vždyť už mu nic nemůžu nabídnout. Žádná výměnaZastavila jsem se až na rohu Karlína. Pod deštníkem u malého bistra voněla ranní káva, pár lidí spěchalo do práce. Jen já stála, ticho kolem ustupovalo vnitřnímu hluku, v srdci horké i bolavé. Najednou mi došlo, proč je mi pořád zima, i když mám kabát a šálu: celá ta léta jsem čekala, že někdo přijde, obejme mě a řekne, že jsem dost. Ale místo toho jsem pokaždé byla jen někým navíc. Teď už mi bylo jasné, že to nejdůležitější je zůstat věrná sobě.
V kapse mi zavibroval mobil máma. Chceš večer přijít na večeři? Dáme čaj a film? psala.
Poprvé za dlouhou dobu jsem se opravdu usmála. Přijdu ráda, odepsala jsem.
Zastrčila jsem telefon, rozhlédla se kolem. Z vlhkých uličních stromů padalo první listí. Najednou jsem cítila, že se můžu nadechnout. Můj byt. Můj život. Moje rozhodnutí. Ne všechno rodinné musí být navždy bolestivé, něco zůstává hezké, i když je to malé a tiché. A někdy stačí jeden večer s mámou, šálek horkého čaje, nový smích a pocit, že přes všechno patřím tam, kde jsem si domov vybojovala sama.
