O půl dvanácté v noci zazvonil telefon. Darina právě usínala vedle klidného dýchání manžela, a ostrý zvuk telefonu ji vytrhl z dřímoty. Srdce jí sevřela úzkost – v takovou hodinu to nikdy nevěstí nic dobrého.
– Martině, – lehce postrčila svého muže. – Martině, vzbuď se! Telefon.
S bouřlivým nádechem se posadil na postel a popadl sluchátko. Darina napjatě sledovala jeho obličej – měnil se každou sekundou, bledl víc a víc.
– Jak to… kdy? – zeptal se tlumeně. – Ano… ano… rozumím. Jsem na cestě.
Martina pomalu položil telefon. Jeho prsty se třásly.
– Co se stalo? – zašeptala Darina, už tušila, že se stalo něco nenapravitelného.
– Petr s Natálií… – zhluboka polkl. – Nehoda. Oba na místě…
Pokojem se rozhostilo těžké ticho, přerušované jen tikotem hodin. Darina nevěřila vlastním uším.
Před dvěma dny seděli všichni spolu v kuchyni, popíjeli čaj, Natálie sdílela recept nového koláče. A Petr, Martinův nejlepší přítel ze studií, vyprávěl historky o rybaření.
– A Nela? – náhle se zeptala Darina. – Pane bože, co je s Nelou?
– Byla doma, – Martina rychle natahoval kalhoty. – Musím jet, Darčo. Je potřeba identifikace a vůbec.
– Jedu s tebou.
– Ne! – otočil se prudce. – Alžběta zůstane sama. Nemá cenu ji teď strašit.
Darina přikývla. Měl pravdu – nebylo třeba do toho plést jejich dvanáctiletou dceru. Alespoň zatím.
Celou noc nezamhouřila oka. Procházela se po bytě, čas od času pohlédla na hodiny. Nakoukla do pokoje spící Alžběty – pokojně oddechovala s rukou pod tvářičkou, její rusé vlasy se rozprostřely po polštáři. Tak světélkující, tak zranitelná.
Martina se vrátil k ránu – unavený, s rudými oči.
– Je to potvrzeno, – pronesl unaveně, když se svalil do křesla. – Čelní sražka… s kamionem. Neměli šanci.
– Co se stane s Nelou? – tiše se zeptala Darina a podala manželovi šálek silné kávy.
– Nevím. Zůstala jí jen babička na venkově. Starší paní, sotva chodí.
Na chvíli ztichli. Darina se dívala z okna na šedivý, sychravý svítání. Nela, Martinova kmotřenka, byla stejně stará jako jejich Alžběta. Světlovlasá, tichá dívka, vždy poněkud stranou.
– Víš, – řekl pomalu Martina, – napadlo mě… co kdybychom ji vzali k sobě?
Darina se prudce otočila:
– Myslíš to vážně?
– A proč ne? Místo máme, pokojů je dost. Jsem její kmotr. Nemůžeme ji nechat v dětském domově!
– Martina, ale to… to je přece velmi vážné. Musíme to promyslet. Poradit se s Alžbětou.
– O čem tu přemýšlet? – bouchl pěstí do stolu. – Dívka zůstala bez rodičů! Moje kmotrče! Nemohl bych si sám sobě podívat do očí, kdybych ji nechal na holičkách!
Darina si kousla do rtu. Samozřejmě, měl pravdu. Ale bylo to tak rychlé, tak nečekané.
– Mami, tati, co se stalo? – ospalý hlas Alžběty je oba zastihl v rozpacích. – Proč jste tak brzy vstali?
Pohlédli na sebe. Okamžik pravdy přišel dřív, než čekali.
– Miláčku, – začala Darina, – posaď se. Máme pro tebe… velmi špatné zprávy.
Alžběta jen mlčky poslouchala, oči jí narůstaly do velikosti při každém slově. A když otec řekl, že k nim Nela přijde bydlet, náhle vstala:
– Ne! – vykřikla. – Nechci! Ať jde k babičce!
– Alžběto! – napomenul ji Martina. – Stydíš se vůbec? Dívka prožívá takové neštěstí…
– A co má být? – její oči zaplály. – To nejsou moje problémy! Nechci s ní sdílet dům! A vás taky ne!
Práskla dveřmi a utekla z kuchyně. Darina se bezmocně podívala na manžela:
– Možná bychom to měli nechat být?
– Ne, – odpověděl rozhodně. – Je rozhodnuto. Nela bude bydlet s námi. Alžběta si zvykne.
Za týden se Nela přestěhovala. Tichá, bledá, s prázdnými očima. Skoro nemluvila, jen kývala hlavou na otázky.
Darina se snažila ji zahrnout péčí. Vařila její oblíbená jídla, pořídila nové povlečení s motýlky.
Alžběta Nelu demonstrativně ignorovala. Zavírala se ve svém pokoji, a když na ni narazila na chodbě, otočila se a odešla.
– Přestaň se chovat takhle! – káral ji otec. – Měj rozum!
– Co dělám špatně? – posmívala se Alžběta. – Jen ji ignoruji. Mám na to právo! Je to můj dům!
Napětí v domě rostlo každý den. Darina se snažila být mezi nimi, vyhlazovat ostré hrany. Čím více se snažila, tím horší to bylo.
A pak zmizely náušnice. Oblíbené, zlaté, s malými diamanty – dar Martině na desáté výročí svatby.
– To ona! – vyhrkla Alžběta, když Darina objevila chybějící náušnice. – Viděla jsem, jak chodila do vaší ložnice, když jste nebyli doma!
– Není to pravda! – poprvé se odvážila Nela promluvit. – Nic jsem nevzala! Nejsem zlodějka!
Rozplakala se a utekla do svého pokoje. Martina se zamračeně podíval na dceru:
– Udělala jsi to schválně, že? Snažíš se ji zničit?
– Ale já mluvím pravdu! – Alžběta dupala. – Ona se jen přetvařuje! Hraje si na chudáka, ale sama…
– Dost! – přerušila ji Darina. – Nepopadneme se hádat. Náušnice se najdou. Možná jsem je sama někde položila a zapomněla na to.
Ale za tři dny zmizel prstýnek. Jediná vzpomínka na Darininu matku.
– No co, i to náhodou zmizelo? – poznamenala ironicky Alžběta. – Nebo budeme dělat, že se nic neděje?
Stála uprostřed obýváku, ruce v bok – vypadala jako malá fúrie. A ve dveřích zůstala stát bledá Nela, kousala si ret a rychle mrkala, jako by potlačovala slzy.
Darina sledovala pohledem obě děvčata. A poprvé po těchto dnech měla pocit, že začíná něco chápat.
Darina seděla na okraji vany a točila lahvičkou se zelenou. Jednoduché řešení ji náhodou napadlo – právě ošetřovala Nelin drobný papírový řez, když jí tato myšlenka probleskla. Zelená. Stejně zákeřná jako lež, stejně viditelná jako pravda.
Když všichni usnuli, vytáhla krabičku na šperky. Každý prstýnek, každou náušnici opatrně označila drobnou tečkou.
– Co to dělám? – zašeptala do tmy. – Bože, kam to až dospělo…
Následující ráno zmizel přívěsek. U stolu bylo ticho. Nela žalostně míchala lžící ovesnou kaši, Alžběta se demonstrativně otočila k oknu. Martina zachmuřeně popíjel kávu.
– Holky, – snažila se Darina mluvit klidně. – Ukažte mi ruce.
Děvčata se na ni překvapeně podívala.
– Proč to? – zamračila se Alžběta.
– Prostě je ukažte.
Nela nejdřív natáhla otevřené dlaně – čisté, bez jediné skvrnky. Ale Alžběta váhala.
– Nebudu! – pokusila se vstát od stolu.
– Sedni si! – zazněl otcovský hlas jako rána. – Okamžitě ukaž matce ruce!
Alžběta, se sevřenými rty, natáhla ruce. Na prstech se zeleně rýsovaly drobné tečky.
V kuchyni se rozhostilo ticho napjaté jako struna. Bylo slyšet, jak tikají hodiny na zdi, jak ve trubkách šumí voda, jak těžce dýchá Martina.
– Ty… – zachvátilo ho hněvem. – Obviňovala jsi Nelu, ale sama…
Alžběta rychle vstala, převrátila židli. V jejích očích se zračil strach, a něco ještě – možná hanba?
– Nenávidím vás! – vykřikla. – Všechny nenávidím!
Než ji někdo stačil zastavit, vyběhla do předsíně. Práskla vstupními dveřmi.
– Alžběto! – Darina se rozběhla za ní, ale manžel ji chytil za ramena.
– Ať se provětrá, – řekl tvrdě. – Ať přemýšlí nad svým chováním.
Ale hodiny ubíhaly a Alžběta se nevracela. Telefon neodpovídal. K večeru už Darina neměla klid.
– Musíme zavolat na policii, – řekla třesoucím se hlasem. – Už se stmívá…
A tu Nela, která za celý den nepromluvila, náhle promluvila:
– Myslím, že vím, kde může být.
– Odkud? – podivila se Darina.
– Já… občas jsem ji viděla. Ráda seděla v altánku v parku. Tam, kde je rybník.
– Proč jsi to neřekla dřív? – vybuchl Martina.
– Nikdo se neptal, – pokrčila rameny Nela. – Půjdu za ní. Sama. Prosím.
Darina pohlédla na manžela. Něco v Nelině hlase – nějaká nová, neznámá nota. Jistota? Odvaha?
– Jdi, – přikývla.
Uplynula hodina. Druhá. Venku se sešeřilo, když někdo zazvonil na dveře.
Na prahu stály obě holky – rozcuchané, se zarudlýma tvářema. Alžběta měla oči opuchlé od pláče, ale už v nich nebyl žádný hněv. Zato Nela… Nela se poprvé za tu dobu usmívala.
– Mami, – řekla tiše Alžběta. – Odpusť mi. Já… já všechno vrátím.
– Já vím, miláčku, – přitáhla ji Darina k sobě. – Vím.
– Jen jsem si myslela… – Alžběta vzlykla. – Myslela jsem, že ji teď budete mít raději. Vždyť je tak nešťastná. A já…
– Hlupáčku, – nečekaně řekla Nela. – Jsi hloupá, Eliško. Dá se ukrást lásku? Buď je, nebo není.
Darina se svým pohledem nemohla vynadívat na schovanku. Odkud se brala taková moudrost v dvanáctileté dívce?
– Povídaly jsme si, – vysvětlila Nela, když zpozorovala její pohled. – Dlouho jsme si povídaly. O všem.
– A víte co? – najednou se Alžběta přes slzy usmála. – Ona je skvělá. Naše Nela. Víte, že taky miluje „Harryho Pottera“! A umí hrát šachy! Mami, může u mě bydlet? Prosím!
Darina cítila, jak se jí hrdlo svírá. Obě holky objala a přitiskla k sobě. Z hloubi bytu zaznělo hlasité posmrknutí Martina.
Později, když děti šly spát, uslyšela jejich šepot:
– Hej, můžu ti říkat ségra? – zazněl Alžbětin hlas.
– Můžeš, – v Nelině hlase zněl úsměv. – Ale jen za jednu podmínku.
– Jakou?
– Naučíš mě plést náramky přátelství? Máš je tak krásné…
Darina tiše zavřela dveře. V kuchyni čekal Martina – se dvěma sklenicemi.
– Víš, – pronesl zamyšleně, když naléval rubínově červené víno, – Petr s Natálií se teď nahoře určitě radují.
– Myslíš? – zeptala se, když zvedla sklenici.
– Jsem si jistý. Jejich dcera je doma. V rodině. A teď má i sestru.
Za oknem zářily hvězdy. V dálce štěkali psi. A v dětském pokoji dvě děvčátka, ještě nedávno cizí, šuškala o svých dívčích věcech, postupně se stávajícími skutečnými sestrami.
