Když jsem si vzal Kateřinu, neměli jsme vlastní bydlení, takže jsme nějakou dobu museli žít u její matky – Marie Novotné. Moji rodiče bydleli v jiném městě a moje práce byla tady, takže jsme prakticky neměli jinou možnost.
Zpočátku bylo všechno v pořádku, zvláště po narození našich dětí. Tchyně nám hodně pomáhala a byl jsem jí za to nesmírně vděčný. Jenže postupem času se situace začala vymykat kontrole. Marie Novotná je naprosto posedlá kočkami a jednoho dne přivedla do našeho už tak malého bytu další dvě chlupaté potvory.
Teď jsou chlupy všude, zápach v bytě je nesnesitelný a moje boty se neustále stávají obětí těchto „roztomilých stvoření“. Děti trpí – mladší dokonce začal mít alergické reakce, ale tchyně to všechno považovala za malichernosti.
Kateřina to dlouho snášela, ale jednoho dne jí došla trpělivost. Řekla matce přímo:
– Buď zůstaneme my, nebo tvoje kočky!
Čekal jsem emotivní reakci, možná hádku nebo alespoň snahu najít kompromis. Jenže Marie Novotná klidně odpověděla:
– No, v tom případě si myslím, že je čas, abyste si našli vlastní bydlení. Kočky jsou pro mě jako děti, nevzdám se jich.
Byli jsme v šoku. Doslova nás požádala, abychom se odstěhovali kvůli těmto chlupatým tvorům!
Teď s Kateřinou přemýšlíme, co dál. Přehnali jsme to? Nebo je normální, že někdo dává přednost domácím mazlíčkům před vlastní rodinou?
