**Deník Boženy Novákové**
*Dnes jsem se rozhodla napsat si pár řádků. Už je to pár měsíců, co jsem prodala dům – ten náš milovaný dům na kraji Kladna s tou krásnou zahrádkou a skleníkem. Bylo mi sedmdesát, manžel byl tři roky v hrobě a já si říkala, že by bylo vše v pořádku, kdyby mě netrápila samota a ta únava. Každý rok bylo těžší se o všechno postarat, záda bolela, srdce zlobilo – dvakrát jsem ležela na kardiologii v Rakovníku.*
*Dcera Martina s manželem a vnučkou Růženkou bydlí v Plzni. Pořád mě přemlouvala, ať dům prodám a přestěhuju se k nim blíž. „Co bych u vás dělala?” říkala jsem jí. „Dokud se udržím na nohou, chci žít tady v rodném městě. Když přijedete na návštěvu, budu mít radost.”*
*Oni jezdili, ale málo. Růženka – ta měla babičku ráda. Jako školačka trávila u mě celé prázdniny. I na vysoké škole k nám jezdila na měsíc. Jenže děda zemřel a Růža začala jezdit na studentské brigády. Bývalo mi smutno. Po té druhé hospitalizaci jsem se rozhodla dům prodat. Koupila jsem si tu skromnou dvoupokojovou bytovku v paneláku, v přízemí. Vzala jsem s sebou všechny květiny v květináčích – muškáty, fíkusy, fialky. Zaplnily každý parapet a lodžii.*
*Zbytek peněz jsem odložila na svatbu pro Růženku, něco dala Martině a trochu si nechala na léky. V bytě bylo míň práce, mohla jsem víc odpočívat a dbát na zdraví. Se sousedkami jsem si padla do noty. Jsem nenápadná, tichá, brzy mi začaly říkat Tichá Božena. Vždycky jsem se usmála, pozdravila, a brzy jsem rozdávala odnože svých nádherných muškátů – ty okna lákaly pohledy kolemjdoucích.*
*Na jaře jsem vysadila část muškátů na starý záhon před vchodem – byl pak celé léto barevný a slavnostní. Jenže zdraví se nezlepšilo. Pořád jsem docházela ke kardiologovi, brala léky. Martina mě znovu zvala do Plzně: „Přijeď, mami. Tady jsou lepší lékaři, nemocnice blízko, já jsem nablízku. Postarám se o tebe, bydlet budeš u nás ve třech pokojích, bez starostí, na čerstvém vzduchu…”*
*„Jaký čerstvý vzduch?” smála jsem se. „Tady je vzduch lepší. Dva životy nemám, i když se snažím držet.” Ale Martina nepřestávala. Když mi bylo jednou opravdu špatně, rozhodla jsem se jet do plzeňské nemocnice. „Jednu se tam nechat léčit,” říkala jsem sousedkám a rozdávala jim své květiny. „Tohle je mé dědictví. Ať neuschne. Daruji vám je, ať vás těší. Nevím, jestli se vrátím. Co řeknou doktoři? Možná budu muset zůstat u dcery.”*
*Sousedky slíbily, že se o květiny postarají. „Nechoďte do sebe, Boženo,” říkaly. „Medicína je dnes na úrovni. A vaše květiny jsou překrásné. Nenecháme je zahynout.” Odjela jsem, byt zamkla. Prázdné parapety smutně hleděly z ulice.*
*Zimu jsem strávila u dcery. Doktoři neřekli, že by to bylo kritické, jen doporučili klid. Martina si mě nechala na zimu, abych mohla pravidelně docházet na kontroly. Stýskalo se mi po svém bytě – už jsem si na něj zvykla. U dcery to bylo hezké, ale chtěla jsem být samostatná. Jakmile začalo jarní slunce hřát, sbalila jsem se a odjela domů vlakem, přes protesty dcery.*
*Doma bylo slunečno a prašno. O víkendu přijela Růženka. Už končila vysokou školu a také toužila po samostatnosti. „Chápu tě, babi,” říkala. „Jak může člověk žít v klidu s mámou? Pětkrát za hodinu se ptá, jak se cítím, nutí mě pít bylinky, měřit tlak…”*
*„No, to když je doma. Když je v práci, je v bytě stejně ticho jako tady,” usmála jsem se. „Je mi líp. Chci tady bydlet, jak to půjde. Nejsem přece invalida. Doufám, že mě neopustíš, Růženko.”*
*Věděla jsem, proč to říkám. Viděla jsem, jak Růža myje byt, utírá prach, ale přitom kouká na hodiny a usmívá se. Znala jsem její náladu. Už od školních let, když u mě trávila prázdniny, měla tady v Kladně kamaráda – Honzu. Bydlel v naší ulici. Děti se kamarádily, jezdily na kole, chodily do lesa na houby, pomáhaly na zahradě a koupaly se v rybníku u domu. Honza byl do Růžky zamilovaný. Po vojně už tři roky pracoval v místní fabrice. Kdykoli Růža přijela, radoval se stejně jako já.*
*V podstatě byl Honza už člen rodiny. Já to tak cítila. A Růža na mé otázky o osobním životě jenom zářila. „Dostuduju, dostanu diplom, a pak se uvidí,” říkala. „Do koho jsi to taková vážná?” kroutila jsem hlavou. „Jiné už jsou vdané a mají děti, a ty – diplom… Hloupý tvůj Honza pořád čeká. Dej pozor, ať si nenecháš utéct štěstí.”*
*Nešlo mi jen o štěstí vnučky. Toužila jsem, aby alespoň Růža zůstala v našem městě, neodjela do velkého města s tím ruchem a smogem. A Růža věděla, že jen s Honzou najde štěstí. Slíbila mu svatbu už dávno, on si to pamatoval a čekal.*
*Teď, když jarní slunce zalilo byt a všechno zářilo čistotou, začaly sousedky nosit zpátky květiny mé – své Tiché Boženy. „Vezmi si je, vezmi. Nikdo se o ně nepostará líp než ty. Čekaly na tebe,” říkaly a stavěly květináče na místo. „Tvoje okna vypadala prázdná a smutná. Hodně zdraví, Boženo. Už neodjížděj.”*
*Brala jsem květiny s očima plnýma slz. Začala jsem se o ně starat po svém – pečlivě zastřihovat, odstraňovat suché listy, měnit hlínu a přihnojovat.*
*Brzy Růža dostudovala, přivezla mi diplom a slavili jsme. Martina s manželem přivezli dort a tašku jídla. Prostřeli jsme stůl, nalili sekt. Honza využil rodinné sešlosti a před všemi oficiálně požádal Růžu o ruku, daroval jí prsten. Já jsem se rozplakala, rodiče vzdychali. Čekali to, ale stejně je to dojalo. Všichni se objali, Růža a Honza se políbili na znamení souhlasu a lásky. Svatba byla domluvena.*
*Honza chtěl po svatbě bydlet s Růžou v domečku, který zdědil po babičce. Stál blízko toho našeho starého domu – proto se jako děti skamarádili. Honza už dům zrekonstruoval, postavil na zahradě besídku a letní domek. Po svatbě se mladí hned nastěhovali do svého hnízdečka.*
*Já jsem pokradmu vzdechla, když jsem se dívala na jejich dům. Chodila jsem k nim na návštěvu, prohlížela záhony, zahradu a dvůr, vzpomínala na sebe mladou ve svém domě.*
*Jednou mě Růža zavedla do letního domku a ukázala na postel. „Můžeš tady u nás v létě bydlet, jak dlouho budeš chtít. Podívej, jak je tu krásně! Záhonek pod oknem, jabka koukají do oken, naproti se topí v sauně. Co budeš sedět v paneláku? Seď tady. Pod oknem lavička, studna, skleník vedle. Dýchej vzduch, poslouchej ptáky, a když se unavíš, lehni si a spi… Já jsem nablízku.”*
*„Bylo by to krásné, vnučko, jako v ráji,” vydechla jsem. „Jen tě prosím o jednu věc – nepracuj. Nekopej, neohýbej se, nic nedělej,” řekla Růža přísně. Slíbila jsem. Začala jsem trávit celé dny na jejich zahradě a hřálo mě to u srdce. Růža a Honza odcházeli do práce, já jsem zůstávala jako správkyně. Přišla jsem brzy, otevřela skleník, zalévala okurky a rajčata teplou vodou z barely, sklízela plody a ukládala je na verandu, krmila slepice, sbírala vejce, sedávala s kočkami na lavičce u domku. Někdy jsem mladým uvařila večeři – oni mě sice kárali, že se moc starám, ale objali mě, povečeřeli spolu a pak mě doprovodili domů s taškou zeleniny a bobulí.*
*K mému vlastnímu překvapení jsem se cítila mnohem líp. Zesílila jsem, trochu zhubla, tvář měla opálenou, tlak se ustálil. „Protože jsem celý den na vzduchu,” vyprávěla jsem sousedkám. „Jako bych nikdy neopustila svou zahradu… U Růžky jsou květiny, bobule, jen se podívat na tu krásu – a je mi líp!”*
*Uplynuly dva roky. Potom se Růžovi a Honzovi narodila dvojčata – Alenka a Maruška. Teď už jsem pomáhala, jak se dalo. Seděla jsem s kočárkem na zahradě, dokud holčičky spaly. Když se Růžka o ně starala, já vařila v kuchyni. „Malá pomoc,” vzdychla jsem. „Ale co můžu, to pomůžu. A taková radost vidět svá pravnoučátka!”*
*Přijížděla i Martina s manželem z Plzně, aby se na vnučky podívali – ale jen nakrátko, protože ještě pracovali. Růžka byla ráda, že jsem nablízku, že se cítím dobře a že ještě tolik pomáhám. „Obrovská pomoc, babi,” děkovala. „Kdybych já měla stát u plotny? Ani si neumím představit, jak se dřív na vesnicích ženy staraly o velkou rodinu se sedmi dětmi!”*
*Honza se večer snažil udělat co nejvíc v domácnosti, ale měl hlavně mužskou práci a byl z fabriky unavený. Přesto se k holčičkám hrnul, bral je na ruce, koupali je spolu, krmili, ukládali… Já, když jsem viděla, že mladí rodiče zvládají dvojčata, začala jsem odcházet dřív, abych nepřekážela. A také jsem potřebovala vyspat – zítra musím brzy vstát, přijít sem, zamést cestičky, nakrmit slepice, kočky, a uvařit něco dobrého pro rodinu. Je tak příjemné vidět oči děvčátek a radost mladých, když na stole voní horké koláče od babičky Boženy.*A dnes, když píšu tyhle řádky, sedím na lavičce v jejich zahradě, slunce mi hřeje záda a Alenka mi položila hlavu do klína. Maruška sbírá okvětní plátky z muškátů, které jsem přesadila k nim – ty samé odnože, co kdysi zdobily okna mého paneláku. Růža vyhlíží z okna, směje se, a já vím, že jsem doma. Už nejsem Tichá Božena. Jsem babička, prababička, správkyně zahrady, která kvete dál. Když se setmí, Honza zapálí svíčky v besídce a my všichni sedíme pohromadě – Martina s manželem přijeli na víkend, holčičky už spí a vítr ševelí v listech jabloně. Tenhle dům, tahle země, tyhle ruce, co ještě dokážou rozdávat – to je moje nesmrtelnost. Zítra zase zasadím nové muškáty. Až jednou nebudu, ať kvetou dál.