Jaroslav se vrátil z lovu vzteklý jako vosa ve sklenici. Boty si odhodil u dveří – jednu nalevo, druhou napravo. Bundu mrštil na věšák, netrefil se, ani ji nezvedl. Prošel do kuchyně a zaduněl s konvicí.
Eliška seděla v pokoji a listovala v telefonu. Slyšela, jak manžel chodí – těžce, nervózně, každý krok jako výčitka. Rezavý pes Fífa ležel u jejích nohou s čenichem na prackách. Uši měl přitisknuté, ocasem nevrněl. Vždycky cítil, když je pán v takové náladě, a snažil se nepřijít do cesty.
„Tak,“ postavil se Jaroslav do dveří, ruce v bok, jak dělával, když chtěl říct něco, co považoval za konečné. „Pes na lov se nehodí. Trdlo, ne pes. Cvičil jsem, cvičil – k ničemu. Kachna padá – on sedí. Zajíc utíká – on zívá. Musíme se ho zbavit.”
Eliška zvedla oči. Podívala se na muže klidně, pozorně, jako se dívají na člověka, který řekl něco velmi hloupého, ale ještě si to neuvědomil.
„Zbavit?” opakovala, jako by to slovo ochutnávala.
„No co? Živit darmožrouta? Lovecký pes má lovit. A tenhle…” Jaroslav mávl rukou směrem k Fífovi, který se přitiskl ještě blíž k Eliščině noze. „Zítra ho odvezu k Petrovi, třeba ho vezme. A ne – tak ho vyhodím na silnici.”
„Vyhodím na silnici” – v tu chvíli v Elišce něco cvaklo.
Vstala mlčky. Fífa se hned zvedl za ní a úzkostlivě na ni vzhlížel. Eliška prošla kolem muže do předsíně, otevřela komoru a vytáhla kufr – velký, modrý, na kolečkách. Ten samý, se kterým kdysi jezdili k moři, když ještě někam jezdili spolu.
Jaroslav ji sledoval pohledem, ale nic neřekl. Zřejmě si myslel, že žena začala s přeskládáním sezónních věcí.
Ale Eliška otevřela Járovu polovinu skříně.
Košile – jedna, dvě, tři, čtyři. Pečlivě. Trenýrky, ponožky – do boční kapsy. Džíny – jedny na víkend, jedny do práce. Šedý svetr, dárek od její matky. Holítko z koupelny. Kartáček na zuby.
Jaroslav se objevil ve dveřích ložnice a několik vteřin mlčky zíral. Pak mu to došlo.
„Co to děláš?”
„Balím ti kufr,” odpověděla Eliška stejným tónem, jakým říkala „večeře je na sporáku” nebo „došel chleba”.
„Jaký kufr? Proč?”
„No řekl jsi – musíme se zbavovat. Tak se zbavuju.”
Jaroslav zamrkal. Pak se pomalu posadil na kraj postele, jako by ho nohy nezvládly.
„Kvůli psovi?”
„Ne kvůli psovi. Kvůli tobě.”
Zacvakla zip a narovnala se. Fífa tiše vešel do pokoje a lehl si u dveří, jako by hlídal.
„Řeknu ti to, Jardo, když už přišla řeč. Ty Fífovi říkáš darmožrout. Neumí lovit, k ničemu není. Ale pojďme počítat, kdo je tady k čemu.”
„Eliško, no nezačínej.”
„Fífa kachnu nepřinese, to je pravda. Ale každé ráno mě vítá, jako bych byla půl roku na služebce. Položí tlapku na koleno, když brečím. A já brečím, Jardo, často. Protože ty přijdeš z práce – a do televize. Z lovu – na gauč. Se mnou jsi naposledy normálně mluvil, když přišel velký účet za elektřinu. Tři věty za sebou – to byla událost.”
Jaroslav otevřel ústa.
„Srovnáváš mě se psem?”
„Nesrovnávám. Konstatuju. Fífa je živý. Cítí. Miluje. Jen tak, bez důvodu. Nepotřebuje, abych byla hubená nebo vařila večeři. Potřebuje, abych byla. Ty, Jardo, kdy jsi byl naposledy rád, že jsem?”
Ticho v pokoji viselo jako prádlo na šňůře – těžké, mokré, nepříjemné.
Jaroslav se díval na kufr. Pak na ženu. Fífa zvedl hlavu a podíval se na něj bez křivdy, bez zlosti. Jen se podíval. Psi neumí držet zlost – na to mají srdce příliš velké.
„Vždyť jsem to nemyslel vážně,” řekl Jaroslav. „Unáhlil jsem se. Chlapi se smáli.”
„Chlapi se smáli. A ty, aby ti před nima nebylo hanba, jsi chtěl vyhodit živou bytost. Která ti důvěřuje. Která k tobě běží, když přijdeš domů. A že bys ji vyhodil – to ona neví. Myslí si, že jsi hodný.”
Jaroslav si promnul obličej rukama. Štětina píchala – dva dny se neholil na lovu.
„A co, ten kufr – to vážně myslíš?”
Eliška chvíli mlčela. Za oknem se vrabci hádali na jabloni. Lednička zabručela a ztichla.
„Vážně, Jardo. Nejde o Fífu. Fífa je poslední kapka. Takto o živé bytosti – »zbavit se«, »vyhodit na silnici«. A když zítra nebudu vyhovovat já – zbavíš se i mě? Odvezeš k mámě – že se nehodím, prý na nic?”
„To přeháníš.”
„Ty přeháníš. Dávno. Přestal jsi vidět, že kolem tebe jsou živí. Já jsem živá. Fífa je živý. Nejsme nástroje. Nejsme puška, kterou prodáš, když střílí křivě. Jsme rodina. A rodinou se nehází.”
Jaroslav seděl a cítil se tak, jak se už dávno necítil. Dřív to bývalo – on řekl, žena souhlasila. Ne že by Eliška byla bezpáteřní. Uměla mlčet – trpělivě, po žensku. Šetřila. Uhlazovala. A on si zvykl, že může říkat cokoli – a nic se nestane.
Ale teď – stalo se.
Fífa přišel k Jaroslavovi a strčil mokrým čenichem do jeho ruky. Jen přišel, protože viděl, že je člověku špatně. A když je špatně, musíš být nablízku. To Fífa věděl ne rozumem – vnitřnostmi, celou svou rezavou srstí.
Jaroslav se na psa podíval. Na mokrý čenich, hnědé oči, na ocas, který se nesměle zachvěl – prý tak, no co, mír?
A tehdy to v něm trhlo. Ne až k slzám – chlap přece jen. Ale něco se v něm převrátilo jako loďka na vlně – bouchnout, a tys na druhé straně.
„Eliško. Uklid ten kufr.”
„Proč?”
„Protože,” pohladil Fífu po hlavě, „jsem blbec.”
„To vím. Otázka je – blbec, který se ještě učí, nebo na kterého není rady?”
Jaroslav se ušklíbl. I teď – to uměla.
„Učí se. Promiň. Za Fífu. I za všechno.”
Eliška přistoupila ke kufru, rozepnula ho. Vyndala holítko, kartáček, položila na noční stolek.
„Košile si pověsíš sám.”
Jaroslav kývl. Sklonil se k Fífovi a poškrábal ho za uchem.
„Tak co, darmožroute,” hlas se mu zachvěl. „Fungujeme dál?”
Fífa zavrtěl ocasem tak, že málem shodil stojací lampu. Vyskočil, olízl Járu na nos. Sedl si a podíval se na oba s tím výrazem, který mají jen psi: absolutního, ničím nezaslouženého štěstí.
Na příští lov jel Jaroslav bez Fífy. Vrátil se se dvěma kachnami a sáčkem cukrových kostí z tržnice.
„To je pro koho?” zeptala se Eliška, i když to věděla.
„Pro darmožrouta,” zabručel Jaroslav. A usmál se.
A kufr Eliška uklidila zpátky do komory. Ale ne moc hluboko. Tak, aby ho šla kdykoli vytáhnout.
Pro jistotu.